NA PŘECHODU.

R. Bojko

NA PŘECHODU.
Jsi skutečně rasový, v matce prokletý rab, či stržen jen proudem, jenž s trůny a králi se krvavě zpěněn zmučenou Evropou válí? Blesk klikatý oči spálil ti vskutku, že nadarmo hledáš, nenajdeš dalekých cest, či zmaten jen na chvíli, znaven, bolestně sláb po čtyřleté úzkosti, hladu, staletém smutku, a třeba tě zdvihnout a vzpřímit, odvážně vést? Ó, ubohý lide, nestálý, povrchně mělký. Ó, duchu mé země posvátný, tajemně velký, jenž mlčky jsi, nad hrobem skloněn, po sta let střežil prach ubitých synů, hasnoucí památky jich, i zapadlých chaloupek horských nizounké prahy; jenž dal jsi, že vzdorem, bolestí, obětmi přežil i pád svůj i zoufalý stesk i krvavé vrahy; že po létech vládu vzal zase do rukou svých. Dej sílu, by s úsměvem svatých rodiček dnes své porodní křeče i štěstí závratné nes; by mukami spokorněn, před svým osudem kleče, dar svobody přijímal, ostří líbaje meče, 146 po němž krev legionářů doposud teče; by k veliké tvůrčí bolesti odvážně rost; by nezkažen zlatem, jak dítě přírody prost k té zemi se naklonil, slyše, čím její hovoří duch, pln tušení věčnosti, teskných, hlubokých tuch. 147