PŮLNOC.

R. Bojko

PŮLNOC.
Sedíme mlčky ve tmavém pokoji. Na stěně hrkly zlekaně hodiny, blížil se duchů půlnoční čas. – Někdo se domů přec vrátí po boji. – – Někdo přec zůstane z celé rodiny, rozorá lány, obseje zas. Ubledlá luna v mracích se houpala jako pták stříbrný v černém plachtoví. Zřeli jsme v stínu zsinalou zem: Do vrchů šibenic řada stoupala – – Všechny přec nemohou vydat katovi – – – najednou hlavy zutínat všem....všem... Ticho – – Kdes ženy zoufale plakaly. Chrastily nocí řetězy okovů, nad černým hrobem modlil se kněz. Zahynem’ –? – Horší jsme bouře přečkali chráníce tělem prahy svých domovů – – Sneseme hrůzu a muka i dnes....dnes... Jedna již – – Kohouti záhy zapějí. Mátožné stíny zsinalých přízraků v skaliskách mizí, do lesní tmy. Chvilku – – a slunce se vyhoupne zpod mraků. Vrcholy hor se již snivě stápějí v úsměvné záři – – budem’ i my....my... 95