PRO ÚSMĚV

Marie Calma

PRO ÚSMĚV
Je slyšet příkaz: dost již bolesti, smích ať je s námi, radost, věčný lék pro útrapy, jichž život seslal dost. Smát chceme se, a třeba hlouposti, a pít, ať cokoli, jen číše dno když zapomnění skytne. – Volání to kdyby bylo z duše výkřikem, jak neměl poslechnout by umělec a nesloužit mu, sobě k smíchu, jim, jak v písni ubohý ten pacholík, co sloužil sedm let, nic nedostal. Jdi, básníku, a přiměj ruce své, by nehmataly život v kořenech, a oči své, by stínu nezřely, a z tři sta šedesáti pěti dní, jež šedé jsou jak mlha londýnská, vem jeden, jenž se zdá být růžovým alespoň po ránu. A pero své do kudrlinek nuť, jak v menuet se řadí rokokové figurkyfigurky, a k bolesti, k života podstatě, ať cokoli dí hlasem tajemným, se obrať zády: nejsi moderní, 83 jí řekni přes rameno na půl úst, a dodat můžeš ještě – mám tě dost. Tím její osud jistě zpečetíš. A jdi a tvoř z radosti pro radost, ze smíchu pro smích, z chvilek pro chvilky, a šaškovské si připni rolničky na cestu, kterou jít ti určili. Jdi po povrchu, hlubiny se střez, v ní smutky spí a bolest vede k nim; ty nech je spat, nech spat své umění, života nesmrtelnost pochovej, úsměvem nahraď ducha, uvidíš, jak rádo obecenstvo zatleská, ač řekne – celkem prázdné bylo to, však chvíle ušla nám. Tím vyhraješ. Tvoř pro zábavu, pro smích! – Z hlubiny což stejné lidská radost netryská a není stejně věčná jako žal? A ty, ač rád bys hlasu přisvědčil, jenž toto dí, přec řekneš nakonec: jen touha po radosti věčná je, ne ona sama; zřídlo umění je tu i tam. Však bolest umlčet 84 a lidem rysy její zastírat, je na životě tak se prohřešit, jak Jidáš na Kristu. Jí nezapru, vždyť bez ní nebylo by poznání, jímž všechno pochopit lze, usmířit, ni úsměvu, jímž možno vykoupit. 85

Básně v knize Ejhle člověk: