AŽ DO KONCE...?

AŽ DO KONCE...?
Všemocný Bože... K nesnesení – –! Tolik již hrůzy – a tolik neštěstí – – – Tolik již divé a děsné bolesti, nevyslovitelného utrpení...! Byla tu smutná venkovská žena, vyzáblá – k zemi až nachýlená – s řídkými, zcela řídkými vlasy, bílá jak stěny umytých chatek na slavný, velikonoční svátek, jako ten jejich kapesní šátek. Ruce se chvěly – – ubohé – – zlámané – – Do kruhů zapadlé oči ztrhané pod rudým víčkem zděšeně těkaly, jak by se zoufalé zprávy lekaly, nějaké neznámé hrůzy tajemné – – jako by divoký úder čekaly ze zadu, zpředu, z boku, či ode mne... Ubohá – – ubohá – – Vím již. Včera lkala tu těžce mladá tvá dcera: Z dalekých bojišť, týden tak asi o synu smutnou dostalas zprávu. 188 Granát mu utrh’ mladistvou hlavu, utrh’ a rozbil na malé střepy, jako džbán mlatci těžkými cepy – – – Stálas a stála – ztrnulá bolem, jak na poli zžehlého stromu zčernalý trup. Stálas – jen oči bloudily kolem a náhle jsi klesla jak bleskem sražený dub. Vzkřísili tě – – Tu bolestí divou křičelas, hrozně křičelas ve přístěnku, lidé až hrůzou trnuli venku. Hruď, z níž pil, rvalas – – trhala vlasy – – o stěnu bilas šílenou hlavou – – pak na sebe napřáhlas prudce blýskavý nůž... A nyní ti odešel zase do pole muž...! Bědná...! A kolik je podobných tobě...! Kolik jich v této nesnesné době útěchu najde teprv až v hrobě...! Ó, Bože mocný – jak na to můžeš jen zřít...? Bože můj, Bože... spomozi, jsi-li, a ukonč již boje... a spas nás... spasiž můj lid...! Marno však – – marno – –? Ponuré síly nás vlekou a vlekou, musí vléci lhostejně dál jen v neštěstí nové a nový, zoufalý žal...? 189