BÁSNĚ.
Vydal Nový Život v Prostějově.
1906.
[1]
Tiskem Družstva knihtiskárny v Hranicích.
[2]
Slovutnému Pánu,
panu Josefu Šauerovi
z Augenburka,
c. k. školnímu radovi a novoknězi,
na důkaz vděčné úcty
věnuje
ANNA SIMERSKÁ.
[3]
Dítěti.
Zahořela první hvězda ve mraku,
jiskry její rozlétly se z oblaku,
zachytly se v modrých očí milý hled,
zachvěly se, zatřpytily naposled;
a teď hledí dětským očkem do světasvěta,
jak proud jisker s nebe k zemi ulétá.
Zabělel se první kvítek na sněti,
přitulil se těsněj’ v lístku objetí,
větřík zavál, odnesl jej na čelo,
jež se pod tím zavanutím zachvělo;
bílý kvítek trůní dětském na čele,
stkvěje se, že koří se mu andělé.
Zacvrlikal první ptáček ve křoví,
o čem zpíval, toho nikdy nepoví;
jeho píseň padla v duši dítěte,
jako rosa v bílý kalich poupěte.
V duši rozběhla se v jisker drobných zář,
osvítila jasem milou dětskou tvář.
Vím teď, proč ti planou hvězdy ve zraku,
proč ti v oku tuším moře zázraků,
proč vždy na tvém čílku vidím bílý svit
dětské neviny a tiché duše klid,
proč zřím na tvém líčku pláti dobra vznět,
záchvěv Božské lásky, kterou žije svět!
5
Ukolébavka.
Spi, mé drahé robě!
Na paprsku světla
hvězdička, hle, k tobě
s oblak dolů slétla.
Zachytla se měkce
v tvoje zlaté vlásky,
v ouško tobě šepce
pozdravení lásky.
Hlavičko má zlatá,
usni tiše jen,
anděl s nebe chvátá
zkolébat tě v sen.
Nad tebou se shýbá,
hladí hlavičku,
na čílko tě líbá
za tvou matičku.
Dřímej sladce, dítě,
slavík písní svojí
v spánek skonejší tě
za matičku tvoji.
Spi jen, děťátko mé,
zavři očička,
za tebe se v dáli
modlí matička.
6
Klekání.
Už zvoní klekání.
Pojď, dítě, půjdem již,
slunéčko za horou,
šero se snáší níž,
už hnedle bude noc.
Už zvoní klekání.
Pojď, dítě, modli se,
tvou čistou modlitbu
andílek zanese
vzhůru tam ku hvězdám.
Už zvoní klekání.
Pojď, dítě, se mnou jen,
ptáčkové utichli,
k zemi se snáší sen,
všecko již usíná.
Dozvání klekání.
Pojď, dítě, půjdem již,
doma tě uložím,
na čílko dám ti kříž,
tvářičky zulíbám.
Dozvání klekání.
Pojď domů, pojď už spat;
okénkem s oblaků
bude se na tě smát
hvězdička zářivá.
Dozvání klekání.
Hleď, jak se usmívá
na nebi měsíček;
teď mrak ho ukrývá –
také jde spat.
7
Doznělo klekání.
Nad zemí kráčí noc,
všecko už usnulo. –
Pojď, dítě, dobrou noc,
půjdem už spat!
Duši dítěte.
Jsi jak kvítek svěží,
který vůni dýše,
když se vůkol šeří.
Jsi jak ptáček v lese,
který v smutnou duši
jara píseň nese.
Jsi obláček bílý,
který mračným nebem
v tichém letu pílí.
Jsi pramének lesa,
který v černém hvozdě
sladkou písní plesá.
Jsi červánek rudý,
jenž purpurem halí
skály vrchol chudý.
Jsi hvězdička zlatá,
která v světla temno
s nebe dolů chvátá.
8
Dítěti.
Můj hochu, paprslek ti zahrál na čele
tichý a chvějný, jako slunka svit,
kdy v kolébku se vkrádá poupě probudit,
neb v hnízdo, zlíbat ptačí rodinu.
Můj hochu, hvězdka zaplála ti ve zraku,
zapadla stříbrem v mého srdce hloub,
že nemohu je více odtrhnout
od tvojich oček modrých nad blankyt.
Můj hochu, bílá růže zkvetla tobě na skráni,
něžná a dumavá, jak první jara dech;
ta vůní provází mne v tichých snech
a duši rozchvívá mi sladkou rozkoší.
