VŠEM!
Zazněla píseň. Zní, jak z šedi skal
hlas vycházel by, duně podzemím.
Je to hlas reka, který zavolal,
kyn silné ruky, v které palcát zdřim’.
Šum ohlušující jde po cestách,
do šiků seřaděny zástupy;
jdou hlavou v slunci, ale srdcem v tmách,
a jejich trůn je místem potupy.
A jejich hesla, prázdné střetnutí
slov hlučných, které noži haraší,
a jejich mluva, sliny vmetnutí,
šleh, který volný projev zastraší.
Za volnost bijí se, tak říkají,
za lepší zítřky, za dar bratrství –
a na sbratření jen si spílají
a spory vedou, jež je rozvrství.
Ne člověk, přítel, druh, dnes straník jen
má všude volný vstup a určuje
řád světa, jenž se točí naopak.
Dnes nedává se, dnes se kupuje,
86
kraluje hmota, lidskost, vetchý vrak,
na jehož zkázu hledíš nečinně,
v hloub potácí se nebo k mělčině.
Na archu Noemovu v potopě
chce cit i rozum ztroskotance svést,
příbojem proplout rozbouřených vod
a radost dát všem, svěží ratolest,
po kymácení světlý, pevný bod.
Z chaosu, myšlenka v němž svíjí se
jak had, jenž připraven je k uštknutí,
a vlastním jedem, krví spíjí se,
svět nezrodí se, určen k sesutí.
Jen to, co pečeť věčna má v svém znaku,
přetavit může chaos v tvar a lad;
my všichni závisíme na zázraku,
z nás každý musí zvítězit, než pad’!
87