EJHLE, ČLOVĚK!
Ejhle vlna, jež myslí, že je mořem, síla, jež chtěla by rozkrájet poznatků nožem celý život na stravitelná sousta. Ejhle člověk, hora lásky, nenávisti spousta, lačnosti pramen, kalu tůně, srdce, jež věčně po něčem stůně, hlava, stínaná bolestí zrad, někdo, kdo chtěl mít zoufale rád a platil vším za to, co nedostal. Ejhle člověk, koberec neřesti, prach země, rozvážený po cestách, poutník, s uzlíkem neštěstí, bloudící, ztracený v tmách. Ejhle člověk, důvěra, rozložená od kolébky k smrti, žebrající ruka, do prázdna vztažená, stopa, kterou štvou ctižádosti chrti. Ejhle člověk, věčně neukojená žízeň, jediná kapka radosti a tisícerá trýzeň, tišený, křižovaný smrtí, jež čeká, láká i leká 5 ve znamení výprav i za prahem domovů, aby všem ustlala do rovů. Ejhle – člověk! 6

ROZHOVOR OPTIMISTŮV S PESIMISTOU
Život je veliká, nádherná brána, jež vede k hoře štěstí a v naděje důl. – Život je veliká, otevřená rána, do které osud sype po zrnkách sůl. – Život je veselé, neochočené dítě, stokrát je potkáš, a stokrát udiví tě. – Život je zlostný, škodolibý skřet, tuční z tvých nářků a běd. – Život je laskavé srdce a hebký klín, dá ti jen radost, nejsi-li bolestín. – Život je zrůdný cit, zrozený v nedostatku, vede jen k zradě a zmatku. – Život je široká nezdolná krása, zviřátko, které chtivě zeleň spásá. – Život je hlad a bída, stesk a smutek, divoký úprk před svištěním důtek. – Život je lesní tiš, mír větví rozpjatých, květ, který chtivě ke rtům svým jsi zdvih’. – 7 Život jsou holé zdi, měst vřava kypící, v nich lidé, odsouzení běhat ulicí. – Život je láska – braň se, můžeš-li – jsi pokrytec, vděk její zapřeš-li. – Život je láska! Láska – ukaž mi ji! Já neznám jiji, a přec již dlouho žiji. – Nepoznals lásku? Máš to za výsadu? Jsi, ubožáku, pesimistou z hladu. – Já myslím, velkým uměním že není státi se optimistou z přesycení. – 8

HMOTA
Peru se s tebou, hmoto, hledám pro tebe nejprostší tvar, který by nepřekážel, který by nejmíň srážel. Dar? Zatížím druhé a tebe lítat nenaučím. Vděčností zmučím někoho, komu bych chtěla nebe přiblížit. Umíš jen zatížit. A přece, kdo sahá po tobě neposkvrněn chtivostí, snadno se oprostí. Podstavec z tebe udělá dřív, než ho zatížíš, z kterého k nebi by bylo blíž. Uhladí rukama hrany, spočítá rány, na kolik stačí, tolik dá náplastí, 9 stupínků do jiných oblastí – protože na zemi je tvoje tíž, aby se po ní mohlo jít výš. Jen pro to je na zemi tíha tvá, hmoto! 10

PÍSEŇ O SRDCI
Zmučené lidské srdce, zrychleným tepem hlásíš se k životu; co jen tě vzrušilo k prudkému tepotu? Jsi rozmávnutým cepem nad mlatem těla, do spánků biješ, do hrdla, do cév krev liješ. Z tebe vyprýštila, do tebe se vrací, v tobě se ztrácí, rudá vlna v rudém terči. Šípy dojmů v tebe míří, teplo i chlad z nich se šíří, z tebe tebou. Spánky planou, ruce zebou; 11 to všechno ty jsi způsobilo, hlasité a nepoddajné, jak jsi znásobilo svou radost i žal, jak jsi počítalo, co dal a vzal. Zmučené srdce, kdy dožiješ, kdy poslední krůpěj krve proliješ jako slzu vyplakanou nad radostí nerozdanou? Máš oči, máš ruce, máš ústa, jsi otevřenou ranou, která nezarůstá, jsi zbytnělé touhou a bojem, jsi zánikem, zdrojem. Struny tvé šelestí na poplach v neštěstí. A jednou jen usneš, jednou se vzdáš, všechny své výkřiky odvoláš. 12 Složíš se krotce, jak uvadlý list, do cesty srvaný. Tolik jsi krví svou popsalo míst, samo jsi, srdce, list nepopsaný. 13

VÝSTRAHA
Dva páry očí hleděly do sebe... Byl to výhled do výhně pekel, do nebe: Mene – tekel – Mene, tekel – fares. Byl to prales pocitů, jimiž se měli přebrodit dva lidé, dvě smutné duše obrodit. Byly to úžas a bázeň před tím, co bude následovat; byla to žhavá lázeň smyslů rozpoutaných; byl to smutek srdcí štvaných, jež se bála o svou samotu; byl to pohled v slunce i v temnotu. Dva páry očí hleděly do propasti dvou bytostí, hleděly v slasti, podobné mdlobě, hleděly s otázkou k Bohu i k sobě: 14 Chtěly by poznat, chtěly by vidět: Budem se milovat, budem se nenávidět? 15

CESTY SNŮ
Bílé cesty, rozběhlé do daleka, po všech půjdu do světa za poznáním. Vstanu se sluncem ranním v den života nejkrásnější, budu se toulat, volný člověk, který nic nehledá a všechno nalezne. Budu si zpívat písně radosti vítězné, budu se smát smíchem nezranitelným; pomiluji krásu srdcem věrným, ke rtům zvednu květy líbezné. Na dlouhých stoncích k nebesům pokvetou v červeni krve a v bělosti sněhu, rozepnou náruči lístků, svou něhu do mých snů zázračných vydechnou. Můj sen svět přikryje zlatými křídly, tajemství svoje vydá mi na pospas, budu se napájet světlými zřídly, uvidím za tmu, v níž úplněk zhas. Smrtelná země z pout svých mne propustí, hoře a lásku v lehkosti rozpustí, s Vesmíru polibkem na čele, na skráni 16 po ničem pozemském touhy již nepoznám. Budu se naklánět k temnu a k hlubinám bez bázně, té bdění lidského vlastnosti, s darem vše pochopit, v přívalu milosti střetnu se se vším, co vzlétalo k výšinám. 17

DVORNÝ BAČA
Ptal se mne bača: „Jakpak jste stará?“ „Hádejte!“ – „Myslím osmnáct let!“ „Osmnáct, bačo, pak že jste moudrý. Styďte se, bačo, takhle mně lhát!“ „Tedy už dvacet?“ – „Mluvíte vážně?“ „Keď vyzierate na dvacet let!“ Můj dvorný bačo, kdybych já měla jen dvacet let, svou zkušenost k tomu, kde bych já byla! – Zavírám oči, slyším znít zvonce rozprchlých stád. Oveček bílých dvacet má bača a dvacet černých smíšeno v nich. Kdybych já chtěla léta svá čítat, léta svá černá, bude jich víc. A kolik bílých, kolik že je jich? Počet tak malý vyšel by let, žeže, dvorný, milý bačo můj starý, s hory, kde sedím, a která kvete, jako by jediné jí dán byl příkaz vonět a kvést a zelení sytit, 18 v lázeňské údolí snést byste musel holčičku malou, bačo můj starý. Ale že černé s bílými čítám tak jak vy v stádu ovečky svoje, vzpřímena sama v údolí sejdu kvetoucí úrodou zelených strání, špalírem mohutných smrků a jedlí, s pocitem, že v hoře za vaším stádem stádo se zatoulá černých mých let. 19