Můj hochu, skřivan vzletěl z duše tvojí
a rozehřál mé nitro toužnou melodií,
z níž duše moje píseň tobě svíjí
o slunku, hvězdě, bílém poupěti.
Spadalé listí.
V aleji plno spadlého listí,
vítr je honí a nové rve zas;
nožka tu dětí skotačí v reji,
v hvízdání větru se mísí jich hlas.
Vidím, když listí pupenci bylo,
když jara vánek je kolébal v sen;
– vidím i snivé hlavičky dětídětí,
až první zděsí je zimavý den.
9
Až vítr stáří jim serve s čela
bělounký svit, – a v duši navěje
uvadlé listí jim uprchlých snů,
zapadlé touhy, – zklamané naděje...
Duše dětí.
Jsou duše dětí andělové bílí,
již v obláčků se ukrývají jase
a na chvíli se v žití naše schýlí,
by vdechli v srdce blankyt hvězdných světů;
pak znovu rozpínají křídla k letu
a v hvězdný domov vracejí se zase.
Jsou duše dětí konvalinek zvonky,
jež v hloubce lesů vonný dech svůj tají
a na chvíli jen útlé svoje stonky
nám v srdce skloní – prchnou nazpět v lesy,
tam mezi hedbáv mechů, mezi vřesy,
kde paprsky si v rosných perlách hrají.
Jsou duše dětí píseň skřivánkova,
jež v oblacích se nad hlavou nám třese,
a moře tepla, světla v sobě chová;
na chvíli srdce lidské blahem zčeří,
pak zapadne kdes v hnízdo v květném keři,
neb vysoko se nad hvězdy až vznese.
Vy dětské duše – andělové bílíbílí,
něžné jak drobných konvalinek květy,
sladké jak písně, jež skřivani pějí,
kéž kouzlo vaše do srdcí se schýlí
a přenese v ně ony hvězdné světy,
jichž světlé paprsky se ve vás chvějí.
10
Bílá oblaka.
Letí obláčky, vysoko letí,
v dálce se tratí, vzdušné jak vidiny
bělounkých par.
Hledím v těch mráčků průsvitný závoj,
který mi halí obzorů širých
dalekou pláň.
Co as se skrývá za bílou mlhou,
co oku cloní prchavé stvůry
oblačných sfér?
Nevím. – Však tuším chvíti se mlhou,mlhou
andělů světlých bělostnou peruť
nebeských krás.
Či snad to dětské hlavičky světlé
hledí k nám bílých oblaků clonou
s nebeských bran? –
Obojí asi. Andělů bílých
i dětí úsměv mísí se jistě
s obláčků hrou.
Když se šeří...
Když se vůkol šeří,
soumrak když se vkrádá
tajně v moje nitro,
úsměv dětských tváří
mžikem soumrak změní
v smavé jarní jitro.
Když se vůkol šeří,
stesk když v duši klesá,
slzu v oko vhání;
dětských rtíků jásot
slze skanout nedá,
stíny s čela shání.
11
Když se vůkol šeří,
bolest temnou roušku
kol hlavy když vine,
bílé dětské ručky
na čelo se tisknou,
– bolest rázem mine.
Když se vůkol šeří,
noc když černým stínem
do srdce se řítí,
dětských očí záře
smavou hvězdou z mraku
v noci temnu svítí.
Až se vůkol zšeří,
smrt až kývne z dáli,
snad i tehdy změní
dětských srdcí láska
těžký smrti zápas
v tiché, klidné snění.
Mé všecko.
Já nemám skvostné paláce,
korunu třpytnou na skráni;
mám jenom modro blankytu
a hrstku fial ve dlani.
Mně neznámý je vášně žár,
mé duše klid on netrudí; –
mám jenom v hrdle písně zvuk
a rudou růži na hrudi.
Já nemám zlatých šperků řad,
tak chladnou nechci okrasu; –
mám jenom úsměv na retu
a bílý jasmín ve vlasu.
12
Já nemám matný perel třpyt,
ni jasnou záři smaragdů, –
mám jenom drobných slzí proud
a konvalinky na ňadru.
Já nemám touhy oblačné,
svých snů se dávno vzdala jsem;
mám jenom lásku ku práci,
a modrý šeřík za pasem.
