PÍSEŇ O SRDCI

PÍSEŇ O SRDCI
Zmučené lidské srdce, zrychleným tepem hlásíš se k životu; co jen tě vzrušilo k prudkému tepotu? Jsi rozmávnutým cepem nad mlatem těla, do spánků biješ, do hrdla, do cév krev liješ. Z tebe vyprýštila, do tebe se vrací, v tobě se ztrácí, rudá vlna v rudém terči. Šípy dojmů v tebe míří, teplo i chlad z nich se šíří, z tebe tebou. Spánky planou, ruce zebou; 11 to všechno ty jsi způsobilo, hlasité a nepoddajné, jak jsi znásobilo svou radost i žal, jak jsi počítalo, co dal a vzal. Zmučené srdce, kdy dožiješ, kdy poslední krůpěj krve proliješ jako slzu vyplakanou nad radostí nerozdanou? Máš oči, máš ruce, máš ústa, jsi otevřenou ranou, která nezarůstá, jsi zbytnělé touhou a bojem, jsi zánikem, zdrojem. Struny tvé šelestí na poplach v neštěstí. A jednou jen usneš, jednou se vzdáš, všechny své výkřiky odvoláš. 12 Složíš se krotce, jak uvadlý list, do cesty srvaný. Tolik jsi krví svou popsalo míst, samo jsi, srdce, list nepopsaný. 13