V HODINĚ ÚZKOSTI.

R. Bojko

V HODINĚ ÚZKOSTI.
Ó, aspoň rok, dva zůstat ještě na živu! Jak šťasten byl bych – Jaký vroucí, tklivý dík by ret můj šeptal za den každý, okamžik. Jak pevně přilnul, přissál bych se smysly všemi k své tvrdé chůvě, živitelce drsné, zemi. Jak rozjásán, pln nadšení a obdivu zřel k slunci, na stráň rozkvetlou a na nivu, a za oblaky plujícími oblohou v dál pohádkovou, nad vodou a pod vodou. Ó, být tu!... Aspoň dvě, tři léta, aspoň rok! jak rozměřil bych, rozpočetl každý krok. Jak chtivě pracoval... jak vrh’ se v prudký skok za každým dnem... jak každé prchající chvíle stisk’ upracovanou svou rukou hrdlo bílé, by stanula, by sloužila mně pokorně! Jak všechno pronikal a zkoumal odborně, dal klidně ruku do ohně, až k rameni jich nechal spálit na obětním plameni, pro ptáčata svá, ženu tichou, tvůrčí sen...! Ó, být tu! – rok, dva býti! – Ó, žíti, žíti jen...! 169