PO LETECH.

PO LETECH.
Všechno se ukončí – Národové přec nemohou pod toutou úsměvnou, božsky velebnou oblohou rdousiti stále bratry, již leží jim u nohou, věčně krev prolévat z proťatých žil. Válka jen poslední prostředek jest – – tápání – – zoufalé hledání cest v dějinných temnotách s nožem v zaťaté pěsti – – národů hrozné zastávky na rozcestí, nikdy však konečný účel a cíl. Šílenství králů a národů, ras – – zoufalá operace, jíž vyříznut směle hnisavý, velký vřed lidstva na chorém těle – – smrtelná nemoc, z níž povstane zas. Všechno se ukončí – Od říšské vzdálené hranice s tisícem tisíců stejně radostných rodáků, ke svému bílému dvorci, toužící ouvrati, zvážnělý, zvroucnělý rolník znovu se navrátí. Po dlouhou dobu jen boji uvyklá pravice na místo pušek a mečů, blýskavých bodáků, s pokorně tichou radostí chopí se radlice. 212 Pod vlajkou jenom stříbrných, úsměvných červánků, za hvizdu kosů a špačků, za zpěvu skřivánků bude teď pomalu, pozorně klást vonnou prst zkypřených, zvlněných brázd. Hovorný obuvník, krejčí, rozvážní koláři, zdlouhaví zedníci, kovář, zamlklí stoláři – všichni se dychtivě přimknou, oddají pilně bývalé práci své denní v oživlé dílně, hrůzami ustydlé srdce na teplém kahánku pokorné radosti budou si hřát. Továrny zamlkle smutné vzbudí se ze spánku. Pece a komíny svými černými rameny zdvihnou až do oblak zase kouř svůj a plameny. Zaúpí válce a písty, hněvivě zasvistí, úlisně zašeptnou dlouhé, letící řemeny. Žilnaté ruce nad hlavu vyzdvihnou kladiva, pozorně spřádati budou tenounká přediva, utvářet hmotu, od řvoucích, velikých čelistí do kleští žhavý kov bedlivě brát. Hrůzami dneška zamlkle mlčící vesnice, velkých měst náměstí širá, běžící ulice zástupem pospíchajících lidí se rozvlní, vánky jak jarními rozkvetlý luh. K smrti až zvážnělá srdce opětně naplní tisíce tisíců sladkých, radostných nadějí, 213 tisíce jásavě zářných, odvážných idejí, touha a nadšení, pohyb a ruch. Rozepne křídla zas člověka duch. Jenom když po celodenní námaze nad hlavou, která již klesati bude bolestnou únavou, snivá a tichá a teskná, veliká nádhera mučivě krásného, nyvě sladkého večera jako síň královských snů se velebně zastkvěje –: tehdy těch srdce, kdož prožili vše, se zachvěje, jakoby sevřeno rukou nesmírnou, krvavou. Tehdy z nich každý na hrozná muka svá veškerá, na mnohou ubohou obět divoce ubitou rukama jeho v opilém šílenství seče, na její krev se kouřící, lhostejně prolitou, ssedlou a sraženou hustě ve žlábku meče bolestně vzpomene, nerad i rád. Historikové pak ve vrstvách tajných archivů, v depeších diplomatických, v záznamech pamětí po dlouhá, únavná léta, po celá staletí v oněmlé hrůze a žalu, v bolestném údivu na popud, příčiny toho zápasu hrozného budou se pátravě, důtklivě ptát. Nízcí i vznešení adepti Mus, velcí i malí Zolové, Vereščagini, 214 napodobitelé směšní velkého Tolstého budou svou obraznost zuřivě štvát, chtějíce ztělesnit aspoň přibližně, zdaleka krvavou obět a muka dnešního člověka, zoufalý úžas a nesmírnost hrůz, krvavě děsné, světové zápolení. Ale jak všechno to prázdné, duté a chudé, mizivě nicotné, směšně bezhlasé bude oproti tomu, co trpí, prožívá nyní mlčky a hrdinně toto mé pokolení – – – 215