PRO MÍR ZÍTŘKŮ
Běda tomu, kdo volá do zbraně
jinak než k obraně,
kdo slova vymýšlí k pohaně,
hrůzu spoutanou odpoutává!
Nad jeho ložem
krvavé slunce vstává,
pod jeho nožem
potoky krve tekou,
za jeho stopou
stíny se vlekou,
nad jeho sadem,
jenž leží ladem,
kvílivě vítr fičí,
zvedá a ničí
životy, hodnoty,
prohání ze psoty do psoty.
Přichází ničit
všechno, co chtělo by
růst a klíčit;
všechno, co mělo by
úrodou zaplavit,
zabít jde, pošlapat, udávit!
90
Na lidských rovech stavět jde města,
lidskými slzami hráze bořit,
v krvavou lázeň se nořit.
Čím je mu člověk s touhou k životu,
s ideálem?
Krvavým materiálem,
po kterém dál se letí.
Čím jsou mu děti,
jež sráží do jámy
bídy a hnusu?
Čím jsou mu ženy,
které je rodily,
růžová poupata,
za cenu života pro život?
Kdo mu dal právo
zahrát si na kata?
Na ruku vraha,
která se zvedá,
lidstvo ať dolehne závažím.
Před lidským zápražím,
má-li mít ceny
život a láska,
zrozené z ženy,
91
musí se tyčit symboly míru;
životu zítřků třeba dát víru,
ne bojů, hrůzy vzplanutí,
životu růstu třeba je klidu –
a lidstvo si jej vynutí!
92