Já nemám dlouhý přátel řad,
samota nic mne nemučí,
vždyť za všecko mám děti své
a plno květů v náručí.
Dívce.
Chceš-li mne potěšit,
tedy mi zazpívej.zazpívej,
tak sladce, mile
při tom se usmívej.
Zpívej mi o růži,
jež v sadě rozkvétá,
by ozdobila kdys
dmoucí se ňadra tvá.
O bílém poupěti
oblitém záplavou
večerních červánků
září až krvavou.
To sněžné poupě
ponechám na keři
jen ještě okamžik,
jen co se sešeří.
13
Pak půjdu, vezmu je,
připnu je na tvou hruď,
a při tom řeknu ti:
„Má duše, s bohem buď!“
Jdi s bohem, dítě mé,
dobrou noc, jdi už spat,
dnes bude se ti jistě
o bílé růži zdát.
Tobě o bílé růži,
mně o tvém bílém čele,
o zářivých tvých očích,
o tobě celé – celé. –
Vlčí mák.
Ve žita zlatě
plane rudý mák;
tvé tváře, dítě,
planou také tak,
a světlé vlásky
krouží vůkol nich,
jak klasy kolem
květů makových.
A jako ojíněný
máku stvol,
tak hlavičky tvé,
čílka tvého kol,
rozdýchnut zachvívá se
bílý svit,
jak za večera
luny zářný kmit.
14
Z jara.
Pojď se mnou dnes! –
Už kvete první bělounká třešeň,
ta vysoká, víš,
ta vedle stráně,
tam na dolíku
při naší straně,
tam sedneme spolu,
a větřík ti navěje
na hlavu plno
vonného kvítí.
Pojď se mnou jen!
Pojď na luka,
tam u potůčku
zlato plá,
plno tam žlutých blatouchů.
Pojď, usednem v ty zlaté květykvěty,
já natrhám jich kytici
a ověnčím ti jimi skráně,
a nejkrásnější z nich
ti na hruď zasadím.
Pojď se mnou dnes!
Pojď do lesa,
tam raší stromků mladých tlum
a pod keři se skrývají
modravá očka violek.
Pojď, já ti najdu slunnou stráň,
a květy tebe zasypám,
přinesu violek ti houf
a bílých, žlutých sasanek.
Pojď se mnou jen!
Pojď se mnou v háj,
kde chví se sladká jara báj,
tam setřesu ti na čelo
15
všech jarních květů vonnou směs,
jich vůní v sen tě zkolíbám,
vše, vše ti, dítě moje, dám,
co skytá jarní krásy sen.
Mé dítě.
Když první hvězda zaplane
na dálném nebes blankytu,
já k ňadru tisknu hlavu tvou,
v sen kolébám tě písní svou,
mé dítě!
Když měsíc s nebes vysoka
nám stříbro lije do oken,
v tvůj tichý sen v mém náručí
jen písně šepot zazvučí,
mé dítě!
Když půlnoc černých stínů tmou
kol všecko halí v těžký sen,
zas uspává tě píseň má
láskou a štěstím svěcená,
mé dítě!
Když hvězdy blednou na nebi,
tvou naposled ozlatí skráň,
sníš v loktech matky sladký sen,
mé písně hlas tě střeže jen,
mé dítě!
Když východ v růžích červánků
se zardí jasným purpurem,
mé kolébavky tichý šum
se pojí ku tvým měkkým snům,
mé dítě!
16
A první slunka paprslek
když zahraje ti na líčku,
já ještě v náručí tě mám
a v sen tě písní kolébám,
mé dítě!
Dětem.
I.
Slavíka píseň mi zalehla v sluch,
v kouzlu té písně se zjevil mi Bůh,
oko mi oslepil ohnivý var;
– ty, dítě moje, jsi chvíle té dar.
Lehounce vsunul tě prst Boží v svět
z jara jak v lučinu běloučký květ,
těm čela kouzelnou vůní bys svou
zjasnil, již životem kol tebe jdou.
Až lidi potěšíš něhou svých vnad,
pak úběl tvé duše zapadne snad
kams v závratnou výši andělských cest,
když dál budou sny tvoje úbělem kvést.
Však z duše mé nikdy nezmizí zpěv,
jímž nitro mi plní tvůj miloučký zjev,
vždy v srdci se rozjásá čarovný pták
v dětinskou píseň, již slýcháš tak rádrád.
Edenu celého nejsladší ples
nezměním s písněmi, kterými dnes
duši mou rozchvívá, slavíčku můj,
slaďounce vábivý dětský hlas tvůj.
17
Když láskou vidím očka ti plát,
když ústka mluví, jak máš mne rád,
tu cítím, že’s dražším mi nad celý svět,
ty, dítě moje, lásky mé květ. –
II.
Moje sladké dítě,
hebké tvoje ručky
lichotně se tisknou
na mou skráň.
I když hlava bolí,
sladce konejší mne
v něžném přitulení
tvoje dlaň.
Láska tvoje, dítě,
sílí v těžké prácipráci,
nutí k vytrvání
duši mou.
Unavenou hlavu,
když se v mdlobě sklání,
vzpružíš k nové práci,práci
láskou svou.
Štěstí mého kvítku,
nechť mi stále svítí
ze tvých dětských očí
hvězdy zář.
Ej, což pro mne práce,
bolest, odříkání,
pokud růží kvete
tvoje tvář!
18
III.
Vlaštovičkou snesla jsi se
v hnízdo naše v slunný den,
nadýchala’s teplou vlnou
v naši jizbu sladký sen.
Lilií jsi květy bílé
rozhodila v domov náš; –
sněžným květem čílko svítí,
bílý květ též v duši máš.
Andělů jsi úsměv něžný
vrhla v duší našich skryt,
sladký úsměv, plný záře,
večerní jak hvězdy svit.
Slunkem ozářila’s mocně
srdcí našich družný let,
sluncem rozjasnil nám čela
tvojich očí modrý květ.
Tolik písní, tolik květů
přinesla jsi s nebe k nám,
co jich jaro skytá hájům,
polím, sadům, lučinám.
Až nám jeseň zchladí skráně,
zda as budeš s písní svou,
vlaštovičko naše malá,
stále naší potěchou?
19
Květy mládí.
Všecky květy mého mládí,
všecky družné melodie,
vše, co v jaře máme rádi,
rouškorouška vzpomínek již kryje.
Všecky touhy mladých srdcí,
duší našich družné světlo,
vše, oč v bázni jsme se chvěli,
vše, co touhou k skráním slétloslétlo.
Všecky sny a touhy mládí
svíjím v kytku upomínek,
splétám z pomněnek i růží,
slziček i hořce vínek.
Přítelkyně mého mládí,
ukryj sny mé v ňader hloubi,
vrať mi je, až podzim dlouhý
s chladem zimy se zasnoubí.
Až život mi duši zlomí,
léta žár v mých ňadrech zchladí,
pak mi vrať sny mého jara,
vrať mi květy mého mládí.
Strnadi.
Bílá pole rozvlněná
zahalena bílým krytem,
rozjasněna slunnou září,
obetkána duhy svitem.
Z běla pole u pěšiny
vylétl roj žlutých ptáčků,
peří poprášené sněhem,
sněžnou hvězdku ve zobáčku.
20
Zamihli se ranním vzduchem,
jako zlatých jisker roje,
zapadli zas v bílé pláni, –
jako sny a touhy moje.
Tuberosy.
Bílým jasem čarně svítí
celý záhon – jeden květ,
jako by sbor bílých duší
s nebe na zemi byl slét’; –
...bílé duše – – tuberosy.
Jedny, rozkvetlé již zcela,
vůkol tesknou vůni stelou,
vůni lásky, vůni hoře,
sladkou vůni rozechvělou; – –
– – duše matek – tuberosy – –.
Druhé, rozkvetlé jen zpola,
vlahým dechem plní vzduch,
dechem svaté, čisté něhy,
kterým žije lidský duch;
– – duše dívek – tuberosy. –
A ty skryté ještě zcela
v smaragdovém lůžku květu,květu
něžně ze sna vydechují
čistou vůni rajských světů;
– – duše dětí – tuberosy. –
21
Růže.
Milovala jsem vždy
květy rudých růží,
jejich žhavou vůni,
která duši chvátí
těžkým opojením,
rozbouřeným dechem
mladá ňadra úží,
v okamžiku štěstí,
krví daň když platí
léta chvějný zážeh. –
Rudých růží květy
provází nás stále,
druhu duše mojí,
celým naším žitím
snad až ku hrobu;
kvésti budou jistě
cestou neustále,
nechť půjdeme trním,
nechť půjdeme kvítím
vždycky pospolu.
