NAD SMRTÍ TOLSTÉHO.
Mrtev je pravdy hlasatel, její pokorný mučedník,
poslední prorok Evropy, vznešený Krista učedník,
Mistrových odkazů bděle pozorná stráž.
Mrtvo je svědomí lidstva, nikdy již na nás nekřikne,
nikdy již jeho soucitné srdce nevzlykne
pro bolest bratří svých, pro boj sobecký náš.
Vyslanec Boha, zvědavě na zem šel v smutné vesnice,
v nádherné paláce měst, v jich chrámy a tmavé věznice,
aby psal zprávy své o nich za nočních tich.
Ze klína krásy a slávy nejdražší skvosty uchvátil,
všechny však, k smrti zesmutněv, životu zase navrátil,
nenašed radosti, klidu, úkoje v nich.
Reálna mistr, odvrátil od něho oči pátravé,
jako vrah šedě bledou tvář od své oběti krvavé,
avšak i v nejsladších snech svých musil je zřít.
V tajemství bytí se jako v modlitby světec ponořil,
aby se na konec, zlekán, mužíku v laptích pokořil,
učil se od něho vzdávat, trpět a žít.
127
Zajatci roven, jenž na svém útěku smělém vehnán v kruh
honících hlídek, otázkou, kterou mu kladl němý Bůh,
od svého zrození k samé smrti byl štván.
Tisíckrát sobě zoufaje nad krásou, smyslem žití, věd,
tloukl přec stále na bránu tajemství, ždaje odpověď,
až ji dal mrtvému světů, životů pán.
Pasivní sluha osudu, hlasatel němé pokory
veškeré hradby zákonů podkopal svými názory,
zvyvracel staleté řády, církev a stát.
Nepřítel boje, boji se pro pravdu, lidskost zasvětil,
hněvivé odpůrce hned však na prahu přijal, políbil,
nechal je v lůžku svém klidně, bezpečně spát.
Kapitán shnilé lodičky lidské, objevil novou zem
pro všechny vyhnance světa zlekané dobrem, zlem,
zaved’ je, utichlé, v snivě zšeřený kraj.
Veliký prorok, uctěn až k božství, posmíván stoletím,
celou zem od pólu k pólu zahřál svým vřelým objetím,
největší nepřítel, na ní budoval ráj.
Mrtev je duší nejsladší lékař, jenž zhojil bolesti
moderních lidí, churavých touhou po štěstí,
z prostinských studánek čistých napít se dal.
128
Mrtev je, mrtev navždy, však budoucí věky nejednou
za ním se jako bezradné vojsko za vůdcem ohlédnou,
jako národ k místu, kde pad’ mu poslední král.
129