MYŠLENKA
Tak horký je vzduch, tak bezmračno na nebi; myšlenka, která Boha velebí, přijde se vtělit. Na zemi sestoupí, bude se dělit s lidmi a stromy, na rozryté lomy sestersky vsadí květ. Řekne – jsem jen myšlenka, a přece obejmu celý svět a všem mohu patřit a se všemi být. Jsem jen myšlenka, ale mohu prostorem věků se chvít, tvořit i rozdávat mohu, mohu se podobat Bohu, vyrůst do šíře a dáli vysoko jako ty skály, jako to jedloví. Mohu být sladká jak pocel medový všech květů, kolem nichž jsem prošla. 20 Mohu mít místa skrytá jak pohled hor, který se tomu jen skýtá, kdo dospěl bez závrati. Vpravo i vlevo mohu se dát, že nezbloudím, mohu být jista, dokud jsem čista jako pruh nebe, pod kterým jdu. Neříkám, neprosím – dej, čisto mám srdce, a čista jsou ústa, jež branou jsou mou. Krví se barvila nejednou, když mi cestu tarasila mlčením. Od lidských příbytků, od lidské lásky dál jsem musela, abych zlidštěla. Do hor a k moři, kde slunce hoří a vítr doráží. 21 Byla jsem na stráži, bílý prapor zatknutý do neznáma, sama, s návraty do údolí, které tisíci bolestmi bolí. Měla jsem hebkost výšin z prostoru tišin, vláhu, která úhory navlhčila, lidskou bolest nadlehčila. Z lásky křídla jsem měla, láskou jsem se chvěla. Poklidu jsem neznala, a přec jsem neklesla únavou. Krása mne podpírala, z výšin jsem sílu brala jak člověk, který, nad hlavou když má kus nebe, pod nohou oblásků necítí, a věčnost krásy, kterou poznal, jen proto zachytí, aby ji rozdal. 22

PO PRÁZDNINÁCH
Proud mne uchvátil – unášel... Bylo tak dobře plynout a nevracet se, na břehy kývat a neprosit je o záchranu, na lidi z dálky se dívat, mrakům nahoře kynout, vidět v nich tisíce dějů, tisíce příštích i minulých obličejů. Nepoznat úzkosti, únavy, jež lidi zatěžuje, slovy i pohledy ubližuje. Mít volné srdce i hlavu, nečekat, že vplují do přístavu veliké lásky a naděje. Mít lehké srdce, které se nechvěje, ruce, jež tíhu nadlehčí, pro krásu doteky nejhebčí. Neznámo dálek nad sebou, neznámo příhod před sebou; – bylo tak dobře v samotě s nebes i země velebou. 23

ŽIVOT
To je život? Refrén kupletu, který třeskl z výčepu do klepu podkasaných žen? Podivný sten, zapomenuté písničky, uzel u smyčky k hrdlu přitažený? To je život? Ty nalíčené ženy, udýchané klusem za rozkoší, opilí hoši nesmysly tlachající? Ten rozum, tvrdě spící před otevřenou krásou? To je život? Noci, probité s chasou světoběžníků a poběhlic, poklady, zavřené do truhlic pod těžká víka? 24 Naostřená dýka na milenku přichystaná? To je život? Ta řeka slaná slz a vzdechů, shon bez oddechu do ulic, hlukem bičovaných? To stádo štvaných, unavených duší, výhně komínů, v nichž se suší mládí a přemíra radosti? To je život? Ty všechny podlosti vymýšlené za bezesných nocí, jež upírem skočí zrána bližnímu do týla? Ta přemíra rozvášněných slov a pohybů, v každém záhybu kus smutku a kus bídy? To že je život? Ta korouhvička, 25 vystrčená větru na pospas, a jeden každý z nás v závislosti od druhého? Ten boj do tuhého pro nic a za nic, hromada hranic k spalování citového přepychu? Lup bez studu a ostychu, kde se dá, duše i těla prodejná – to že je život? Bez konce ptal by ses růžencem otázek, nejsi-li jedním z nich, do toku života vržený oblásek z prvních neb posledních. Bez konce ptal by ses, kdybys jim otročil, kdyby ses od lidí dávno byl nestočil do jiných cest. Kdybys byl nedospěl v života běhu k pobřeží samoty, 26 k pevnému břehu, dlaní svých neposlech, jež světy obejmou, k hvězdám se nerozběh, k cestám, jež výše jdou, kdybys byl neuměl říci si nakonec, když úzká byla ti od lidí sbitá klec – hle, s lidmi bez lidí je také možno žít. Ani bys nakonec v životě nepostih, co že je život! 27

RADOST Z KONCE
Vejdi! – Již netoužím! Život si dupne: Vejdi – je placeno! Vím, drahé vstupné vybráno u kasy na tvoje zápasy. Nechci se dívat již, poslouchat nebudu, mám dost tvých lekcí, mám dost tvých přeludů. Nechci! Nehledět, nevidět, přelstít a oklamat krutého honce. Bez křiku, bez dramat oddat se radosti, radosti z konce! 28

VĚČNĚ LIDSKÉ
A věčně hledat, mást se, lidské je; dlít za přepážkou předsudků a lží, nevěřit v zítřek, když se sešeří, a malomocnost stlát v dnů příhody; v smutku se brodit, radost z náhody jen poznávat, na prahu chrámů stát jak ten, kdo vejít chce a nevěří. A věčně nosit v sobě k sobě žal za zhudlaření nejkrásnějších chvil, za to, čím chtěl jsi být a čím jsi byl, když vstříc jsi šel a když jsi unikal. Za všechnu marnost, o kterou ses přel v záchvatech pýchy s lidmi, s osudem, když skutečnost ti byla přeludem a přelud tím, pro co bys rád byl mřel. A v sobě nosit peklo proher svých, malátnost nesplnění, lásek zvrat v pocity nenávisti, kdy se vkrad na rty, jež líbaly, proradný smích. 29 V očistci zdánlivého klidu pak s tygřicí resignace v kleci spát a čekat, věčně čekat, v ráně zrak, až do srdce se zatne její dráp. 30

LOUČENÍ
Hodiny letí, letí, dny se krátí... Ještě jen rok, jen den, jen okamžik! Na zítřky nepomyslíš bez závrati, pro uplynulé chvíle máš jen vzlyk. Jdeš po ulici, k lidem, v domov pustý se navracíš; jsi všude sám a sám. Lidé se usmívají jenom ústy, jdeš k nim, jako bys kráčel k mlžinám. Na soudné dny, na chvíle bez extasí si vzpomínáš. Kdo jsi, kdo oni jsou? Jdeš za sluncem, vždy v stín tě někdo srazí; v koncertu duší každý vede svou. Jsi ty to, on, či stín, jenž kolem přešel a na tvou cestu netopýrem slét’? Kde člověk je, jenž do srdce by vešel, by všechno v něm, i bolest, bázeň shléd’? Jak pomyslíš to, najednou se vleče i rok, i den, i pouhých minut kyv, a za dar zítřků, za něž prosils kleče, dnes sotva rukou děkovně bys kýv’. 31

HOST
Osud nám vrhá do cesty člověka, závoru, mezník, bránu. Tam, kde máš duši nerozdánu, tam, kde se před sebou vysvléká do prvotní nahoty – někdo se dobývá. Jako by z tajemných vláken přediva citlivé spleti někdo chtěl utkávat za živa jehelný obrazec na těla pleti. Bráníš se vetřelci. Nepozná, vyčte ti plachost tvou za hrdost, samoty zajetí ke zlu ti připočte, ke hříchům nejtěžším. Bráníš se: nehřeším – času jen dopřej mi – zaprosíš o milost. Vstup zatím jako host, usedni, vyčkat znej, až rysů důvěry nabude obličej, závory víček se odsunou z pohledu. Vejdi, jak člověk, jenž zná úzkost ohledu k spícímu příteli. 32 Čekej, až vzbudí se. Tebe pak vyzve-li, ze sna se navrátiv, pohledem bez šalby při něm ať zůstaneš, bude to znamenat, za blízkost člověka, člověka vytušiv, srdce že rozdal by. 33

