VELIKÉ DOBY VELIKÝ BOJ?
Milionové, v řady sražené massy,
s miliardami nábojů, blýskavých zbraní
trčících z napřažených, zaťatých dlaní,
s tisícem tisíců děl;
národy všechněch národů
z celé Evropy;
plemena různá, neznámé rasy
různobarevných těl –:
z východu na západ, z západu k východu,
z jihu i severu, z úžasných dálí,
oproti sobě a přes sebe divě se válí,
jak obrovské, všechno drtící válce,
jak vzbouřené vody nové světové potopy,
jako dvě pohoří, jichž kymácející se vrch,
spousty se hroutících balvanů
podzemní výbuch divého vulkánu
rukou šílenou na sebe strh’. – –
Všechno, co naše doba odvážně smělá
mocného, silného, krásného měla;
co velkého stvořila v bolestně jásavé muce,
v závratných snách;
čím svíjela se a trpěla, chvěla
v horečném napětí,
v mlčících tmách –:
196
to všechno teď, v této dějinné osudné chvíli
vyvrcholilo v nesmírné, světové válce,
v zápasu hrozném všech oproti všem.
Mohutná, obrovská pěst
velkého století práce a shonu a chvatu,
touhy a nadšení, moci a síly,
do sítě telefonních a telegrafických drátů,
do želez kolejí dovedla chytit vířící zem.
Veliké naše století přeťalo dálky
a na dosah ruky sblížilo světové díly.
Bilo kovovým křídlem svých aeroplánů
o věčnou bránu
zářících, úsměvných hvězd.
S mlčením světců a pokorou matek
– když ošetřují těžce nemocná děcka
na žhavém, horečkou letícím loži –
ve fysikální a chemické dílně
po celé noci a po dny zkoumalo pilně
veliké hmoty tajemství boží,
i strašlivé, ničivé účiny
výbušných látek,
jako královští traviči zákeřný jed – –
A to veliké století teď
slavná poznání, radostná vítězství všecka
práce své trpělivé, vznešených věd
do služeb dalo nesmírné, světové války,
před kterou užasly na krev přec uvyklé dějiny,
kterou se v základech otřásá svět!
197
Veliké století naše z neznámé dálky,
s radostným nadšením, po dlouhá léta
přes bouřná moře a přes poušť, mlčící step
k nohám Evropy, odvěké vládkyně světa,
sváželo nejnádhernější, nejrozkošnější zboží,
na kupy u bank skládalo zlato v bezedný sklep.
Jak čaroděj mocný, neznámý
dovedlo takořka přes noc, tajemně
vydupat náhle ze země
okolo dolů svých, před továrnami
do dálek běžící, spletité ulice
velikých, hlučících měst.
Tunami rýže a žita a pšenice
dovedlo utišit plačící bídu
svého zdvoj- a ztrojnásobeného lidu,
nakrmit jeho bezedný hlad.
Maličké, mezi sebou se škorpící celky
dovedlo národní ideou sloučit ve svazek velký,
stvořiti moderní, veliký, všemocný stát.
Nyní ta doba všechny své muže, veškeré statky
hodila s výzvou a pohrdou, lehce
války hroznému krvelačnému bohu,
pod těžkou, drtivou nohu
jak ospalý piják, jemuž se píti již nechce,
svůdné hostinské přetékající džbán,
jak sluhovi svému zmuchlané zlatky
jeho opilý, nad výhrou rozradostněný pán.
198
Ó veliké století, umírající po vůli boží
na hrozném, krví zalitém loži!
Bez dechu, ztrnulý, v němém úžasu
dívám se, dívám hroznou na krásu
tohoto tvého velkého, děsného zápasu.
Pln nesmírné hrůzy a němého údivu
pro úžasnou velkost, nadlidský vzmach
železné vůle a síly moderního člověka,
jichž netušil nikdo v nejfanstastičtějšíchnejfantastičtějších snách;
pro tvoji hrdinnost slavnou, jež přečká v přílivu
vybuchujících, dusivých střel;
jež necouvá, jež se neleká
pekelně vyjících, zhoubu sijících děl,
před níž je ničím hrdinnost Leonidova –:
stojím a stojím, neschopen myšlenek, neschopen slova
a toliko tuším užaslou, zdrcenou duší:
všichni a všichni jsme na řasném lemu
věčného Boha jen atom, jen zvířený prach.
Oproti vladařství smrti, zoufalství všemu
ničím je bolestné ticho jednoho, mého to hrobu.
Chápu, že s bratry a sestrami, svojí rodinou
protrpívám a prožívám hrdinnou,
osudně velikou, nově se rodící dobu;
že na tomto památném, krví zmáčeném místě
přikáže ode dne dnešního uzavřít jistě
velikou, zcela již popsanou knihu dějinnou
199
tajemný, odvěký, vševládný, všemocný Bůh,
a že andělé jeho, velikým soucitem tiší,
na novém, dosud neposkvrněném listě
nyní již, po jeho vůli, pomalu píší
budoucí osudy nově zrozených říší,
jež plny zas nadějí, velikých tuch.
200