Dítěti.
Zahořela první hvězda ve mraku,
jiskry její rozlétly se z oblaku,
zachytly se v modrých očí milý hled,
zachvěly se, zatřpytily naposled;
a teď hledí dětským očkem do světasvěta,
jak proud jisker s nebe k zemi ulétá.
Zabělel se první kvítek na sněti,
přitulil se těsněj’ v lístku objetí,
větřík zavál, odnesl jej na čelo,
jež se pod tím zavanutím zachvělo;
bílý kvítek trůní dětském na čele,
stkvěje se, že koří se mu andělé.
Zacvrlikal první ptáček ve křoví,
o čem zpíval, toho nikdy nepoví;
jeho píseň padla v duši dítěte,
jako rosa v bílý kalich poupěte.
V duši rozběhla se v jisker drobných zář,
osvítila jasem milou dětskou tvář.
Vím teď, proč ti planou hvězdy ve zraku,
proč ti v oku tuším moře zázraků,
proč vždy na tvém čílku vidím bílý svit
dětské neviny a tiché duše klid,
proč zřím na tvém líčku pláti dobra vznět,
záchvěv Božské lásky, kterou žije svět!
5