Liška.

František Hajniš

Liška. Pověst z času Rybrcoula.
Liška velmi chytré zvíře – Ač prý není všechno k víře, Co se o ní roztrousilo, 43 Jak se snažila všemožně Dosáhnouti zralé hrozně; A jak se jí poštěstilo Ošiditi dravce vejra; Jindy jak zas půl dne ztrávila, Hlásek vrány chválila, Aby dobyla kus sejra; Nebo jak prý králi v nemoci Všecko pospíchalo k pomoci, Jenom liška venku stála, Dovnitř vstoupiti se bála; Protož také Chytrouškem vždy sloula. Uplynul již ale dlouhý čas, Co ztratila liška hlas – Bylo to za času Rybrcoula. Nyní dokonce již oněměla, Chytré kousky zapomněla, V tiché samotnosti žije, Místo vína vodu pije; Jen kdy strava nestačí, Z nouze teprv pytlačí, Mladé honí zajíce, Koroptve a slepice. 44 Ptám se ale, proč pak asi Mlčí již tak dlouhé časy? Ztrpení jen, hned to zvíte, Pravdu čistou uslyšíte! V oné znamenité době, Kdežto ještě mluvila, Pozvala si kunu k sobě, Mnohou věc jí svěřila; Takto k paní kmotře pravila: „Buď mi svědkemsvědkem, bledá luno, Že ti, milá kmotro kuno! Jasnou pravdu svěřuji, S právem že si stěžuji; Včera již jsem uzavřela Řemesla se odříkati, Neb jsem dávno nahlížela, Že se chytrost nevyplatí. Lidé, tito nevděčníci, Též mé kousky již provádí, Jeden druhého podvádí; Po mně však co vražednici V poli, v lese stále slídí, Myslíc, že mne z světa zklídí. 45 Kůží mou se odívají, Zkřehlé oudy ohřívají; Odemne se naučili, Jakby dobře živi byli, Jakby pouhou chytrostí, Bez práce a těžkosti, Chléb vezdejší vydobyli. Nyní však ti pranevděční žáci Takovou mně mírou zplácí! Uzavřeno, dokonáno! Až pak zítra časně ráno Slunce zjasní krajiny, V divé zajdu pustiny.“ Pak se ještě obejmuly, Jedna druhou políbily, Bolestně se rozloučily. Chytrost liščí od těch časů V lesích není k nalezení; Jak nám svědčí mnoho hlasů, V lidské přešla pokolení; O tom důkaz dává hlasitý Mnohý člověk „liškou podšitý.“podšitý“. 46