Leknín.
Nad tůní honí se
černých mraků let,
do vody kloní se
leknínový květ,
chvěje se, naklání
stále k vodě blíž,
černé tůně hloubka
tvoří jeho říš.
Hoře v duši klíčí
jako smutný květ,
domovem jenž v tůni,
kterou míjí světsvět,
kořeny tkví pevně
v hloubce pod vodou,
že je ani vichry
vyrvat nemohou.
Leknínu květ smutný
v duše hlubinách
teskně ze dna svítí
v černých nocí tmách,
hořem srdce mění
v temnou vodní říšříš,
kdež se květy sklání
stále ke dnu níž.
29