BOLEST VYHNANCE.
Mariin synu, největší proroku,
příteli tichý hříšnic a otroků,
laskavý průvodce všech, kdož tápavě, němě
bloudili po lánech této radostné země,
ubozí slepci, zděšení cizinci jen.
Za jejich s tichou důvěrou podanou ruku
všechny jsi jako beránek něžně a jemně
v daleké království tiché radosti veď,
jako před vánoční stromek dvojici vnuků
dětinně šťastný, úsměvně blažený děd.
Dobrý a léčivý jako churavým májový den.
Miláčku bědných, zdeptaných životem zlým,
které jsi zahřál vždy sladkým objetím svým.
Pane můj! Kde jsi teď – –? Proč jsi odešel v dáli –?
Rád bych, tak teskně a nyvě, bolestně rád
opět, ó nejsladší, na tvář před tebou pad’,
zažvatlal naivní modlitby s důvěrou sladkou,
jako kdys se svou dumavě tesklivou matkou,
když se náš tichý pokojík šeřil.
70
Rád bych, tak rád se navrátil, dětinsky věřil
ve vše, cos učil o něm, jenž vidí a řídí
osudy zemí a světů, květin a lidí.
Ó, bych moh’ v tobě s celou svou rodinou žít!
Jak bych byl šťasten! Jak navždy uleh’ by, ztich,ztich’
nepokoj úzkostné duše u nohou tvých!
Najdu tě, nejsladší pane, přece zas jednou –?
Poznám tě v žití –? Holubí oči tvé sladce,
úsměvně na mne, smutného, bědného shlédnou,
nebo již musím na vždycky sám a sám jít – –?
71