TRNKY.
Od
Frant. Hajniše.
V Praze, 1841.
Tiskem a nákladem Jana H. Pospíšila, oučinkujícího
ouda českého národního Museum.
[1]
Nápis na nápisy.
Člověk má své zvláštnosti!
Jeden za štít na své domy,
Lidské volí vlastnosti:
Věrnost, lásku, dobrotu,
Lásku, bodrost, krásotu;
Druhý opět stromy:
Lípu, topol vysoký,
Jedli, dubec široký;
Třetí volí květiny,
Všelijaké byliny:
Lilii neb rezedu,
Růži, mák i lebedu;
Ten zas ptákům přeje:
Orel, čížek, čáp i hus,
[3]
Skřivan, slavík, vrány kus
Na domě se skvěje;
Onen obilíčko seje:
Žito, oves, pšeničku,
Ječmen aneb rosičku;
Tam je opět dravců shon:
Lev a tygr, velbloud, slon;
Onen volí osoby
Obojího pohlaví;
Ten zas divné nádoby
Na své domy postaví;
Ještě jiný pojmenuje
Dům svůj: U císaře, krále;
Onen ho zas uvěnuje
Štěstí, cti a chvále;
Posléz také města volí,
Nebetyčné hory, doly,
Lesy, kopce, doliny,
Praneznámé krajiny.
A tak si domácí páni
Domy křtí dle libosti,
Každý dle moudrého zdání
Vyhoví své zvláštnosti.
4
Mnoho domů ale stojí,
Jimžto jméno chybí,
Jiné mají zase dvojí –
Jak se komu líbí.
Já pak tyto nápisy
Sesbíral i znaky,
Šotek mi je jakýsi
Strkal stále v zraky,
Kdykoli jsem beze cíle
Ulicemi bloudil,
A tak jako z dlouhé chvíle
O ledačem soudil;
Tak ty řádky povstaly,
Beze všeho cíle,
Leda aby zahnaly
Trochu dlouhé chvíle.
Kdo však v této směsici
Po urážce slídí,
Sotva nažne pšenici,
Jenom slámu sklídí. –
Hledejtež si přátele!
S tím vás z domu pouštím;
Kdo vás trochu přemele,
5
Napřed mu odpouštím.
Buďtež lásce oddáni,
Mozku mého skřivani!
Snad vás láska doprovodí!
Kdo hledá vlas na dlani,
Ať vás trochu pohaní;
Moudrá hana neuškodí.
Zlatý křížek.
Pan hospodský Čížek
Prodal zlatý křížek;
Kdyby ženu odbyl,
Druhý kříž by pozbyl.
Hospody.
Jakéž nám to výhody
Přinášejí hospody!
Bychme zdraví ušetřili,
K Priesnitzovi nemusili,
Míchaj’ pivo do vody.
6
Zlatá pšenice.
Zde překrásný domek stával,
Okrasa celé ulice,
Nazván: U zlaté pšenice;
Švárný mladík v něm zůstával.
Přišly bujné časy,
Zlaté spadly klasy,
Pšenici vymlátil,
Celý domek zklátil;
Nyní když se blížím,
Jaký znak to zhlížím?
Zrak-li mne nemámí:
„U pšeničné slámy.“
U třinácti pomocníků.
„Čím je více pomocníků,
Tím dřív skutek dokonán.“
Domácí to ztvrdil pán
Od třinácti pomocníků.
Časté dával hostiny,
Časy kvapně utíkaly,
Měsíce jak hodiny;
7
Přátelé jej milovali,
Bratříčkem ho nazývali,
A tak u veselém zvyku
Pomalu mu pomáhali
Od třinácti pomocníků.
Zlatá růže.
Panna růže
Mnoho zmůže,
Avšak zlatá růže
Ještě více zmůže.
Růže byla zlatá,
Dokud láska svatá
Páreček tu blažila,
Dvoje srdce pojila.
Když pak paní svévolností
Začala zvát společnosti,
Do divadla jezdila,
Semotam se větřila,
Aniž muže šetřila;
Tu přestala růže kvésti,
Zmizelo manželské štěstí,
8
Listí zlaté opadalo,
Z růže pak nic nezůstalo,
Nežli šťopka, ostrý trn;
Manželka teď smutně kvílí
Nad manželem, jejž v tu chvíli
Chladný kryje drn.
U kohouta.
Domácí má krásnou paní,
Jíž se mnohý dvorně klaní;
Mějž jen také na myšlení,
Kohout že je obraz bdění.
U pokání.
Lichvář na domek si napsal:
„Zde se říká: U pokání!
