LOUČENÍ
Hodiny letí, letí, dny se krátí...
Ještě jen rok, jen den, jen okamžik!
Na zítřky nepomyslíš bez závrati,
pro uplynulé chvíle máš jen vzlyk.
Jdeš po ulici, k lidem, v domov pustý
se navracíš; jsi všude sám a sám.
Lidé se usmívají jenom ústy,
jdeš k nim, jako bys kráčel k mlžinám.
Na soudné dny, na chvíle bez extasí
si vzpomínáš. Kdo jsi, kdo oni jsou?
Jdeš za sluncem, vždy v stín tě někdo srazí;
v koncertu duší každý vede svou.
Jsi ty to, on, či stín, jenž kolem přešel
a na tvou cestu netopýrem slét’?
Kde člověk je, jenž do srdce by vešel,
by všechno v něm, i bolest, bázeň shléd’?
Jak pomyslíš to, najednou se vleče
i rok, i den, i pouhých minut kyv,
a za dar zítřků, za něž prosils kleče,
dnes sotva rukou děkovně bys kýv’.
31