Prvně nasely nám
v cestu růže rudé,
oddání a vášně,
lístky lásky žhavé
v prvním objetí;
bohatý dar daly
duši naší chudé,
naší lásky štěstí,
ptáče třepotavé
s písní čarovnou.
Potom vůně růží
poupě dala matce; –
růže v sadech kvetly,
když se zjevil světu
zázrak naší lásky.
22
Co nám ve chvíli té
našeptala sladce
opojivá vůně
krvavých těch květů,
k oknu jež se pnuly!
Také květy krve
potkáváme v žití,
květy těžkých strázní,
starostí a hoře,
hlubokého smutku;
ale vším tím temnem
lístky krve svítí;
a byť propast byla
hluboká jak moře,
růže překlenou ji.
Druhu duše mojí,
nechť mé růže žhavé
stelou v naši cestu
třebas jenom trní,
nebo kapky krve; –
což na tom, můj drahý,
štěstí naše smavé
hřát nás bude přece,
blahem hruď nám zvlní
vždycky naše láska.
Píseň života.
Život jest píseň jásavě smavá,
dětským když rtíkem lehce se vlní,
něhou a štěstím vesele zvučí,
srdce i hlavy úsměvem plní,
v jarním jak slunci skřivana jásot.
23
Pak smavou píseň ostrý tón zkalí,
tón první mladé vášnivé touhy;
ten klidný rythmus nápěvu zvíří
a změní píseň na fantom pouhý
illusí, snů a závratných vášní.
Zvolna se tiší háravé zvuky,
v mohutný akkord bujaré síly,
mocným se proudem dál píseň valí,
široce, mocně k pevnému cíli,
který jak maják z daleka září.
Až zlozvuk ostrý zalehne v soulad
života písně, maják se změní
v kmitavou záři bludičky drobné,
zaniknou v dáli touhy a snění –
– smrti dech zničí života píseň.
Myrta.
Již myrta uvadla v prstencích vlasů,
i růže květ svěží na bělostném šatě,
umlkl šumot přátelských hlasů,
hvězda již vzplála v červánků zlatě.
– Zda tušíš jen slabě, co s myrty květem
uvadlo tobě dnes krásy a štěstí,
celé že mládí tvé uprchlo letem,
nikdy že růže ti nebudou kvésti?
Dá život ti ještě snad přemnohou chvíli,
kdy radosti záblesk se v ňadro ti schýlí,
nikdy však nevrátí štěstí to svěží,
jež v záplavě uvadlých květů zde leží.
24
Dnes z poupěte rozvila’s v nádhernou růži,
jež krvavé lístky své lásky a touhy,touhy
v horoucím objetí podává muži,
pro délku života, ne okamžik pouhý.
Myrta již uvadla v bujném tvém vlase,
ze mnoha květů v kratičkém čase
zbyl ti jen odvěký los každé ženy –
a na dně duše jen vzpomínek pěny.
Stesk.
Zahalena v soumrak
je ta naše víska,
a mně, duše moje,
po tobě se stýská.
Stýská se mi, stýská,
je mi skoro k pláči,
když tak tichý večer
nad zemí dnes kráčíkráčí.
Dnes tak krásný večer!
Stojím pod jabloní,
vzpomínám si teskněteskně,
jak to bylo loni.
Bývala jsi se mnou,
holubičko bílá,
když mi teskno bylo,
vždy’s mne potěšila.
Dnes však marně toužím,
marně volám v dáli,
přijď sem, duše moje,
tak mne hlava pálí.
25
Přijď, jen na okamžik,
poceluj mi skráně,
svoji měkkou ručku
polož lehce na ně.
Marně na tě čekám,
nepřijdeš víc ke mně,
vždyť tvou dobrou hlavu
dávno kryje země.
Chrysanthémy.
Bílé chrysanthémy,
chladem obetkané,
z vás vždy v moji duši
záchvěv smutku vane.
Bílé chrysanthémy –
ženy osamělé,
kterým osud v cestu
chlad a mráz jen stele.
Jdete životem tak
opuštěny, samy,
a přec tolik krásných
duší mezi vámi.
Každá z vás snad prahla
ve života jaře
být života středem,
zřít kol drahé tváře.
Teď jen touha zbyla
v upomínek sen,
žitím jdete samy,
dány bouřím v plen.
26
Osamělé ženy,
zřím vám na skráni,skráni
plát vždy bílých květů
teskné usmání.
