POMALU JDEM’.
Opilí zoufale teskným, bolestným snem,
s bezmocně zaťatou pěstí, sevřeným rtem
pomalu, masakrem dosud zesláblí, jdem’.
Smazáni s mapy Evropy, prokleti
nezapomínajícími, tvrdými králi,
škrtnuti z dějin lhostejným osudem –:
den co den, druhé již smutné století
o trochu světla, vzduchu se odvážně rvem’
pro naše děti, pro drahou, milostnou zem.
Zdali ji jednou potomci do slunce zvednou...?
Nebo zas všeho v hazardu pozbudem’,
že jsme tak sevřeni v horách, bezmocně malí...?
Tolikrát na trzích lstivé Evropy
kupovali jsme ji marně prolitou krví.
Tolikrát podvodní, bídní, násilní králi
metali o ni, o naše životy los...
Teď na blízku lije si děla bronzová kdos...
Bude to na nás...? Budeme prví
krvavou, bezmocnou pro ně potravou zas...?
Či se přec na náš rod s láskou usměje čas...?
84