LOUČENÍ

Marie Calma

LOUČENÍ
Hodiny letí, letí, dny se krátí... Ještě jen rok, jen den, jen okamžik! Na zítřky nepomyslíš bez závrati, pro uplynulé chvíle máš jen vzlyk. Jdeš po ulici, k lidem, v domov pustý se navracíš; jsi všude sám a sám. Lidé se usmívají jenom ústy, jdeš k nim, jako bys kráčel k mlžinám. Na soudné dny, na chvíle bez extasí si vzpomínáš. Kdo jsi, kdo oni jsou? Jdeš za sluncem, vždy v stín tě někdo srazí; v koncertu duší každý vede svou. Jsi ty to, on, či stín, jenž kolem přešel a na tvou cestu netopýrem slét’? Kde člověk je, jenž do srdce by vešel, by všechno v něm, i bolest, bázeň shléd’? Jak pomyslíš to, najednou se vleče i rok, i den, i pouhých minut kyv, a za dar zítřků, za něž prosils kleče, dnes sotva rukou děkovně bys kýv’. 31