NESESMILNÍŠ.

NESESMILNÍŠ.
Na počátku bůh byl a všemocné pohlaví, odvěké, nezničitelné látky, zvířat a hmyzu, rostlin a zkypřených hrud věčný hlad sladký; dobrého boha radostná setba, jíž zaset a požehnán pozemský luh, bolestná, ponurá kletba, kterou je připoután ke druhu druh, a pod kterou sténá užaslý duch. Ó veliké pohlaví, květů a semen, muže a ženy, rodů a plemen, sebezáchovy odvěký pud! Ale jak slunce, zemi a měsíc, jak tesklivě šumící vody, také je k svatému účelu stvořil veliký, neznámý bůh. Všemocná příroda, poslušná němě rozkazů jeho, s úsměvnou radostí věšejíc – jak velekněz moudrý na šíji bůžků – na mladá, dorůstající těla tisíce svůdně lákavých zdob –: 54 chtěla, by žena v mužovo objetí spěla, by proto druh odnášel oddanou družku k bílému lůžku, by od věků do věků pučely, rostly a obnovovaly se pozemské rody, by tak byl překonán, přemožen země bezedný, věčně hladový hrob. Ale ty obstárlý, všeho zkušený, s cynismem tlustých porodních bab přicházíš z tmavých uliček ve velkoměstě přímo k své důvěrně oddané nevěstě, svého pohlaví otrok a rab. Ze zakouřené hospody v pozdní hodiny vracíš se do své rodiny, bys vilný a opilý, supě na klínu ženy, poddávající se tupě, s odporem, ze zvyku jen, život dal chorému dítěti. Omámen knihou (krásné francouzské zboží, jež na trhy ducha házejí pro trochu zisku, velký trest boží za sladkou svobodu zisku), ženu svou k rafinovanému objetí, k šíleným výbuchům krve uměle dráždíš, jež cizí a neznámé zvířeti – lhostejně vraždíš v ní stud. 55 Jen pro ladné dráždivé půvaby slavena, nudou světnic a kuchyň znavena, starostí o chleba zbavena, neznalá dalekých radostných snah: sklouzavým pohybem ňader a boků, závanem vůně ze šatů při každém kroku vede tě ve svou komnatu přes mrtvých úmyslů práh. A kdyby tě aspoň nový plod lásky vyvésti směl z těžkého, chmurného zajetí zhroucených, zpocených těl! Však přijíti nesmi a nesmí –! Vždyť poznovu bylo by nutno se přikovat k nudnému domovu, jak na vzácnou hostinu zabloudit v hospodu jednou za týden jen – –! Poznovu s úsilnou žádostí chtivou tančiti za chleba průhlednou skývou, zahánět spánek i vilně rozkošný sen – –! Vždyť žena vždy k lásce a rozkoši ochotná zase by musila zasednout v kout! Vždyť znovu by těhotná z domu se nesměla měsíce hnout! Zase nést bolesti hrozných porodů, utrhování se útrob, rány a body jakési dýky a ostrého meče. 56 Zase to svíjení se, křeče, kaluže krve, jež po bílých povlacích teče! Zase ty cizí, zvířecí vzkřiky, úpící vzlyky divoké bolesti, malomoci! Zase ty zoufalé, dětské nemoci, v úzkostech probděné noci! Zas bolestný úžas nad ztrátou poslední krásy hluboké vrásky, vyrvané vlasy, zploštělá prsa, rozkydlé břicho a boky, zavření s dítětem po dva, tři roky v samotu světnic, plačící kout. Tak smilníš a smilníš – – Z opilství, nudy a návyku převracíš boha a přírody radostný řád. Sebe a ženu, národ svůj, společnost, stát strhuješ za vzdechů rozkoše k zániku, k rozkladu síly své, v hrozný, předčasný, osudný pád – – – 57