EVROPO!

EVROPO!
Ó, Evropo, maličká dcero veliké Asie. ó, nesmírný obře, jenž stoupl vítězně na šíje všem ostatním dílům a celý ovládl svět! Ty rytíři vycházející na noční lup a bezmocná služko svých divých vojenských tlup! Kam řítíš se bezmocně, šíleně, divoce teď?! Unášena svými hřmícími automobily, se zježenou, rozvátou kšticí, krvavou skrání a rozkročmo sedíc na lesklé lafetě děl –: se ploužícím mrakem otravných, dusivých plynů za divoké bouře dunících, vyjících střel dnes šíleně ženeš po příkré, skloněné stráni přes bystřiny krve, přes kupy rozbitých těl s tím bílým svým plemenem kamsi do říše stínů. – – Kdo může tě zadržet, než se docela zešeří?! Kdo odvrátit může hrozný tvůj, smrtelný pád? Kdo dnes tě, jak visíš na kraji bezedných strží svou mocí, svým velikým gestem donutí stát?! Hle, smrtelně ubledlí, zúskostlivělí šoféři se stěží již hřmícího auta rukama drží! 216 Hle v krvavých vlnách se trůny zlekaně zmítajízmítají. Hle, v krvavých vlnách se ruce zlámané kmitají, ty ubohé ruce, jež starých trůnů se chytají a stále je strhují k sobě, v bezednou hloub... Zem uštvaná hrůzou stená a láme se, puká. Už nemůže unésti lidstva zoufalá muka, tvůj nesmírný dluh, jenž do auta, obrovský, vstoup’... Ó, Evropo – – bědná, šílená královno světa – –! Ó, hrobaři kultury vlastní – –! Furie kletá, tak opilá nářkem a krve nasládlou vůní – –! Což nezříš, že jedeš po stráních hrozného kopce, v němž dlouho již vře to, vzpíná se, tlumeně duní – – –?! Což nevíš, že tančíš po horké, výbušné sopce –?! Ó, zastav se – –! vzpamatuj – – aspoň v poslední chvíli...! Vždyť okamžik jen – – a spoutané podzemní síly se divoce vzepnou a velikým rozmachem ramen roztrhají jako zteřelé opony lem 217 tvou slabounkou kůru, vychrlí hněvů svých plamen a lávu tvé krve a ve mstivém rozvratu řádů tě se zlobou šílenou strhnou k hroznému pádu i se všemi králi ve vřící, rozpuklou zem...! 218