UMĚNÍ
Mé umění, tys nikdy nebdělo
v mých nocech bezesných, kdy verš a rým
mne ovládal, že spat se nechtělo –
nad úkolem mým jako slávy dým.
Tys moje lidské srdce sevřelo
a krůpěj po krůpěji tajemným
a mystickým svým kouzlem loudilo.
Tys bylo Bohem, katem, druhem mým,
ba často jediným i přítelem.
V mé ticho znělos hlasem velebným
a žal i radost v tvar slov odlily,
co muselo být slovy vyřčeno.
Tys nadšení mi dalo za věno
a věčný neklid, touhu, poznání
a věčný stesk po výši, po hvězdách.
Tys bylo pro mne světlem v temnotách
a v tíži všedna odtělesněním.
Tys učilo mne kouzel uměním,
jak o radost se s všemi rozdělit
a ze smutků svých víru vytěžit
v slib příštích dnů – a těšit výsluním.
81
Tys bylo číší vína v samotě,
kam opuštěnosti se kladl stín,
tys živým slovem bylo v němotě
mých stěn a vzpruhou krokům umdleným,
když plaše vracely se od lidí.
Tys bylo mé, jak květ je – bezmračným
když jasem zdraví zemi obloha;
v myšlenkách na lidi a na Boha
tys otvíralo klíčem kouzelným
svět nad světem. – Ty budeš jednou tím –
kdo pod víčka, až klesnou nad prací,
mně unavené oči zatlačí –
a povede mne novým tajemstvím.
82