Liška velmi chytré zvíře –
Ač prý není všechno k víře,
Co se o ní roztrousilo,
Jak se snažila všemožně
Dosáhnouti zralé hrozně;
A jak se jí poštěstilo
Ošiditi dravce vejra;
Jindy jak zas půl dne ztrávila,
Hlásek vrány chválila,
Aby dobyla kus sejra;
Nebo jak prý králi v nemoci
Všecko pospíchalo k pomoci,
Jenom liška venku stála,
Dovnitř vstoupiti se bála;
Protož také Chytrouškem vždy sloula.
Uplynul již ale dlouhý čas,
Co ztratila liška hlas –
Bylo to za času Rybrcoula.
Nyní dokonce již oněměla,
Chytré kousky zapomněla,
V tiché samotnosti žije,
Místo vína vodu pije;
Jen kdy strava nestačí,
Z nouze teprv pytlačí,
Mladé honí zajíce,
Koroptve a slepice.
Ptám se ale, proč pak asi
Mlčí již tak dlouhé časy?
Ztrpení jen, hned to zvíte,
Pravdu čistou uslyšíte!
V oné znamenité době,
Kdežto ještě mluvila,
Pozvala si kunu k sobě,
Mnohou věc jí svěřila;
Takto k paní kmotře pravila:
„Buď mi svědkem, bledá luno,
Že ti, milá kmotro kuno!
Jasnou pravdu svěřuji,
S právem že si stěžuji;
Včera již jsem uzavřela
Řemesla se odříkati,
Neb jsem dávno nahlížela,
Že se chytrost nevyplatí.
Lidé, tito nevděčníci,
Též mé kousky již provádí,
Jeden druhého podvádí;
Po mně však co vražednici
V poli, v lese stále slídí,
Myslíc, že mne z světa zklídí.
Kůží mou se odívají,
Zkřehlé oudy ohřívají;
Odemne se naučili,
Jakby dobře živi byli,
Jakby pouhou chytrostí,
Bez práce a těžkosti,
Chléb vezdejší vydobyli.
Nyní však ti pranevděční žáci
Takovou mně mírou zplácí!
Uzavřeno, dokonáno!
Až pak zítra časně ráno
Slunce zjasní krajiny,
V divé zajdu pustiny.“
Pak se ještě obejmuly,
Jedna druhou políbily,
Bolestně se rozloučily.
Chytrost liščí od těch časů
V lesích není k nalezení;
Jak nám svědčí mnoho hlasů,
V lidské přešla pokolení;
O tom důkaz dává hlasitý
Mnohý člověk „liškou podšitý“.