ŽENA
Mezi všemi ženami tebe jedinou jsem vyvolil pro útěchu dnů a zdobu nocí. Je v tvé moci, aby se nad námi slunce rozhořelo, je v tvé moci, aby potemnělo všechno, co jsme si rozsvítili. Je v tvé moci, abychom se sžili jak dva lidé, z ráje nevyhnaní, je v tvé moci, abychom si vlili jed do krve a život k nepoznání si zhudlařili. Do tvých drobných dlaní kladu hnízda přání. Vyvedeš z té ptačí druže jeden sen, jenž vzletět může třeba k nebesům? Budu se k tvým rtům, má ženo, 34 vracet pro polibek síly, aby jasno bylo k cíli? Dáš mi víc, než po zásluze muži patří, jenž se stará, dáš mi nové barvy v duze, nová jara? Od zásnub, přes život, boje, budeš mne mít věrně ráda láskou, která neuvadá, ženo moje? 35

POŽEHNANÝ!
Požehnaný člověk, který stíny zná zaplašit, smutek zastrašit, aby se přikrčil v zapomenutí, požehnané ruce, jež hladit dovedou, z pavučin něhy roucho upředou. Požehnaná důvěra, která vyvěrá z víry člověka v člověka, která se neleká, nesmlouvá, nedraží. Požehnaná láska, jež se nemění v závaží, jež je věrná, jak dobrý pes, střežící zápraží. Požehnaný úsměv, zrozený z dítěte, radosti perutě, jež vznesou nad oblak. 36 Požehnaný člověk, který dobrých skutků nepočítá, vykoná a nevyčítá. 37

TĚŽKO
Těžko se dýchá v tom ztuchlém, nevětraném světě malodušnosti a malomoci, kde ve dne v noci střeží kouty a ulice vášní litice a pověry, a člověk před velkým odhodláním počítá mince, místo srdce údery. Kde málo je prostoru pro lety do výše, kde vratce se staví na klamu, na pýše. Ve světě lidí, v němž každý chce sobě být osou, kde chodí se s kosou na nedozrálou žeň. V úzkém prostoru, v němž lidé do sebe vrážejí do bolesti, v němž pro kus domnělého štěstí se zabíjí 38 a s balvanem zmatků na šíji život se stává dřinou, ne vinou osudu, jen lidskou vinou. 39

POZNÁNÍ
Čtvrt života jsem se rodila den ze dne k nové podobě, ze slupky do slupky pocitů, z obalu k jádru. Čtvrt života jsem chodila, touhou náměsíčná, za nedosažitelnými cíli. Čtvrt života jsem byla člověkem, který ví, že se mýlímýlí, a bojí se tmy, která je za tím, až ztratím sebe, své nejjistější útočiště. Poslední čtvrt života žiji jak ten, kdo ví jistě, že všechno lze ztratit a všechno oželet, a ruce pak sepnout k modlitbě, s důvěrou pohledět do neznáma, a životem k smrti vztyčeně dojít a sama. 40

ODPOUŠTĚT
A jaké od lidí lze žádat divy? Když soudíš, klidný buď a trpělivý; líp zatít rty, než pěsť, líp křivdu snést, než dát. Je lehké odsoudit a těžké tak – mít rád. A byť bys miloval jen velkou lítostí, i ta má síly dost, jež oprostí a sejme žal. A byť bys nenávist jen sklízet měl za to, cos lidem dával v důvěře z nejlepších sil, buď tím, kdo miloval, že rozuměl, a proto odpustil. 41

ODVAHA
Loď na moři letí do bouře, příď plna je tříštivé pěny. Odvažte čluny! Na místa! Zachraňte děti a ženy! Kapitán, živý vykřičník, v temnotě bílý se tyčí. Povelem příboj neztiší, vlny dál tlukou a ničí. Jak ruce v pěsti zaťaté na dveře, zavřené zmatky, spílavě bušící údery, výkřiky zoufalství. Jatky. Vteřinu života! Ještě jsem v pocitu zoufalství, hoře, nad sebou nebe bez hranic, pod sebou bezedné moře. Ještě se chvěji, vzdoruji, odvahou s hrůzou se měřím; loď zmítá se, praská v základech, já ještě v záchranu věřím! 42 Kapitán musí vydržet s odvahou v srdci a zraku, i když sám v hloub se propadá na potopeném vraku. 43

VÝČITKA
Tak horce a prudce, přírodo, vstříc ti tluče to lidské srdce – a ty máš pro ně jen přeludy snů a přítoky zeměžluče. Za květem trn, za cestou do daleka, jež láká a leká, mlčení slepé uličky. Za pohled, rozjásaný něčím, co přijde, slzu pod víčky nad tím, co odešlo. Za sílu, rozdávanou z přebytku naděje, smutku závěje, jež dolehnou, zavalí. Za ohně nadšení, jež světy zapálí, kopeček doutnajících jisker, jež z popelu života urvala bojácná dlaň. 44 Varovný úsměv, výzva k boji v pohledu – tím život počastoval, jenž nemiloval tvé nezkrušené sny a nerozuměl tvé zmatené bídě. Do jasu jsi spěl – a za tebou stín šel, slídě, kdy nastane čas k roztoužení cestu ti zatarasit. Tolik lásky jsi měl, ale život ti nedal, někoho láskou tou vzkřísit a spasit. 45

VZKŘÍŠENÍ
Všechny zvony v jeden proud se slily, kostelíky, campanilly promluvily: Ukřižovali – Krista ukřižovali! Jen na nebesích slunce lásky denně vstává. Na zemi každý den někdo pro ni dokonává. Každý den někdo lásku zabije; umřela, nežije. Ukřižovali – lásku ukřižovali! Hlas lidský, lidská bída zvonům odpovídá: Zabíjeli lásku, ale nezabili, rozhlaste to všemu lidu, kostelíky, campanilly. Nezabili, nezabili! Zvony zvoní temně: Nehostinná je k ní tato země. Pod vašimi hříchy hyne, klesá; opustí vás, vzlétne na nebesa. Na nebesa! Na nebesa! 46 Lidský hlas se pláčem třese: O vzkříšení lásky s námi, srdce zvonů, modlete se! Bez ní ještě víc by slzí teklo, očistec by proměnil se v peklo. Bez ní byli bychom strašně sami. Ať je s námi! Ať je s námi! 47

MATEŘSKÁ LÁSKA
A tolik lásek lze něčím podplatit, jen mateřská láska se nekupuje. Životem platí, a nelze ji zaplatit, rozdává srdce – a dítě je přikusuje k dennímu chlebu. Všechno líp chutná, co matka rozdala, všechno líp přebolí, když ona pozná, proč duše je smutná, když ona uzlíky života povolí, rozváže, hladivým dotykem narovná, když její pohled se nad jitrem rozhoří, když z dálky vyšle k nám slova svá varovná, když staví pro nás, co ze svého rozboří. Na tolik lásek zklamání napadá, důvěru uhasí v života úsvitě, jen láska mateřská, kvetoucí zahrada, kde všechno vykvetlo a zraje pro dítě. 48

NÁVRAT LÁSKY
Velikou oklikou láska se vrací k lidskému příbytku. Co bych jen dala duši smutné, která vše v požitku hledá a ztrácí, já, která umím rozdat jen sebe? Proč je tak daleko z lidského očistce do mého nebe? Proč jsi mne, člověče, ze srdce vyhostil, proč jsi se, abys mne uviděl, nepostil? Lásku jsi prodal, požitek koupil, ve jménu mém jsi vraždil a loupil, v zajetí sobectví hynout mne odsoudil, beze mne, bez světla, kam jsi to zabloudil? Z veliké okliky láska jde blíže k lidskému příbytku. Vzlétala kdysi, dnes plíží se, neletí, k zemi ji poutá úžasná tíže lidského prokletí, před sebou temno má zítřků, v nichž vše, co bývalo svato, se znesvětí, 49 vyhlídku do temna srdcí, v jichž kahanech oleje není. Na prahu velkého utrpení z nelásky láska se rodí; od prahu k prahu chodí, prosí: Místa dopřejte mi, neodhánějte mě, počátek všeho i konec je ve mně, vyléčím vaši slepotu. Ve mně je síla a odvaha k životu! 50