Pod závojem smutku
moje duše tuší,
co uvadlých květů
ve vaší je duši.
Konvalinka.
Ve svěžím mechu, v zelené trávě
konvalinek zvonky bílé
sní svůj první sladký sen;
nad nimi listím kmitají hravě
světla pršky hřejné, milé,
tlumí v šero slunný den.
V tišině lesní vábivě stinné
bílé svítí zvonky sněžné,
vábí sladkou vůní svou;
týmž měkkým kouzlem k duši se vine
čisté dětské čílko něžné
kmitající světa tmou.
Běloučké zvonky na dětském čele,
co se vůně ve vás skrývá,
co jen štěstí ve vás sní;
života bouří čelo když stměléstmělé,
v duši kdesi na dně dřímá
dětství úsměv poslední.
27
Hořec.
Modré zvonky hořce,
rcete, co z vás splývá
v duši mou?
Kýváte mi sladce,
vábíte mne němou
mluvou svou.
Modré květy hořce,
slyším vašich zvonků
hudbu hrát;
hudbu stejně sladkou,
byť mi ve sluch zněla
nastokrát.
Jasmín.
U altánu bílý jasmín
opojivou vůni dýše,
zkolébává sladkým kouzlem
mladou hlavu do snů říše.
Opojné sny hlavou letí,
bájné květy v srdci hoří,
v mladé hrudi čarostkvělou
říši ideálů tvoří.
Svadnou květy, prchne vůně,
opojné sny v dál se ztratí,
zbude jenom touha v duši,
vzpomínkou jež žití zlatí.
28
Leknín.
Nad tůní honí se
černých mraků let,
do vody kloní se
leknínový květ,
chvěje se, naklání
stále k vodě blíž,
černé tůně hloubka
tvoří jeho říš.
Hoře v duši klíčí
jako smutný květ,
domovem jenž v tůni,
kterou míjí světsvět,
kořeny tkví pevně
v hloubce pod vodou,
že je ani vichry
vyrvat nemohou.
Leknínu květ smutný
v duše hlubinách
teskně ze dna svítí
v černých nocí tmách,
hořem srdce mění
v temnou vodní říšříš,
kdež se květy sklání
stále ke dnu níž.
29
Hloh.
Podle cesty hlohu keře
sladkohořkou vůní chvátí
duši v ňadrech divou vášní,
kterou srdce krví platí.
Rudé květy krví hoří,
v bílých plane jisker moře,
v opojenou duši sejí
s touhou lásky těžké hoře.
Květy hlohu bílo-rudé,
co již vaše těžká vůně
vynutila hořkých slzí,
kolik vzdechů v ňader lůně!
Vřes.
Na lesní stráni zalité sluncem
rosou se třpytí růžový vřes,
nad ním se honí obláčky bílé,
dokola z lesa zní ptáků ples.
Vyprahne země, umlknou písně,
vše ničí žhoucí sluneční žár;
stráň stále skytá růžové květy
i v léta znoji člověku v zdar.
V duši tak stále ctnosti květ svítí,
růžovým vřesem jak krytá stráň,
i když svit mládí léta žár zničí,
stáří když jíním zbělí skráň.
30
Blatouch.
Lučinou potůček ubíhá v spěch,
zlatem mu blatouchy ovíjí břeh,
ve zlatě květů mušek se rod
koupá, i ve stříbře pěnivých vod.
Mládí nám zlatem ovíjí skráň,
žluté jak květy lučnatou pláň,
člověku plní myšlenek chvat
hlavu i duši, pokud je mládmlád.
Zlatý květ vroubí života břeh,
blatouchu květy jak potůčku běh,
zlatý květ mládí, nebeský dar,
kéž v žádné duši nepřijde v zmar.
[31]
Obsah.
Str.
Dítěti5
Ukolébavka6
Klekání7
Duši dítěte8
Dítěti9
Spadalé listí9
Duše dětí10
Bílá oblaka11
Když se šeří...11
Mé všecko12
Dívce13
Vlčí mák14
Z jara15
Mé dítě16
Dětem17
Květy mládí20
Strnadi20
Tuberosy21
Růže22
Píseň života23
Myrta24
Stesk25
Chrysanthémy26
Konvalinka27
Hořec28
Jasmín28
Leknín29
Hloh30
Vřes30
Blatouch31
E: av; 2006
[32]