BožeBože, dej své požehnání.“
K tomu čtverák přes noc připsal:
„Dej se dříve na pokání,
Bůh pak sešle požehnání.“
9
U krásné dámy.
Jaké skvostné krámy!
U té krásné dámy,
Barvy živé, krásné,
Oko nad tím žasne!
Kdyby ale tělo
Živé býti chtělo,
Více by sem kupců
Jistě přiletělo.
U osla.
Za osla se každý stydí,
Po nádherném štítu slídí;
Tuto máme důkaz pravý,
Že i mnohdy osel hloupý
Štěstí své na pevné sloupy
Na vejnosné domy staví.
U zlaté husy.
Mladík bez řemesla,
Jehož víra klesla,
10
Jemuž strany dluhů
Nic již nejde k duhu:
Posledního vesla
Uchopí se v lovu –
Namluví si vdovu.
Svatba se hned slaví,
On se šťastným staví,
Život pak si chválí,
Neb má kapitály;
K tomu podle vkusu,
Ještě zlatou husu.
U bílé vrány.
Každý se hned usmívá,
Kdo se na ni podívá;
Neb si každý pomyslí,
Že jsou vrány bílé,
Jako krátké míle,
Pouhé nesmysly.
Není tomu tak!
Poslechněte jak:
Věrný Čechům cizinec,
11
Bez podvodu hostinec,
Bez průtahu soudy,
Bez přepychu bloudy,
Beze jara květ,
Bez neštěstí svět,
Bez bolesti rány:
„To jsou bílé vrány.“
U jednorožce.
Venku jednorožec sídlí,
Uvnitř starý manžel bydlí;
Na čele dva růžky nosí,
S nimiž však se nehonosí.
Paní prý, tak mluví svět,
Pěstuje mu tento květ.
U přátelství.
Obraz krásný se tu skví:
Mužovi muž ruku podává;
Důvěra se lásce vzdává,
Krásný obraz přátelství!
12
Uvnitř dva přátelé si hoví,
Jeden druhému, co jej tíží,
Důvěrně u žbánečku poví;
Vtom půlnoc do honu se blíží,
Žbánek po žbánku hbitě prázdní,
Rozum se poznenáhla zmáhá;
Jeden druhému na čest sáhá,
Až pak, odcizeni vší kázni,
Ze samého přátelství
Vlezou do nepřátelství.
U kamenné panny.
O kamenná panno
Kamenného srdce!
Větýrek tě chladí,
Deštíček tě umývá,
Sníh tě bíle šatí,
Slunéčko tě zahřívá,
Pokryvač tě mladí,
Chyby tvoje zakrývá;
Navzdor posloužení
Nejsi k obměkčení;
13
Kdybys byla z krve, z masa,
Jistě žeby mladá chasa
Slovy přesladkými,
Usty medovými
Tebe obměkčila,
K lásce přivábila.
U straky.
Zrána
Mladá vrána,
Nerozumné ptáče,
Semotam po dubě skáče,
Zobáček si o větvičky brousí,
Pazourkem si pírka češe, hlásky trousí;
Tu zaslechne zblízka křídel třepetání,
Šustot listů, moudré štěbetání,
Na sousedním buku skáče
Strakaté si ptáče,
Kráká, sičí,
Křičí:
Krrrr-a! Krrrr-a!
14
Straka!
Kýho šlaka?
Vrána se jí klaní!
Dobré jitro, moudrá paní!
Na to se jí v zdvořilosti táže:
Pověz pak mi, prosím, co tvá moudrost káže?
„Pravdu káži, krátkozraká! Té však každý
Štítí se co hnusné bratrovraždy,
Žvatlalkou mě nazývají,
To však každý tají,
Před ní že se
Třese
Krrrrr-a Krrrr-a!Krrrr-a!“
U věrnosti.
Přestaňte se svou stížností,
Že v světě není věrnosti!
Tu ji máte, nevěřící,
V obraze co pannu spící:
V každé panně, pokud spí,
Věrné srdéčko se skví.
15
Na vinárnách.
Zahraniční národové
Předhazují nám
Náruživost k pití;
Zde, učení vševědové!
Důkaz jasný vám
V kalné oči svítí;
Kde se notně jí a pije,
Cizí znak vám v oči bije,
Maďar, Rakušan i Vlach,
Ledajakýs cizí větroplach.
O Slovanech ani zmínka!
Není-li to důkaz jistý,
Že ten milý národ náš,
Více nežli mnohý váš,
Této vady prost a čistý
Nehodí se krčmám na znamínka.
U tygra.
Okus zde své štěstí,
Snad ti bude kvésti;
16
Mladá vdovička zde zůstává.