JAK NEVĚŘIT!
Člověku člověk, duše když poklesá, otevřít může dokořán nebesa. Nevěříš? – zeptat se. Jak možno přisvědčit, když je tu někdo, kdo přišel vyléčit. Zase jsou ruce rozpjaté haluze, zas zítřky klenou se barevně na duze. V šum světa opět zní sladký zvuk šepotu, srdce se ozývá v zrychleném tlukotu. Věříš? Jak nevěřit, když je tu naděje, sotva se člověku člověk vstříc usměje. 51

JAK MILOVAT
Lidé neumějí milovat, nedovedou se jeden nad druhým smilovat pochopením. Nedovedou trpět a odpouštět, úsměvy rozpouštět nánosy zla. Jejich láska je chabá a mdlá, jako by zahynout měla. Nerostla z duše, jen těla si ve chvíli závrati rozuměla, než zemdlela rozkoše mukou. V probuzení jiným rytmem srdce jim tlukou, v ochuzení jinam se duše pobloudilá roztoužila. Být jednou duší a jedním tělem na společné pouti od zásnub ke hrobu, být jeden druhému spasitelem, z pramenů čistých plnit nádobu k douškům posilujícím; být člověkem odpouštějícím, 52 vinu druhého vlastní vinou měřit, a když se počíná šeřit, ještě milovat, doufat a věřit! 53

NĚKDO TU MUSÍ BÝT!
Život je z bláta, vše se ti hnusí! Neklesej, nežaluj! Zvedat se musí! Někdo tu musí být, kdo vidí rozvitu pohodu nad krajem, červánky v úsvitu. Někdo tu musí být, jenž tam, kde všechno tlí, zasije, nad setbou ještě se pomodlí. Někdo tu musí být nad tlakem rozporů, z prachu by zvedl den do šira obzorů, slovům dal v prostoru do síly rozzvučet, korouhví vsadil je před řady mdlících čet. 54 Někdo tu musí být, kdo všechno vytuší, jak těžko na těle, ještě tíž na duši. Někdo, jenž zaplatí za ty, již nemohou, někdo, jenž probudí ty, kteří pomohou. Někdo, kdo nečeká, že ho kdos odmění, kdo jedná z příkazu pro radost splnění. 55

SETKÁNÍ S ČLOVĚKEM
Zas jednou potkals člověka, uslyšels několik vět, jež stojí za to, aby sis je pamatoval. Najednou lepší je svět a miluješ, cos předtím nemiloval. Jako když suchý chléb někdo ti posolí, všechno, co bolelo, nebolí; někdo tě pohladil očima, usmál se na tebe – a ty zas věříš na nebe, na slunce za mraky, na sny a zázraky. Jako by někdo ti modlitbu připomněl, na kterous dávno zapomněl, matčinou dlaní ti na čelo sáh’, po vlasech pohladil, srdce ti naladil, zahrál mu na strunách. Všechno, co dávno neznělo, zní, písničky jitřní i půlnoční, 56 ničeho duše se neleká, někdo je s tebou; potkal jsi člověka! 57

NEJVYŠŠÍ ZISK
O sílu k radosti modli se denně, o nic však nežebrej! Od lidí chtěj jen to, co ti dají tak přirozeně, jak nebe svůj dává déšť nebo jas. Žádný styk nebuduj jako hráz, nový vždy uvítej obličej, jako bys známého uviděl zas, útulek v srdci každému přej, tomu, kdo svítil, i tomu, kdo zhas. Každý ať v styku svém s tebou je volný, nepoutej vděkem, vezmi a dej! Nejvyšší zisk je dar dobrovolný! 58

HLAD
Tvůj žebrácký hlad po těle, i když jsi tulák bezectný, nasytí výčep přícestný. Žena ti v klínu ustele uprostřed bílého jetele. Rozdáš a přijmeš polibek; na světě dost je čekanek. Však hrozný hlad tvůj po duši, byť krví zaplatit bys chtěl, kdo z mimojdoucích vytuší tak, aby sebe zapomněl, chléb slov svých láskou osolil a nasytil a napojil? 59

OTÁZKA
Od Boha k lidem vede cesta, od lidí k Bohu velikou oklikou, zacházkami. Ti, kteří dovedou uprostřed lidí být sami, Boha uvidí, člověka zvednou, věc odhozenou, bědnou z lidského smetiště. Život je veliké jeviště. Za rampou lidé tam chodí pod maskou, všechno je otázkou, i to, co se ptáš, i to, co ti kdos odpoví. Život je veliký snář, leccos ti napoví. Život je lhář! Člověk je krutá pravda na krvavá sousta rozemletá. Člověk je srdce, které jde na zapřenou na konec světa, 60 aby tam odkrylo zvědavě oblohu na tisíc zámků uzavřenou. Proto se narodilo, aby se roztoužilo, aby se vzpínáním po hvězdách unavilo. Aby se z rozpětí oktávy, z nadšení, ze slávy vrátilo k jednomu tónu svému, bezejmennému. Aby si přiznalo, co se mu zdálo: O lidech nevím nic, o Bohu málo, aby se zeptalo na konec života, za všechno hledání, za bolest, úzkosti, zdali to stálo? 61

ŽIVOT
Život je veliké bludiště. Lidé, kteří by měli se sejít, kteří by měli jeden druhému do srdce vejít, ti se nescházejí. Jenom kus cesty se provázejí. Život je veliké smetiště, kam každý odhodí, na co by rád zapomněl, pro co kdy rozdat se chtěl, z čeho se napájel, pro co by se byl rozkrájel. Život je veliké jeviště. Každému na něm chvíli se tleská. Bengálem uvítán dneska, zítra – i častokrát srdci všech hnul-li jsi, zapadneš v kulisy. Život je veliké kolbiště. Dnes jako vítěz stkvěješ se v turnaji, zítra tě neznají. 62 Život je veliké loviště, často má za blázna. Chystáš se na kořist, zalovíš do prázdna. 63

HLEDÁNÍ
A ty jdeš sám, necestou, někde v chrámu bys poklekl, v modlitbě po neznámu své ruce vztáhl v nedosažitelno. Paprsek s hůry vírou touhu sílí i sráží, šeptaje – je bezúčelno na zázrak čekat, země má jich dosti. Z muk hledání již nic tě nevyprostí; se zemí celé nebe kdybys dostal, po pekle zvědavě se budeš shánět a nebeskou zem proklínat a hanět. Od rána k západu a od západu k jitru vždy budeš toužit po něčem, co není, po nebi vzdáleném a pekla po plameni, ač obé dávno nosíš ve svém nitru. 64

ÚKOL ČLOVĚKA
Vztažené ruce plnit, schýlené hlavy pozvedat, znavené podpírat, aby neklesali, toť úkol člověka! Plamen odhodlání rozdmychovat, z nezdaru radost vyvzdorovat, z pout svobodu, z chladu žár vykřesat, z nenávisti lásku – toť úkol člověka! Ke kořenům života modlit se o klíčení, k větru o zničení rozbujelého plevele, k slunci o dar světla – toť úkol člověka! Ticho žádat o posilu postonávajících duší, 65 život o zatracení marnosti, krásu o dar do vínku, lásku o znak věrnosti – toť úkol člověka! 66

