NAPOSLED.

R. Bojko

NAPOSLED.
Ode vsi k městu pod strání cesta běžela. Na polích, lukách těžká mha líně leželaležela, po vlhkých listech sklouzala k zemi. Jako dvě děti vedly se, hrůzou zakřiklí. Vedli se mlčky, slzami, žalem zajiklí, zkrušení náhlým osudem, němí. Pod kopcem v krátkém záhybu bílé silnice varovně na ně vykřikla světla stanice. „Mařenko,“ pravil nezvykle jemně, „Mařenko, vrať se.“ – Pomale, hrozně pomale dává mu uzlík, hledí naň dlouze, zoufale, zaúpí, zalká nesnesně, temně. „Neplač, oh neplač. – Šťastně se vrátím, uvidíš.“ Před velkým sluncem se stráně prchá mlha již, zlatem se třpytí listí a sněti. Na šíj se vrhá, úzkostně k hrudi přimyká. „Kéž by to Bůh dal,“ rozryvně, těžce zavzlyká. „Co by tu bylo ze mne...? Co z dětí...?“ „Líbej je za mne – Líbej – –“ a slzy polyká. V dálce vlak píská. Na stromě ptáček cvrliká, paprsek tančí přes kolejnice. 165 Stojí a stojí, upírá za ním rosný hled. Ještě jí kývá – Ještě se ohléd’ – naposled. – Nikdy ho neuzřela již více... 166