JAK MOHL JSI?

R. Bojko

JAK MOHL JSI?
Ó, Bože, to tvá vůle odvěká, to příkaz tvůj, jenž vedl člověka od vražd a lupů v lesích pravěka až k zešílení všeho lidstva, sem...? Tož za několik roků míru, klidu vždy musí z neznámého daleka se sejít řady zlekaného lidu kdes na dějinných křižovatkách cest...? Tož musí v zákopech a divé seči se postřílet a vztekle ubít meči, těl nasekati, polít krví zem...? To tedy zákon tvůj je věčně velký...? To právě tak je neodvratně nutné jak poslušnost a píle bdělé včelky, jak tichá smrt a sladký úsměv květů, jak slavná narození dálných světů, jich rozlet, výkřik smrtelný a pád...? Tož všechna ona studánkově čistá a sladká slova velikého Krista jsou klam a falešná jen s pojmy hra...? slib pro útěchu plačícího děcka...? lži sladce podvodné a věčný blud...? 158 Tož věda, pokrok i plod krásy sladký, jenž za výsluní na košatém stromu kultury dlouholeté těžce zrá, jsou po boji jen odpočinek krátký, jen nasbírání dechu v mstivou hruď...? Tož k tomu slouží kultura jen všecka, by krásnou malbou kryla rudá místa v tom lidskou krví potřísněném domu – –? Tož věčným, věčným vražedný náš pud – –? Ó, Bože můj, jak hrozné, k smrti smutné – –! Jak mohl jsi jen lidstvu svému dát tak násilný a tvrdý, podlý řád – –? Jak mohou laskavým tě, dobrým zvát – –? 159