STESK
Smutnou žeň ve světě člověk dnes klidí, hrozí se – říká si: „Bojím se lidí.“ Bojí se úskoku, klamu a šalby, za slovo upřímné půl srdce dal by. Denně se musí bít, odpouštět světu, hroudy a kamení namísto květů kupí se na cestě; citová bída, nevlídná, nečistá, práh jeho hlídá. Dej! Vděku nečekej – jenom rty zatni,zatni. Bojíš se člověka? – Lidé jsou špatní. 67 Bojíš se výkřiku do prázdna, v tichu, bojíš se, lekáš se cizího hříchu. Každý den o hlavu někdo je nižší, vzdálený, ztupený, namísto bližší. Je ti, žes zabloudil jak v lese dítě; u lidí po lidech stesk zadusí tě. Po citu, po právu,právu strašně se stýská; nebe je daleko, země tak nízká. Nad světem bez světla srdce tvé žasne – sotva je rozžehneš, někdo je zhasne. 68

JE TAK LIDSKÉ...
Je tak lidské nevěřit, všemu se zpronevěřit, je tak lidské umírat pro nic a za nic, do požitků hranic házet krásu, mládí a čest. Je tak lidské do prázdna duše si svítit bludnými světly velkoměst, ze stínu pozvedat pěst proti sobě samému. Je tak lidské člověku smutnému tíhu nenadlehčit, nad hroby křepčit, při zrození lásce zlořečit. Je tak lidské spílat životu a klečet před ním v chvíli smrti jak vrhač min, jenž všechno zdrtí a hledá, kudy uniknout. Je tak lidské toužit z pout a na svobodě nová si splétat, plazit se, místo vzlétat, je tak lidské na konec podlehnout. 69

CO DOVEDEME
My dovedeme víc, než vyřknout dobrá slova, my umíme se zlobou zajikat, a knutou vládne naše převýchova, jež učí citu odvykat. Jsme bystří, vtip náš – nabroušené šlehy – jak hada uštknutí; na rány chirurgické máme stehy a nože bodnutí. Umíme stokrát víc, než staří znali, ve vynálezů tonem záplavě; na vlastních nohách oni chodívali, my dovedeme chodit po hlavě. Umíme víc, než dokázali staří, snujeme zázrak z žití přediva; nám nejen mrtvé pochovat se daří, my pochováváme i za živa. 70

POMOCNÁ LÁSKA
Jací lidé se mohou rodit z úzkosti dne, z ušlapaného srdce i půdy, než zrůdy? Jak má země plodit v západu poledne radost jitra, když dnešek se bojí říc’ – zítra! K srdci je cesta daleká, člověk se bojí člověka, jeho nástrah a klamných vět, bojí se v oči pohledět, které se dívají, nevidí, leda když závidí. Ve stesku možno je utonout; pomocná láska je svatý proud, vynese, zachrání, osuší, svěže je tělu i na duši. Je nám jí třeba jak soli a chleba, 71 lásky, jež věří a nebrojí a ničeho se nebojí, pomocné lásky živé, trpělivé, která se dívá a vidí, zvedá a nezávidí! 72

SRDCE
Zpod závějí, kde vše je pochováno pod zradou, klamem, ziskem, ctižádostí, na poli zloby, kruté útočnosti, zpod závějí, až vyjde nové ráno a z prahu šera zahledí se do dne, ať někdo z chladu lidské srdce zvedne! Ať nese je, jak monstranci kněz nosí, netečným davem, výsměšnými zraky jak ten, jenž úkolem se nehonosínehonosí, a přece ještě věří na zázraky. A přece věří, zázraky se dějí, je pěkné lidské lásky ještě dosti pod zradou, klamem, ziskem, ctižádostí, jen třeba zvedat srdce ze závějí a křísit je, by láskou zas se chvělo, a v lidech aby lidství neumřelo! 73

ZA PRAVDU
Bojovat nadávkami, ranou pěstí? To nejsou zbraně, hodny člověka! Jho je to spíš, jež ten si navléká, kdo k druhým je i k sobě bez milosti. A chci-li zvednout pravdu jakoukoliv, jež propadla se do bláta a kalu, před forum davu a na jeho podiv – je možno to bez kulis, bez bengálu. Jí cetka nesluší, slov pestrých fábor, vztek malomocný nesvědčí jí k tváři: když obrana se zlobou jen se spáří, umírá pravda jízlivosti na mor. A nevítězí ve znamení dutek, šleh důstojnosti pravdě nedodá; kdo zranit chce, ten sám se pobodá – a slova zlá nedobrý zplodí skutek. Boj za pravdu si žádá jiných zbraní: čistého štítu, pravdivosti těch, kdož celým srdcem bojovat jdou za ní a kterým při tom nejde o prospěch! 74

SLOVA ZÁPORU
Nevím, nevěřím, nemohu. Slova záporu nebudují; jak býlí bují na neúrodné půdě. Jak jinak může vypadat úroda než chudě, když záporu stín strašil nad ní, když bez úsměvu slunce dnové chladní nad ní bděli, strážcové nedbalí a posmutnělí. Vědět, věřit, chtít! Jako bys nosil kameny k základům, jako bys hadům a dohadům, jež chtěly uštknout, krky zakroutil. Jen ten, který nevírou nermoutil druhy a sebe, dojde spasení nebe; ne,ne toho dalekého, za nímž nemůžeme, toho, jež nosíme s sebou, kudy jdeme. 75

PŘÍČINA
Z čeho je bída a hlad? Že tolik lidí dovede nenávidět a tak málo milovat, že ruce jsou zamčené pokladnice, kterých nikdo neotvírá, že umřela víra v bojovníka čistý štít, že není proč se bít, když místo velikých cílů jsou jenom cílečky, drobené na tisíc dílů. Z čeho je úzkost a hřích? Že tolik lidí prosí u dveří zamčených, že tolik lidí bojí se otevřít. Před prahem, za prahem chmurné jsou večery, dá se trochu drobných, však málo důvěry, a zaplať Pánbůh se již neříká; člověk před člověkem zamyká. 76 Proč je na světě tolik běd? Protože se propad’ ten lepší, lidštější svět hluboko pod vrstvu sobectví, kde se nikdo nedozví, protože nechce, že se na světě nežije lehce, že úzkost před zítřky, kterou vidíš růstirůsti, je jako mrak, jenž paprsek slunce nepropustí, a že už nikdo, nikdo z lidí nevěří na zázrak! 77

NEJKRÁSNĚJŠÍ SLOVO
Hledali nejkrásnější slovo – říkali: láska – matka. Jsou slova, jež sama jsou větou, jsou slova, jichž mluva je sladká. Říkali – srdce – a myslili na rozkoš, na odnož smysly štěpovanou. Říkali – duše – a v ústech jim hmotněl výraz nehmotný. Říkali – nebe – a pro shon překotný nikdo se na ně nezadíval. Vymyslili slov příval a žádné z těch, které je souhrnem všech. Na radost zapomněli. Což láska, matka, duše, nebe, nejsou radostí, která se dělí, 78 rozdává, tmelí, přichází zahřát, když zebe? Není to radost, která nás napřímí pocity novými? Není to radost, která nám v závrati vzpomínky na lásku ozlatí? Není to radost matčina úsměvu, kterou nám při zpěvu v kolébku stlala? Není to radost, která nám nebesa dokořán zotvírala? Není to radost, která nám z duše zvedala tíhu, když zalehla hluše, životu našemu smysl zas dala? Slovo všech slov, jež zažehná chabost, živé v svém příslibu, není to radost? 79

