VELIKÉ DOBY VELIKÝ BOJ?

VELIKÉ DOBY VELIKÝ BOJ?
Milionové, v řady sražené massy, s miliardami nábojů, blýskavých zbraní trčících z napřažených, zaťatých dlaní, s tisícem tisíců děl; národy všechněch národů z celé Evropy; plemena různá, neznámé rasy různobarevných těl –: z východu na západ, z západu k východu, z jihu i severu, z úžasných dálí, oproti sobě a přes sebe divě se válí, jak obrovské, všechno drtící válce, jak vzbouřené vody nové světové potopy, jako dvě pohoří, jichž kymácející se vrch, spousty se hroutících balvanů podzemní výbuch divého vulkánu rukou šílenou na sebe strh’. – – Všechno, co naše doba odvážně smělá mocného, silného, krásného měla; co velkého stvořila v bolestně jásavé muce, v závratných snách; čím svíjela se a trpěla, chvěla v horečném napětí, v mlčících tmách –: 196 to všechno teď, v této dějinné osudné chvíli vyvrcholilo v nesmírné, světové válce, v zápasu hrozném všech oproti všem. Mohutná, obrovská pěst velkého století práce a shonu a chvatu, touhy a nadšení, moci a síly, do sítě telefonních a telegrafických drátů, do želez kolejí dovedla chytit vířící zem. Veliké naše století přeťalo dálky a na dosah ruky sblížilo světové díly. Bilo kovovým křídlem svých aeroplánů o věčnou bránu zářících, úsměvných hvězd. S mlčením světců a pokorou matek – když ošetřují těžce nemocná děcka na žhavém, horečkou letícím loži – ve fysikální a chemické dílně po celé noci a po dny zkoumalo pilně veliké hmoty tajemství boží, i strašlivé, ničivé účiny výbušných látek, jako královští traviči zákeřný jed – – A to veliké století teď slavná poznání, radostná vítězství všecka práce své trpělivé, vznešených věd do služeb dalo nesmírné, světové války, před kterou užasly na krev přec uvyklé dějiny, kterou se v základech otřásá svět! 197 Veliké století naše z neznámé dálky, s radostným nadšením, po dlouhá léta přes bouřná moře a přes poušť, mlčící step k nohám Evropy, odvěké vládkyně světa, sváželo nejnádhernější, nejrozkošnější zboží, na kupy u bank skládalo zlato v bezedný sklep. Jak čaroděj mocný, neznámý dovedlo takořka přes noc, tajemně vydupat náhle ze země okolo dolů svých, před továrnami do dálek běžící, spletité ulice velikých, hlučících měst. Tunami rýže a žita a pšenice dovedlo utišit plačící bídu svého zdvoj- a ztrojnásobeného lidu, nakrmit jeho bezedný hlad. Maličké, mezi sebou se škorpící celky dovedlo národní ideou sloučit ve svazek velký, stvořiti moderní, veliký, všemocný stát. Nyní ta doba všechny své muže, veškeré statky hodila s výzvou a pohrdou, lehce války hroznému krvelačnému bohu, pod těžkou, drtivou nohu jak ospalý piják, jemuž se píti již nechce, svůdné hostinské přetékající džbán, jak sluhovi svému zmuchlané zlatky jeho opilý, nad výhrou rozradostněný pán. 198 Ó veliké století, umírající po vůli boží na hrozném, krví zalitém loži! Bez dechu, ztrnulý, v němém úžasu dívám se, dívám hroznou na krásu tohoto tvého velkého, děsného zápasu. Pln nesmírné hrůzy a němého údivu pro úžasnou velkost, nadlidský vzmach železné vůle a síly moderního člověka, jichž netušil nikdo v nejfanstastičtějšíchnejfantastičtějších snách; pro tvoji hrdinnost slavnou, jež přečká v přílivu vybuchujících, dusivých střel; jež necouvá, jež se neleká pekelně vyjících, zhoubu sijících děl, před níž je ničím hrdinnost Leonidova –: stojím a stojím, neschopen myšlenek, neschopen slova a toliko tuším užaslou, zdrcenou duší: všichni a všichni jsme na řasném lemu věčného Boha jen atom, jen zvířený prach. Oproti vladařství smrti, zoufalství všemu ničím je bolestné ticho jednoho, mého to hrobu. Chápu, že s bratry a sestrami, svojí rodinou protrpívám a prožívám hrdinnou, osudně velikou, nově se rodící dobu; že na tomto památném, krví zmáčeném místě přikáže ode dne dnešního uzavřít jistě velikou, zcela již popsanou knihu dějinnou 199 tajemný, odvěký, vševládný, všemocný Bůh, a že andělé jeho, velikým soucitem tiší, na novém, dosud neposkvrněném listě nyní již, po jeho vůli, pomalu píší budoucí osudy nově zrozených říší, jež plny zas nadějí, velikých tuch. 200