CTI SVÁTEČNÍ DEN.

R. Bojko

CTI SVÁTEČNÍ DEN.
Pomni, bys světil sváteční den sladkého, růžově bílého těla. K dálnému, smavému nebi vztyčenou lebí hrdě se pne. Lahodně přechází z vypiatých linií v měkké a sladké, mazlivé křivky, jak plovoucích labutí sehnutá šíj. Jak obláčky zardělé cudně horoucím polibkem odcházejícího dne, jak nad tichá zrcadla skloněné dívky, tak vábí a září a leskne se svůdně jeho nádherná, lichotně mazlivá pleť. Dle svaté vůle tvé matky, veliké, radostné země, z téže je látky jak zákonů jejich tiše a němě poslušná, pokorná zvěř. Je vznešené přírody zázrak a div. Je bledě růžový keř, v němž duše tvá, královna šípková, spřádá o bohu, životu toužebný sen. 28 Proto cti tělo, je před vpádem nepřátel chraň, jak jediný most, jenž vede tě v dáli, jímž spojeno nebe a zem. Proto je miluj, jemu se klaň, jak dobrému, velkému králi, z jehož jsi milosti živ. Když pak noc teplá a vlažná jako rty zlíbané dívky tiše se nad luhem stříbrným sklání, jak nad spícím panošem tesklivá paní; když se květ ke květu radostně kloní a rozkoší lásky omamně voní; když ve hnízdě – domečku z listí a snětí – ptáci se důvěrně, oddaně tulí a ze spánku vzpomínkou na rozkoš vzlyknou; když se v náš nejčistší sen odkudsi ze spodu napořád noří mátožné obrazy sladce nádherných žen; když oči jich v ústrety plamenně žhnou; když ňadra jich sevřená v kordulku těsnou se vlnivě, bouřlivě dmou; když bílá jich těla, jakoby zemdlená přílišným bohatstvím plodů, v rozpiatá naše ramena bezmocně, oddaně klesnou: tu pochopme, božskou je vůlí 29 zachovat tady slávu a velikost rodů; je největším svátkem, milostí boží prarozkoš tvůrčí na bílém svatebním loži, píseň dvou čistých, spojených těl. 30