TAJEMSTVÍ
Veliké tajemství mezi lidmi dříme, tajemství věrného pohledu; je v něm kouzlo – a všichni o něm víme, je v něm vše, co se projeví, když srdce se dostanou z dohledu chladného rozumu a bázně před zklamáním. Je v něm příslib dne, když pod sluncem ranním.ranním země se probouzí v úsměvu, kdy ptákům je do zpěvu a stopy krásy kolem rozestlané jsou svaté a nedotýkané. Veliké tajemství věrného pohledu nic nezaplaší; je stokrát dražší než horoucí objetí, než rozkoše záplava; je to zástava na lásky početí. 80

UMĚNÍ
Mé umění, tys nikdy nebdělo v mých nocech bezesných, kdy verš a rým mne ovládal, že spat se nechtělo – nad úkolem mým jako slávy dým. Tys moje lidské srdce sevřelo a krůpěj po krůpěji tajemným a mystickým svým kouzlem loudilo. Tys bylo Bohem, katem, druhem mým, ba často jediným i přítelem. V mé ticho znělos hlasem velebným a žal i radost v tvar slov odlily, co muselo být slovy vyřčeno. Tys nadšení mi dalo za věno a věčný neklid, touhu, poznání a věčný stesk po výši, po hvězdách. Tys bylo pro mne světlem v temnotách a v tíži všedna odtělesněním. Tys učilo mne kouzel uměním, jak o radost se s všemi rozdělit a ze smutků svých víru vytěžit v slib příštích dnů – a těšit výsluním. 81 Tys bylo číší vína v samotě, kam opuštěnosti se kladl stín, tys živým slovem bylo v němotě mých stěn a vzpruhou krokům umdleným, když plaše vracely se od lidí. Tys bylo mé, jak květ je – bezmračným když jasem zdraví zemi obloha; v myšlenkách na lidi a na Boha tys otvíralo klíčem kouzelným svět nad světem. – Ty budeš jednou tím – kdo pod víčka, až klesnou nad prací, mně unavené oči zatlačí – a povede mne novým tajemstvím. 82

PRO ÚSMĚV
Je slyšet příkaz: dost již bolesti, smích ať je s námi, radost, věčný lék pro útrapy, jichž život seslal dost. Smát chceme se, a třeba hlouposti, a pít, ať cokoli, jen číše dno když zapomnění skytne. – Volání to kdyby bylo z duše výkřikem, jak neměl poslechnout by umělec a nesloužit mu, sobě k smíchu, jim, jak v písni ubohý ten pacholík, co sloužil sedm let, nic nedostal. Jdi, básníku, a přiměj ruce své, by nehmataly život v kořenech, a oči své, by stínu nezřely, a z tři sta šedesáti pěti dní, jež šedé jsou jak mlha londýnská, vem jeden, jenž se zdá být růžovým alespoň po ránu. A pero své do kudrlinek nuť, jak v menuet se řadí rokokové figurkyfigurky, a k bolesti, k života podstatě, ať cokoli dí hlasem tajemným, se obrať zády: nejsi moderní, 83 jí řekni přes rameno na půl úst, a dodat můžeš ještě – mám tě dost. Tím její osud jistě zpečetíš. A jdi a tvoř z radosti pro radost, ze smíchu pro smích, z chvilek pro chvilky, a šaškovské si připni rolničky na cestu, kterou jít ti určili. Jdi po povrchu, hlubiny se střez, v ní smutky spí a bolest vede k nim; ty nech je spat, nech spat své umění, života nesmrtelnost pochovej, úsměvem nahraď ducha, uvidíš, jak rádo obecenstvo zatleská, ač řekne – celkem prázdné bylo to, však chvíle ušla nám. Tím vyhraješ. Tvoř pro zábavu, pro smích! – Z hlubiny což stejné lidská radost netryská a není stejně věčná jako žal? A ty, ač rád bys hlasu přisvědčil, jenž toto dí, přec řekneš nakonec: jen touha po radosti věčná je, ne ona sama; zřídlo umění je tu i tam. Však bolest umlčet 84 a lidem rysy její zastírat, je na životě tak se prohřešit, jak Jidáš na Kristu. Jí nezapru, vždyť bez ní nebylo by poznání, jímž všechno pochopit lze, usmířit, ni úsměvu, jímž možno vykoupit. 85

VŠEM!
Zazněla píseň. Zní, jak z šedi skal hlas vycházel by, duně podzemím. Je to hlas reka, který zavolal, kyn silné ruky, v které palcát zdřim’. Šum ohlušující jde po cestách, do šiků seřaděny zástupy; jdou hlavou v slunci, ale srdcem v tmách, a jejich trůn je místem potupy. A jejich hesla, prázdné střetnutí slov hlučných, které noži haraší, a jejich mluva, sliny vmetnutí, šleh, který volný projev zastraší. Za volnost bijí se, tak říkají, za lepší zítřky, za dar bratrství – a na sbratření jen si spílají a spory vedou, jež je rozvrství. Ne člověk, přítel, druh, dnes straník jen má všude volný vstup a určuje řád světa, jenž se točí naopak. Dnes nedává se, dnes se kupuje, 86 kraluje hmota, lidskost, vetchý vrak, na jehož zkázu hledíš nečinně, v hloub potácí se nebo k mělčině. Na archu Noemovu v potopě chce cit i rozum ztroskotance svést, příbojem proplout rozbouřených vod a radost dát všem, svěží ratolest, po kymácení světlý, pevný bod. Z chaosu, myšlenka v němž svíjí se jak had, jenž připraven je k uštknutí, a vlastním jedem, krví spíjí se, svět nezrodí se, určen k sesutí. Jen to, co pečeť věčna má v svém znaku, přetavit může chaos v tvar a lad; my všichni závisíme na zázraku, z nás každý musí zvítězit, než pad’! 87

NAŠIM ŽENÁM
Matky, sestry, ženy, což i vy jste za svobodu netrpěly, nedaly jste vše, co drahého jste měly, v bolest pohříženy? Matky, sestry, ženy, opuštěné vdovy – i vy plnily jste rovy svými životy a nadějemi. Krev vám v žilách tuhla, srdce usedala, duše žily v stínu. Smrt však dále brala žeň těch vašich klínů, osud ničil v spěchu radost loktů vašich, očí těchu. Krásu vaši slzy zorávaly, v úzkostech jste denně umíraly, o útěchu připraveny, matky, sestry, ženy. 88 Vždyť i vy jste hrdinkami byly, ruce nečinně jste nesložily, mozoly jste si je pokrývaly, pole svá jste samy zorávaly, dál jste žily prací přetíženy, matky, sestry, ženy. A když mír se snesl vymodlený, na práh domků svých jste usedaly, mrtvé a své rány počítaly. A pak šly jste ozdobit své stěny vším, co drahého jste schovávaly pro ten jejich návrat vytoužený, dobré matky, sestry, věrné ženy! 89

PRO MÍR ZÍTŘKŮ
Běda tomu, kdo volá do zbraně jinak než k obraně, kdo slova vymýšlí k pohaně, hrůzu spoutanou odpoutává! Nad jeho ložem krvavé slunce vstává, pod jeho nožem potoky krve tekou, za jeho stopou stíny se vlekou, nad jeho sadem, jenž leží ladem, kvílivě vítr fičí, zvedá a ničí životy, hodnoty, prohání ze psoty do psoty. Přichází ničit všechno, co chtělo by růst a klíčit; všechno, co mělo by úrodou zaplavit, zabít jde, pošlapat, udávit! 90 Na lidských rovech stavět jde města, lidskými slzami hráze bořit, v krvavou lázeň se nořit. Čím je mu člověk s touhou k životu, s ideálem? Krvavým materiálem, po kterém dál se letí. Čím jsou mu děti, jež sráží do jámy bídy a hnusu? Čím jsou mu ženy, které je rodily, růžová poupata, za cenu života pro život? Kdo mu dal právo zahrát si na kata? Na ruku vraha, která se zvedá, lidstvo ať dolehne závažím. Před lidským zápražím, má-li mít ceny život a láska, zrozené z ženy, 91 musí se tyčit symboly míru; životu zítřků třeba dát víru, ne bojů, hrůzy vzplanutí, životu růstu třeba je klidu – a lidstvo si jej vynutí! 92

