MLUVILA ZEMĚ.

R. Bojko

MLUVILA ZEMĚ.
Z rozbitých prsou a trupů, ztrhaných cev teče a v důlcích mých ssedá horoucí krev jako červené víno z rozpuklých džbánů. Za den jediný, za noc zářivě zrádnou sta a tisíce v mrazném klínu mém zchládnou, mlčky odejdou, navždy odejdou k Pánu. Z veškerých koutů mých stoupá k obloze sten, zoufalé úpění, nářek matek a žen. Co mi po tom je, rode bezcenný lidský, hračko hozená v kout můj, nafouklé nicky, smetí špinavé, jež dnes horlivě smetá s krásných šatů mých velký, poslušný čas? V sladkém slunci a vánku radostně vzkvétá stráň má, údolí, jako včera, jak vždycky, plné úsměvných vděků, hýřivých krás. 181