OSVOBODITELI.

OSVOBODITELI.
Velký hospodáři, jenž jsi po vše léta, pevně přerýval tu zemi, často na dno skal až, po kořeny národního bytí zapouštěl svůj ostrý pluh. Přísný proroku, jenž bratry kamenován, dálnou cizinou však ctěn a obdivován. Učedníku pokorného Krista, jemuž náhle děl za řinčení zbraní, za dunění hrozných děl světů, národů a dějin věkověčný Bůh: Vstaň a lid můj smutný, před sty lety pokořený, mečem opásej a pouští nekonečných hrůz a běd, mořem kouřící se krve v zaslíbenou zemi veď. Pro Tvůj svatý hněv k jich zlotřilému dílu; pro Tvůj úžas z lidské krve; pro tu těžkou chvílu, kdy Tvé děti, věrná družka dnů všech, k Tobě němě přissávaly se; kdy vyvíjel ses rozhodně však jemně z loktů jejich; kdy jsi šel, šel, nevěda, co stane zde se s nimi, zda je někdy ještě uhlídáš –: milujem’ Tě, pyšníme se, obdivujem’, Pane, velký vůdce, slavný osvoboditeli náš. 143 Pro žehnanou, nepochopitelnou sílu, s níž jsi na konci již žití skoro, v blízké zimě navršených let, vzal na se těžké břímě této polomrtvé v poutech ukované země, na svých starých bedrách nes’ ji stepmi, oceány, vcházel do paláců s ní a před jich pány na stůl klad’ ji, stuhlou, mokvající z rány, v městech před zástupy zdvih’, svůj hrozný kříž; pro odvahu, odpovědnost, počin smělý, s nímž jsi seřadil mé bratry v pevném šiku, vdech’ jim ducha dávných božích bojovníků, na smrt vedl je tam v cizí dáli pro odkazy otců, svaté ideály, pro svobodnou, obrozenou lvovu říš –: my dnes, plni slz a šťastných vzlyků, šeptáme Ti slova nekonečných díků, modlíme se: Věčný Bůh Ti odplatiž. Pro ty chvíle zachvění a děsu, neb i nejsilnější dub, král širých lesů, zakolísá pod nárazy vichřic, běsů; pro vzdor, s nímž ses vždy zas týčil sám a sám; pro starost, jež mluvila Ti o Tvém lidu z lůžka štvouc a zbavujíc Tě klidu; pro stesk po Svých – po těch horách, pro hlad, bídu, jimiž vyschl jsi a plátnem sbělal tam; pro naděje, s nimiž naše srdce vřelá 144 k Tvojím stopám blížila se po kolenou; pro radost, s níž duše rozechvělá z toho zakletého, hlídaného ostrovu za Tebou se, zajásavši, rozletěla, jako unavení ptáci na blízko již svého domovu; pro vzlyk naší úzkosti a pro úpící, bledý strach, abys nebloudil, jak Amos podveden a oklamán –: k Tobě dnes, o Velký, jako k svému otci po zoufalé, nekonečné, hrůzyplné noci vztahujem’ své štěstím rozechvělé ruce, smějem’ se a pláčem’, voláme Ti: Budiž požehnán. Tatíčku náš starý – – Dobrý, velký vůdce – – Sluníčko Ty naše jasné – – Živ buď, dlouho živ, živ – a zdráv – a silen – silen jako bývals dřív. Vzkřísil, oživil jsi, divem, kamenného lva, čaroději dobrý, české duše, českých zemí kováři. Učiň ještě jeden zázrak, ještě jeden velký div: Pro veliké touhy, pro poznání velká svá sílu svou mu vdechni, zvykni na záři slabý zrak – a přímou cestu přísných pravd nám skuj, dřív než zajdeš, navždy zajdeš v úzkou, tmavou sluj. 145