ZA VÁLKY.
I.
I.
Chmurní jak obchodník starý na konci roku
při smutné závěrce, zcela pasivní bilanci;
chmurní jak na dně vyhrůžně mlčících dolů
horníci zamlkle vážní při matném kahanci;
úzkostí stálou, bolestným napětím němí –:
každý den hromadíme se před redakcemi,
před každou výkladní skříní, poštami všemi,
jako před stravovnou městskou hladový dav.
Co nám přinese dnešek – –? Volání slávy,
barevných praporů třepetání veselé – –?
Tedeum slavnostně hřmící v zářícím kostele,
průvody městem, pochody, jásot a zpěv...?
Nebo snad surovou ránu od nepřítele,
nucený ústup, úsměch a bezmocný hněv...?
Bude to několik sem tam rozběhlých řádků
črtaných rychle v zákopech, v bitevním zmatku:
Vyšel jsem z hrozného boje zachráněn, zdráv...?
Bude to zoufalý výkřik z nesmírné dálky:
Bez hrstky peněz, celé již měsíce v zajetí,
nemocen ležím, smrtelně poraněn do boku – – –
Jak bych vás aspoň naposled uviděl rád...
182
Bude to balíček malý pod velkou pečetí,
s krvavým notesem, zprávou: Při slavném útoku
manžel Váš, syn Váš hrdinně za říši pad’...?
Hrozné, vy úzkostně očekávané zvěsti...!
Omračující údery železnou pěstí...!
Potoky krve, jež týdny, měsíce tekou
po pláních této lhostejné, žíznivé země...!
Bezedně, hrozně mlčící, hromadné hroby...!
Zoufalé, drásavé vzkřiky, smrtelné mdloby
úpících divě, šílených matek a žen...!
Zlomené kroky, jimiž se vlekou a vlekou,
chytají tápavou rukou bezcitných stěn...
II.
II.
Konce však není – – Klidu a oddechu není – –
Útěchy není, naděje, radosti žádné...
Dříve nám děti jásavě běžely vstříc,
růžovým plamínkem krve prožehlou líc,
v očičkách tisíce jisker, vánočních svic.
Dříve jim zazvonil z retů veselý smích
do našich vážně zamlklých, večerních tich,
ptačí jak trilek do širých, rozkvetlých lích.
Nyní však v neznámém strachu, tlumeném pláči
domem se nesměle, mlčky, zakřikle vláčí,
po straně kdesi do koutů zlekaně tlačí,
bezkrevně bledé, nemocně vyzáblé, hladné...
183
Chleba, oh chleba... střídku jen, kůrečku třeba,
jež se tak často válela u našich nohou,
již jsme tak často s bramborovou slupkou
lhostejně vymetli za práh, házeli v špínu...!
Chleba jen, chleba... sladkého, vonného chleba...!
mouky hrst nefalšované režné a žitné...!
Kdo jí však hladovcům bědně bezmocným skytne...?
Kde si jí průhledné ruce nabrati mohou...?
Uštvané, znavené ženy od časných hodin
s otci a matkami stejně hladových rodin
do řad se hlubokých staví, tlačí a tlačí.
K večeru teprv s přervanou sukní a jupkou
smutně se vrátí a pláčí, rozryvně pláčí,
zoufale pláčí nad troškou čehosi v klínu,
čehos, co smícháno s nestravitelnou slupkou,
slamou a smetím, čehos, co páchne a dusí,
v ústech se odporně válí, roste a hnusí,
co se však pojídat musí, musí a musí...!
III.
III.
Jaké však zítřejšky budou, měsíce příští – –?
Sluneční koule nad krajem němým se valí,
plameny lije jak peklo, pálí a pálí,
beztrestně klidný, veliký, zločinný žhář.
Žhavý a vyprahlý vzduch se před zrakem míhá,
184
jako roj blýskavých mušek vzhůru se zdvíhá,
tančí si po střechách oslepujících střech.
Vyprahlá země se jako ze slídy blyští.
Vyprahlá země stená a láme se, puká
jako již smrtelnou žízní ztýrané rety.
Zprahlá zem puká jak vápnem nasáklá ruka,
pod nohou pálí rozžhavený jak do běla plech.
Na polích u cest churavě znavené květy
nadarmo lhostejné nebe zoufale prosí
o trochu vlahého deště, o kapku rosy.
Skloněné obilí bledne, žloutne a vadne.
Skloněné obilí chřadne, chřadne a chřadne
k hrobu jak těžce sehnutý souchotinář...
Oh, co jen pozítří bude – – za měsíc – – za rok – –?
Kolik nám zbude z této žně hladově chudé?
Uznají, pochopí též náš na život nárok...?
Může se někdo z nás směle přiblížit k ceně,
až se zas divoce jako závodní koně
požene závratným letem okolo nás –?
Můžem’ jí nabídnout sladké, skromňounké šperky
vzaté ze snubní skřínky plačící ženě...?
Můžem’ jí do bezedného, chtivého klínu
vysypat mince, které jsme po léta střádali,
185
k halíři halíř s bolestnou obětí skládali
na dlouhá studia čile nadaných synů,
výchovu, hubené věno milostné dcerky,
která nám sila na cestu úsměv a jas...?
Co by pak zbylo, Bože můj nesmírný, pro ně,
jestli nás ozbrojí také, postaví v řad?
jestliže s výkřikem hrozně zoufalým padnem’
při divém útoku v řadách, výstřelu zrádném...?
Kdo se jich ubohých ujme...? Kdo jim dá jísti...?
utiší jejich po chlebě, poznání úpící hlad...?
Bože náš, Bože – Zoufale rozryvné lkání
vyslyš – – Ne pro sebe, ale pro svoje děti,
ptáčata stulená sladce na teplé dlani,
květy, jež důvěrně pnou se po naší sněti,
naháčky slepé, které dle vůle tvé máme
přes strmé srázy, propasti životních cest
pozorně, za ruku tiše podanou vést –
z úzkostné duše, na zemi klečíce lkáme:
Pohlédni na naši bolest, šílený strach,
na krev, jíž prossát, promíšen pozemský prach,
na mladá, v polích ztrnule ležící těla,
která nám ubily pušky, bodáky, děla.
Pohlédni na vše a ustrň, usměj se zas,
ukonč již boje evropských národů, ras,
rozprostři duhu jásavě úsměvných krás...!
186
Bože náš...! Marnou, marnou však modlitba všecka...
Zahynou otci – zahynou ženy a matky
nad nimi žalem – zahynou ubohá děcka,
zahynou, zapadnou, musí zapadnout v hrob...
Pochmurný stavitel dějin z hrozné jen látky,
ve které kamenem lidská lebka a kost,
tmelem krev je, nový si postaví most,
sklene jím přechod ze starých do nových dob...
187