BOŽE, VĚŘÍM.
Nyní, kdy kolem nás stále potokem tekou
zoufalé slzy a teplá, se kouřící krev.
Nyní, kdy zdá se, že na bledých, bezkrevných rtech
na vždycky, na vždycky umřely úsměv a zpěv,
kdy se z nich dere jen těžký a lkající vzdech.
Nyní, kdy matky se s hroznou námahou vlekou,
jako kams stranou smrtelně zraněné zvíře,
nemohou útěchy najít v modlitbě, víře.
Nyní, kdy zdá se, že nejsi – že klamem tvůj řád – –
klamem tvůj vývoj a pokrok – bratrství chrám – –;
jenom že vzestup je, hlubší pak, náhlejší pád – –:
já, syn tvůj, velikou hrůzou k smrti až užaslý,
v nejhlubších základech víry a duše své otřáslý,
jak divokým zemětřesením dům,
s počátku klna jen těmto zoufalým dnům,
nyní přec věrou svou k Tobě, ó, Veliký, lkám:
Věřím, že od těchto čerstvých, hromadných hrobů
se slzou na vždycky ustydlou na konci řas
201
budeme čekati novou, šťastnější dobu,
nový a lepší a větší a slavnější čas.
Věřím, že prožehlí žíravým plamenem bolesti,
zvážnělí jako smrt, scelení ranami neštěstí,
navždy již teskliví z nenahraditelných ztrát –:
zdvihneme opět hluboce skloněnou hlavu,
abychom moc tvou účelnou, moudrost a slávu
chápali s bolestně radostným údivem zas.
Věřím, že vážní a mužní, opravdovější
přestálým bezmocným strachem, těžkými boly
o sladká mláďata svoje, o život holý,
o tichou přítelku životní, o chléb vezdejší –:
vroucně a navždycky, s pokorně radostnou vděčností
uzdravujících se přilneme touhami všemi
k této vše utišující, mateřské zemi.
Věřím, že smířeni s Bohem, vždy dovedem nést
s oddanou pokorou těžkého života prokletí,
nestálé Štěstěny úsměvně laskavé objetí,
jakož i osudu drtivý úder a pěst.
Věřím, že s bolestným úžasem plně teď uznáme:
dosud až byli jsme v čísle závratně velkém
prostého lidu zbytečné, nicotné nuly,
tloustnoucí trubci jen v jeho zvonivém úle,
hltaví cizopasníci vždy – Věřím: dle neznámé,
nejvýše spravedlivé však, tajemné vůle
202
žádného významu, důvodu k životu nemáme,
jestliže nesplynem s lidu odvěkým celkem,
nebudem pro něj pokorně pracovat, žít.
Věřím, že ty, ó můj Bože, veliký, neznámý,
vládnoucí přes všechny negace účelně nad námi,
nenechals z pouhé jen rozkoše, pro mstu snad svoji
pro nic své nesčetné syny umírat v boji.
Věřím, že kázals je přibíti na hrozný kříž
smrti a hrůzy, nesnesitelného hoře
proto jen, abys své lidstvo přes rudé moře
prolité krve moh’ převésti v zoufalých dnech
do nové země, ke svému království blíž,
k rovnosti, bratrství lidí a národů všech.
Ale až dozní již dávno zoufalé hrany,
na hrobech zapadlých bude jen obilí kvést;
do krajin granátem rozrytých po sté již asi
úsměvná, rozkošná jara slaviti budou
za zpěvu skřivánků jásavý, královský vjezd;
až se zas rozmnoží lidstvo, města až vzrostou,
pohltí zástupy lidu, venkovské lány;
ale až prací a shonem, dravými lupy
v bankách zas naroste zlato v lákavé kupy,
lidstvo se oddá požitku, rozkoši zas;
ale až, zkažené, zhrdne lahodou prostou
přírodní, studánkovitě průhledné krásy,
bude mít, bezkrevné, slova, slova jen, slova
203
pro obět hrdinnou, pro touhu, pro ideál;
až se zas svíjeti bude neplodnou mukou,
na dráze pokroku nebude moci ni o krůček dál –:
tenkrát – ó věřím a chvím se, všemocný Bože,
všemocným kynem své ruky, svraštěním brv
rozpoutáš opět nesmírnou světovou bouři,
seženeš oproti sobě nesčetné massy
vinných i nevinných, různá plemena, rasy,
abys zas v pušek a houfnic otravném kouři,
v řinčení mečů, v rozstříklém mozku a krvi
pobitých bratrů a mužů, otců a synů,
v zdeptání krajin a požáru vesnic a měst
vykoupil lidí všech těžkou odvěkou vinu,
kostmi jich vydláždil přechody ztracených cest...!
204