LAVINA SE VALÍ.

R. Bojko

LAVINA SE VALÍ.
A události překotně se řítí – – Kam dojdem’ – –? Zda se ještě najde čísi rozhodná, nepoddajná, silná ruka – –? Zda skálu podchytne, jež nízko visí, jež nad námi se láme, hrozně puká – –? Kdo první přetrhl a rozbil sval, jenž podepíral těla hrozných skal –? Byls ty to, šílenče, ty bědný vrahu – –? Jak malé, nízké – – Mladík prstem kývne, a války běs, jenž na omšeném prahu mlčících dějin nehybně již léta spal, se probudí, jak hladný tygr zívne a vztyčí se, by dávil, vraždil, rval... Či, bože, takovou tvá vůle tady – –? To nezměnitelné a věčné řády tvé vždy prý moudré, spravedlivé vlády –? On znamení ti dal –? Ten zrádný kouř jen zahřměním, jež hlásí divou bouř již dávno určenou – –? třesk sečných zbraní, hvizd kulí letících a rachot děl, ston lidí, zvířat, rozsápaných těl kdes u hranic až na krvavé pláni – –? 151 Tak tedy, musilo již, musí být – –? To roztroušená po Evropě rasa dle řádů jakýchs musí jednou zas pro moc svou, prestiž nasekati masa, by dovedla pak vedle sebe žíti pár roků klidných, nějaký jen čas...?! 152