UMĚNÍ

UMĚNÍ
Mé umění, tys nikdy nebdělo v mých nocech bezesných, kdy verš a rým mne ovládal, že spat se nechtělo – nad úkolem mým jako slávy dým. Tys moje lidské srdce sevřelo a krůpěj po krůpěji tajemným a mystickým svým kouzlem loudilo. Tys bylo Bohem, katem, druhem mým, ba často jediným i přítelem. V mé ticho znělos hlasem velebným a žal i radost v tvar slov odlily, co muselo být slovy vyřčeno. Tys nadšení mi dalo za věno a věčný neklid, touhu, poznání a věčný stesk po výši, po hvězdách. Tys bylo pro mne světlem v temnotách a v tíži všedna odtělesněním. Tys učilo mne kouzel uměním, jak o radost se s všemi rozdělit a ze smutků svých víru vytěžit v slib příštích dnů – a těšit výsluním. 81 Tys bylo číší vína v samotě, kam opuštěnosti se kladl stín, tys živým slovem bylo v němotě mých stěn a vzpruhou krokům umdleným, když plaše vracely se od lidí. Tys bylo mé, jak květ je – bezmračným když jasem zdraví zemi obloha; v myšlenkách na lidi a na Boha tys otvíralo klíčem kouzelným svět nad světem. – Ty budeš jednou tím – kdo pod víčka, až klesnou nad prací, mně unavené oči zatlačí – a povede mne novým tajemstvím. 82