DUŠE ZEMŘELÝCH
Kde, duše zemřelých, as bloudíte? V svobodném letu, nebo v zakletí, zda nejste pták, jenž krajem přeletí, strom, který chvěje se, když večer zhas’, květ u cesty, neb větru dotknutí, zda nejste vy to, nebo jeden z vás? Zda vzduch, či proud, či mrak vás unáší, neb jiný svět a jiný život v něm vám otevřen, či bloudí duch váš něm v prostoru, neslyšen a neviděn? Kdy míjí noc, kdy začíná se den, kam máte blíž, kam touhou spějete? Zda v hvězdnou výš, či k zemi, jejíž tíž vás spjala kdys tak mocně, že již nic vás nezbaví té tíže prokleté? Či mír vám uspal světlo zřítelnic tak hluboce, že netoužíte víc po jiném růstu v světě bez hranic? 93 Mně hvězda, květ, pták stopou čarovnou dnes říkají – kde krása je a taj, že jste i vy, paprsek ze vzpomínek tetivy: v prostoru zmizelí, nikoli neživí. 94

V PRALESE
Vřeteno času zde se zastavilo. Co jsou to léta v klínu pralesa? Co je to člověk, jeho život, dílo, naděje, kterou žije, poklesá? Co je to láska? Paprsk do tmy chvějný, květ u cesty, jenž zvadá pod rukou. Co je to sen? Dech pavučiny jemný, jejž kapky rosy k zemi utlukou. Co je to lidský život? Porost v stínu, v němž trpasličí hmyz se ukryje, a který touží opustit svou hlínu, v níž zrodil se a jednou uhnije. Co je to mládí? V slunci chvíle zlatá, jichž miliony prošly pralesem, kus cíle, paprsk, za nímž srdce chvátá, květ, odhozený větru otřesem, pták, který rychle cestou přeletí, by unaveně na větvi si used’. Co je to život v stínu staletí? 95

HORNÍKŮM (Ke katastrofě u Duchcova.)
Vy, kteří byste nemohli, kdybyste se báli, sestupovati denně pod zem, lámati pro nás černé skály, za živa pohřbeni, potem věnčeni, jak jste nám blízcí i vzdálení! Stopy práce jako masky tváře vám skrývají, vaše oči do nitra země se dívají, do moře stínů, vaše ruce hmatají černou hlínu. Abychom se mohli zahřát, musíte slunci odvykat, smrti přivykat, aby nás zima neděsila, musí se vaše síla do země zakopávat. A teď, v hlubokém hrobě, černá stráž na naší planetě, ztraceni ze světa, ve světě neznámých tajů, 96 na prahu velkého procitnutí do klidu, vzdálených rájů, pohřbeni do prsti černé, přijměte vroucí náš dík, horníci, dělníci boží, za služby věrné. 97

VÝKŘIK MATEK
V bezesných nocích, kdy v naše lože stelou se úzkost a hoře, za nocí zlých hlídáme spánek svých maličkých. Lokty svými je přikrýváme, rty okoralými modlitby šeptáme: Dej našim dětem, co my jsme neměly, nedej jim trpět, čím my jsme trpěly! Radostný úsměv rozžni jim nad životem, skrápěným naší bídou a potem. Nedej jim zahynout, čím my jsme hynuly, když jsme je rodily do bídy, do hladu, když jsme je vinuly do stesku, do chladu. 98 Dej, ať jim nechybí na zdraví, na síle, ať rostou k naší i k národa posile! Otevři pro nás srdcí pokladnice, naplň živou vodou citů křtitelnice! Dej nám spočinout v klidu soucitu, nedej zahynout! Za nejvyšší statek, za zdraví svých dětí – modlí se srdce všech matek! 99

ZA ŠVEHLOU
Odešel český sedlák, byl celý z kvádru; nechodil okolo věcí, vždy přímo k jádru, nesmlouval o prospěch ničí, neměnil v drobné národní celky, proto se po smrti nad všemi tyčí jasný a velký. Proto i po smrti bude svou úrodou životy dařit těch, kteří s hodnotou čistého štítu dovedou hospodařit. A třebas pochován po přání do rovu na prostém hřbitovu, bohatstvím svého života nepřeberným řadí se k synům národa velkým a nesmrtelným. 100

NADŠENÍ (Památce Antonína Švehly.)
Nadšení je posvátný kruh boží, který světy podpírá a spíná, nadšení je nakypřená hlína, z které setba rychle v klasy klíčí, vlna, jež člun činů k břehům nese, sůl, jež skývě chleba chuti dodá. Nadšením kdo cíl svůj ozařuje, za oběť mu sebe sama nese, vlastním ohněm svítě do daleka, rychle, příliš rychle stravuje se. Jeho stopa však je plamen boží, který zahřívá, co mráz by zničil, slova pramenem, jímž proud se množí, skutek silou, která horou pohne. Život taký nekončí se smrtí, jeho moc dál v děje zasahuje, dobro rozsévá a zlobu drtí. Život takový, památkou zbylou v srdcích lidí věrně znamenaný, ještě po smrti je hybnou silou. 101

PŘEVRAT
A všechno přejde; – přejde den i noc, noc lidstva, které tone v mrákotách, den teskný přejde, bděný v úzkostech, svět z šera probudí se do slunce a klidným snem zas naplní se noc. To všechno přijde, člověk k člověku až přilne bratrsky a slovo plný zvuk zas bude mít, slib bude pečetí a práce náplní všech životů. Až sobectví a zášť se propadnou, klam nestřísní již prahy příbytků a ruce číše s přáním pozvednou na dobro všech. – Ten zlomek vteřiny, kdy záření noc lidstva protrhne, bych chtěla žít. Cíp zvednout okraje, za nímž se zvedá lepší budoucnost, svobodným dechem prsa naplnit a vidět, všechna tíž jak odplývá a v rytmu srdcí není úzkostíúzkostí, jen radost – radost – víra v zázraky. 102 Den převratu bych chtěla uvítat, od srdce k srdci jenž by zazvučel, dlaň, sevřenou v pěsť, k stisku rozevřel, ret k úsměvu a oči do světla, do zlatých jiter, v návrat lidskosti! 103

DÍTĚ
Človíčku malý, kam se tvé nožky, obuté v děravé nárty a rozšklebené podešvepodešve, zatoulaly? Matka se prodává, otec – už kolikátý? Zase jen pije a bije a hraje karty. Růženec neřestí denně si říkají. Uši tvé zvykají na slova nestoudná, litují, sytí tě jen sousta náhodná. Z ulice do tmy, od dveří ke dveřím bída tě štve. Človíčku malý, lidmi ušlapaný, 104 do jaké podoby vyrosteš? Poddáš se, neuhneš? Budeš se za sebe pro jiné bít, budeš se mstít? Nebo až vyrosteš, když život neuštve, z bídy tě vyprostí, budeš se vyhýbat bez citu, lítosti pohledu na úškleb děravé podešve? 105

VESNICKÁ BALADA
Řekl jí: „Aby ses vrátila, z lesa jde chlad.“ Nevzhlédla, aby nemusila vyčítat. Ruce pod šátkem křížem zavázala, zaváhala. Soumrak se na les věšel: Kdyby mne objal, kdyby neodešel! – Stanuli ve stínu buku, drsná dlaň stiskla jí ruku: „Tady se rozloučíme.“ Řekla si v duchu bezděky: – na věky. „Mlčíš? Proč nemluvíš? – Rozumím. Příští neděli promluvím; bude, jak chceš.“ Řekla si: – lžeš. „Taková jsi dnes neveselá.“ „Hlava mne rozbolela.“ „S bohem – ne – na shledanou!“ Její srdce bylo jednou ranou: 106 „Do neděle se snad dočkáš, počkáš.“ Šeptala to ona nebo les? – proč ne dnes? Doma ke všemu jsou slepí, hluší, jenom matka tuší. Nezeptá se, nezpovídá, ale hlídá. Bez polibku se dnes rozloučili, nad lesem je bílá mlha hustá. „Za týden!“ – To říkala jen ústa. Za týdnem jde týden, jedna tíha, v slzách probouzí se, v žalu líhá. Dítě nemá táty, dědek vyhání je, ve zlosti a sváru zle se žije. Přišlo jaro, povrch lesa roztál, nebe modralo se nad světem. Jednoho dne, když se zešeřilo, z domu utekla i s dítětem. Zabila se? Nezabila; v městě uliční ji zhltlo nároží, 107 prodává tam úsměv svého děcka, fialky, a v hladu živoří. „KupteKupte, pane!“ – Peníz bez pohledu uvíz v dlani, někdo utíká... „Tamhle v davu – vidíš? Kde bys viděl – zahlédnout jsi mohl tatíka.“ 108

OPILÁ DUŠE
Veselou písničku, rozpustilou, večer když na zemi kluše, zpívá si opilá duše. Na trhu byly dnes dvě kopy na sto draženy city. Ženy šly tržištěm zpity. Na rozích byly dnes umrlčí hlavy v ošatkách k růžím přidány. Šli muži milencům do rány. V schodištích domů čekaly na ně zákeřné dlaně. Kvičivé hlasy k průjezdům stékaly, stíny je hltaly. Do noci vlahé postavy zavlály nahé, bez síly, bezmoci na pospas, dávno si vášně už nekladou hráz. 109 Z jasmínu opojná vůně se chrlila, lavičky polila, milenců úkryty. Čekaly rozvity rty na své polibky, čekaly na city mladičké milenky. Do noci červnové šel jeden hlas: Projde mou duší, opilou jarem, jediný z vás? Nebo jen očima na mne se zadívá, duše má bude proň neživá? Do kupek sena bosýma nohama vůni jdou pošlapat muži a žena. Žena a jeden muž, vždy jeden k jednomu, pohádka v přelomu. 110 Zastav se, ohlédni, nebudeš poslední. Opilá duše jde do noci v závrati, stíny se klikatí. Těžko je láskou být jist – Ruce se zvedají, volají, nocí zní hvizd. Na lásku nikdo tak nevolá. Tělo se kymácí, duše je opilá. 111

NA ROZCESTÍ
Přišla na rozcestí: Kudy se dát? Ptala se mladého muže. Tudy – řek’ – aby ji zmát. Je to přímá cesta, pěkná – jako z těsta. A měl pravdu. Sotva vyšla z boru, viděla, jak cesta jako z těsta nakynula v horu. Vrátila se na rozcestí: Kudy se dát? Jel tudy někdo, kdo nebyl již mlád. Prošedlé vlasy kol čela, na rtech mu bzučela píseň jak včela. Přidržel opratě: Napravo jdete jak po mlatě – 117 smál se mu zrak. Bylo to naopak. Po třetí vyšla z klestí na rozcestí: Koho se zeptám? Neptala se. Měla štěstí. 118

NESOUZVUK
Někde se to stalo. Na konec světa jsou ještě taková srdce kletá; v pouzdrech svých práchnivějí, všemu se podiví, ničím, co zřela, neumdlí, za živa v odříkání tlí. Takové srdce má žena moje: Dal jsem ti srdce, dej mi svoje, duši svou upsal jsem ti zpit, proč mne chceš, ženo, zahodit? Neříká nic a jenom se dívá, slova jak psala by uhrančivá bodnutím nože, které dí: Máš-li mne rád, tak odejdi! U okna stojí, do noci zírá. Ženo má, kde je tvá láska a víra? V pohledu jejím neblahém noc temná je jak za prahem. 119 Je živoření to jen bídné; ať křičí, spílá raději než pohled, při němž krev mi stydne, a zmírá láska s nadějí. Proč nemohu jí povědět, by nezvala to nevěrou, ač tulákem jsem, musím v svět, ji rád mám silou veškerou, že pohledem svým zdržuje mne od práce, lásky, od letu, když v očích jejích vidím temně setkání chvíli prokletu. Odejdu jednou, nevrátím se, když vyčítat mně neumdlí – a žena moje srdce svoje k obrázku mému přišpendlí. 120

PŘÍZRAK
Pro úsměv, pro trochu radosti, kam by člověk nešel! Já k tobě vešel, přijmi mne a pohosti. Úsměvů trochu rozdáš mi? Ráda. Však tvář svou ukaž mi! Proč jsi ztich’? Jak dutě zní tvůj smích! Kam se tvá sdílnost poděla? Řekla jsem něco, co jsem neměla? Mám s tebou besedovat a neznat tě, spřežení hovoru tryskem pustit a nedržet opratě? Nelze to říci v jedné větě! – Kdo jsi? – bojím se tě! Smích bez tváře a bez podoby je plný záhady a zloby, až v srdci zebe. Přišels loupit nebo koupit? Čeho si žádáš? – Tebe! 121 Mám jen sebe. Dám-li ti sebe, co mi zbude, co ze mne bude, až odejdeš? – Pojď se mnou, chceš? – Kam? – Žena se nemá ptát, má jít, je nalita číše, má z ní pít. Když dopito, dveře otevřít a do noci hledět, k stínům stín jak vyšel a lehá si do hlubin. Tak má být, říkáš, nad vděkem se nesmí ani zamyslit? Však ženu chceš-li zahubit, co bude potom s člověkem? Je ulice, v ní světel dost, jiné si najde pro radost. A bude běhat ulicí ranami hanby svištící a svíjet se a krvácet 122 a pro nic za nic utrácet, co pokladem se zdálo jí? Žena se neptá, málo jí či mnoho dá kdos v odvetu. Má klín, v něm rozkoš nasetu, má dávat. – Hle, jak v zábavě nám klesla hlava ke hlavě. Ty díš, že hlava u hlavy? Vždyť přízrak jsi jen bezhlavý! 123 OBSAH
Ejhle, člověkčlověk!5 Rozhovor optimistův s pesimistou7 Hmota9 Píseň o srdci11 Výstraha14 Cesty snů16 Dvorný bača18 Myšlenka20 Po prázdninách23 Život24 Radost z konce28 Věčně lidské29 Loučení31 Host32 Žena34 PožehnanýPožehnaný!36 Těžko38 Poznání40 Odpouštět41 Odvaha42
124 Výčitka44 Vzkříšení46 Mateřská láska48 Návrat lásky49 Jak nevěřitnevěřit!51 Jak milovat52 Někdo tu musí býtbýt!54 Setkání s člověkem56 Nejvyšší zisk58 Hlad59 Otázka60 Život62 Hledání64 Úkol člověka65 Stesk67 Je tak lidské...69 Co dovedeme70 Pomocná láska71 Srdce73 Za pravdu74 Slova záporu75 Příčina76 Nejkrásnější slovo78 Tajemství80 Umění81 Pro úsměv83
125 VšemVšem!86 Našim ženám88 Pro mír zítřků90 Duše zemřelých93 V pralese95 Horníkům96 Výkřik matek98 Za Švehlou100 Nadšení101 Převrat102 Dítě104 Vesnická balada106 Opilá duše109 Dvě balady Z města112 Z vesnice114 Na rozcestí117 Nesouzvuk119 Přízrak121
126 MARIE CALMA EJHLE ČLOVĚK BÁSNĚ OBÁLKU NAVRHL J. ŠVÁB VYTISKLA KNIHTISKÁRNA POLITIKA V PRAZE PRO NAKLADATELE VÁCLAVA PETRA PRAHA II., JEČNÁ ULICE 32 1934
E: av; 2007 [128]