Růže.
Milovala jsem vždy
květy rudých růží,
jejich žhavou vůni,
která duši chvátí
těžkým opojením,
rozbouřeným dechem
mladá ňadra úží,
v okamžiku štěstí,
krví daň když platí
léta chvějný zážeh. –
Rudých růží květy
provází nás stále,
druhu duše mojí,
celým naším žitím
snad až ku hrobu;
kvésti budou jistě
cestou neustále,
nechť půjdeme trním,
nechť půjdeme kvítím
vždycky pospolu.
Prvně nasely nám
v cestu růže rudé,
oddání a vášně,
lístky lásky žhavé
v prvním objetí;
bohatý dar daly
duši naší chudé,
naší lásky štěstí,
ptáče třepotavé
s písní čarovnou.
Potom vůně růží
poupě dala matce; –
růže v sadech kvetly,
když se zjevil světu
zázrak naší lásky.
22
Co nám ve chvíli té
našeptala sladce
opojivá vůně
krvavých těch květů,
k oknu jež se pnuly!
Také květy krve
potkáváme v žití,
květy těžkých strázní,
starostí a hoře,
hlubokého smutku;
ale vším tím temnem
lístky krve svítí;
a byť propast byla
hluboká jak moře,
růže překlenou ji.
Druhu duše mojí,
nechť mé růže žhavé
stelou v naši cestu
třebas jenom trní,
nebo kapky krve; –
což na tom, můj drahý,
štěstí naše smavé
hřát nás bude přece,
blahem hruď nám zvlní
vždycky naše láska.