UČIŇ, AŤ CHÁPEME!
My, kteří jsme strachem, úzkostí ubledlí,
se ke stěnám domů přitisknout dovedli,
když dějin tvých hrozná kolesa hřměla
přes sražených bratří rozbitá, krvavá těla;
my k smrti až smutní, zlekaní dědici
svých ubitých otců, ubitých mužů a synů;
my zoufale, těžce, rozryvně lkající
tu na jejich čerstvě vyrytém, hromadném hrobu;
my všichni dnes v této osudné, veliké době
své úzkostně sepiaté ruce vzpínáme k Tobě,
ó všemocný, hrozný, veliký neznámý,
ó tajemný, odvěký dárče světla a stínů,
i smrti a života všeho, dobra i zla.
Ó smiluj se konečně, ustrň nad námi!
Ó pohledni na své plačící – – posilni nás – –
i budoucí – – zachraň vůlí svou – – milostně spas...!
Ó nedovol, aby větším než život se stal
náš nesmírný smutek, zoufale ponurý žal.
Ó nedovol, aby po padlých nyjící stesk
nám ochromil srdce v nadějném tluku,
by zpřerážel po tvém ovoci vztaženou ruku,
jak smrtící, z oblaků náhle mrštěný blesk.
192
Ó nedovol, aby tajemná duševní síla,
kterou jsi dal nám pro svoji slávu a poctu,
se ztratila v slzách jak perla v žíravém octu.
Však učiň, ó učiň, ať v němém bolestném tichu
svých vzpomínek těžkých chápeme mužně a jasně,
– jak po bdělém přečtení velké tragické básně
cíl daleký heroů, vinu, osudný pád –,
že za naši tvrdou, individuální pýchu
a za nudu, za rozkoš rafinovaných hříchů
již přijíti musil veliký, nesmírný trest.
Však učiň, ať, hlubší a větší, chápeme jasně,
že v řinčení mečů, rachotu pušek a děl,
v těch výkřicích smrti, kletbách a stenání
všech zraněných, hrozně divokém ve rzaní
zběsilých koní, v matek a sirotků lkání,
v úzkostné křeči s úpěním vztažených dlaní
i v rozteklém mozku a krvi rozbitých těl –:
již musilo umřít churavé století,
již musila zhroutit se k zemi, rozpadnout v trosky
cynicky bídná, lhostejná společnost stará,
se zkaženou krví svou, sofistickými mozky,
jež neschopna nadšení, křídel rozpětí,
jež neschopna lásky, velikých obětí,
jež neschopna nového plodonosného jara
a neschopna sladce odvážných, dalekých cest...
193