Tomu, kdo ji vysvobodí,
K oltáři zas doprovodí,
Ruku, dům i srdce podává.
Teprva tři muže pochovala,
Ježto všechny silně milovala,
Přeubohá vdovice!
Hádanka.
Je to zvíře jako tygr;
Předc to tygr není?
Odpověď.
Snad je lítá tygřice!
U moudrého muže.
Pan soused, mladý Slamotrousek
Dokázal velmi chytrý kousek,
Rozum až do mozku mu vstoupil,
On moudrého si muže koupil:
Ten čtyrykrát jej za rok učí,
V čem lidská moudrost pozůstává;
Ač hloupost ze všech koutů fučí,
Předc nájemník mu úctu vzdává;
Jiří, Jakub, Havel, Hromnice,
Moudrosti jsou hojné studnice.
17
U vysoké věže.
Že ponížen začasto bývá,
Kdo nad jiné se povyšuje,
Domácí pán to dokazuje,
Jenž při zemi tuto přebývá.
Sotva pár tisíc si ustřádal,
Domácím pánem býti žádal,
Vysokou věž si koupil.
Jak na trůn jisté vlády vstoupil,
V poschodí prvním rozbil stany,
Zacházel s velkými jen pány;
Když pak termíny docházely
A věřitelé přicházeli,
Nahlížel ubožátko pán,
Že neprovede krásný plán;
Z vysoké věže tedy slezl,
Při zemi do komůrky vlezl,
Kde rozumným být počíná
A hospodařit začíná.
18
U hřebíku.
Každý štěstím neoplývá,
Kdo se šťastným býti zdá;
Často tajný smutek skrývá,
Kdo se v tváři usmívá.
Otec střádá, hospodaří,
Mozolí se, vydělává,
Obchod se mu daří,
Zboží s výdělkem prodává.
Synáček též hospodaří,
Jiný však v tom výklad má:
Z hospody se ubírá,
Hledá, kde se kafe vaří,
A tak rozhazuje,
Co si otec ustřádá;
Něco-li mu odepírá,
Sám si kasy zodevírá,
Tajně mu to odcizuje.
Protož ať se nedivíte,
Otce zříte-li smutného:
Není-liž to milé dítě
Jistý hřebík k rakvi jeho?
19
U bílého zajíce.
Stav svobodný je stav zlatý;
Važte si ho, mládenci!
Štěstí vám ukáže paty,
Jak z vás budou snoubenci!
Takto si též zkazil svět
Pán bílého zajíce:
Mládencem byl půl sta let
A tři plné měsíce;
Konečně ho omrzelo
Mládenecké samožití,
Srdce jeho zatoužilo
Po manželském živobytí.
Vyvolil si sličnou choti,
Myslil, že s ní zmládne;
Nyní však se strachem potí:
Ona nad ním vládne,
Manžel smutně v koutku sedí,
Na paničku s bázní hledí;
Již to není zajíc bílý,
Veselý, pilný a čilý;
Bojácný to zajíček,
Ženatý ten mužíček.
20
U červeného jablka.
Často jab’ko zevnitř červené
Uvnitř bývá červem zkažené.
Tak i onen sebe šidí,
Kdo se zvenku na dům dívá;
Ať i uvnitř pilně slídí,
Kde se mnohá slabost skrývá.
Tak i onni ve tmách bloudí,
Kteří dle kabátu soudí;
Duch šlechetný bydlívá
V sprostém často šatě,
An zlosyn se pyšnívá
V hedbáví a zlatě.
U zlatého hada.
Tento zlatý had
Nemá škodných vad,
Jeť on druhu podivného,
Posud neznámého:
Na jazyku med,
V srdci žádný jed;
21
Nic prý nejí, sotva pije,
Předce ale žije,
A má troje poschodí!
Kéž mně takového
Hada podivného
Osud také dohodí!
U zlaté koruny.
Koruna, věc malá dosti,
Velké působí starosti;
Tuto bych však milerád
K nemalé své radosti
Bez nejmenší starosti
Do hrobu až nosil –
Kdyby osud jedenkrát,
Bych ji přijal, snažně prosil.
U zeleného věnce.
PřistuptePřistupte, mládenci,
Panny a slečinky!
K zelenému věnci.
22
Zdvihněte očinky!
Visí tu již mnoho let,
Aniž vadne jeho květ;
Z něj si příklad vezměte,
Věnec své mladosti
Přede zkázou chraňte
Ušlechtilou cností,
Zvadnout mu zabraňte;
Pak vám štěstí pokvěte.
U střevíce.
Jeden má dost velký krám,
Druhému však sotva stačí;
Nejlépe ví každý sám,
Kde ho střevíc tlačí.
Střevíček však ohebnější,
Jaký zde nám v oči bije,
V umění svém nejchytřejší
Švec nám nikdy neušije.
Kdyby vedlo namlouvání
K takovému střevíci,
Podal bych já bez váhání
K manželství svou pravici.
23
Přestaly by kuří oka,
Přestalo by utlačení;
Prospíval bych rok do roka
V kapitálu shromáždění;
Pilně bych jej pěstoval,
Přištipkoval, podešíval;
Kde bych chyby znamenal,
Chytře bych je pozakrýval.
K čemu však to pouhé přání?
Nedočkám se vyplnění;
Kdo odsouzen k potlačení,
Osudu se darmo brání,
Marné jeho namáhání.
Protož jenom obouvejme
Střevíce a boty;
Když nás tlačí, nereptejme,
Trampoty a psoty;
Dočkejme se hodiny,
Která všechněm rovná,
U boháče, chudiny,
Všecken obuv srovná.
24
U jednušky, dvojky a trojky.
U jednušky, dvojky,
I u zlaté trojky –
Samé známé hospody!
Neznámé však důvody,
Proč si čísla zvolily,
Sotva oku patrné;
Aby tím snad ztvrdily
Vejdělky jen chatrné?
Nebo aby dokázaly,
Že nanejvejš třetinu
Vody s pivem promíchalypromíchaly,
By nepřišly v mizinu?
U zelené žáby.
„Žába proto kuňká,
Že jen vodu zunká!“
Tato žába zelená
Zcela jiné zvyky má;
Ať si krutě hrom burácí,
Vichr v vzteku stromy kácí,
25
Ať i měsíc na zem hledí:
V jednom stále místě sedí.
Její nápoj není voda,
Jak nová to káže moda;
Pivo zunká červené,
Vůkol všady chválené;
Chválí se i bledé,
Když se dobře zvede.
U lvů.
Lev v říši zvířat kraluje,
Krásné čítá vlastnosti:
Velkou mysl s vděčností
V kruhu krásném spojuje,
Na slabšího nesočí,
A snadno se ochočí.
Tamto leží, tuto stojí,
Modrý, bílý, červený,
Žlutý, černý, zelený;
Onde korunu si svojí,
Místo žezla nese svíčky,
Neb uzené jitrničky;
26
Tam zas drží sekeru,
Nebo tasí meč,
Jakoby chtěl v seč,
Potrestati nevěru,
Nebo zhubit pověru.
A tak zvířat panovníka
Zříme zde co služebníka.
Tak to svět náš s sebou nese:
Že, kdo dříve jiné strašil,
Divé šelmy v lesích plašil,
Nyní sám se stářím třese.
U železného muže.
Jak tu stojí v plné kráse
Reka, obraz časů dávných,
Statný vojín věků slavných,
V bitvě strašný, vlasti k spáse!
Hlavu kreje přilbice,
Na níž vlaje chochol černý,
Po boku meč visí věrný,
Železem též krytá pravice,
V ní pak strmí strašné kopí,
27
Ježto v nepřátelské řady
Krveplné tam i tady
Nechávalo stopy! –
Vítej, reku přeudatný!
Pamatuj mne na věk statný.
Duch můj zlaté chvíle slaví,
Kdy si zašlých reků činy,
Proslavené vlasti syny
V pokoře před oči staví;
Kdyžto živé krve proudy
Zmužné probíhaly oudy,
Váženy hrdinské síly,
Bojem ztuhly v těle žíly;
A kdy zhoubce vlasti vstal,
Četný zástup reků vzal
Dobrovolně v ruku meč,
V krutou spěchal seč,
Odkud se co vítěz vrátil,
Buď jej břitký ocel zchvátil!
Zašel dávno zlatý čas,
Ostala jenom památka;
Pravnuků věčných hromádka
K slávě zdvihá slabý hlas.
28
U zlámaného kola.
Tajnou bolest v srdci kryl,
Kdo dům tento jednou křtil;
Kolo na půl zlámané –
Naděje znak zklamané.
Do otčiny pospícháme,
Srdce po té drahé touží;
Před cílem se kolo zláme,
Cesta se prodlouží.
Sklenář veze hebké zboží,
Všelijaké sklenice;
Kolo praskne, v prach se složí
Přenešťastná směsice.
Z posvícení jedeme,
Vesele si zavejskáme;
Tu se náhle kolo zláme,
My pak v blátě lezeme.
Do kostela k svatbě jedou;
První kočár kolo zlomí,
Na dlažbu se položí;
Nevěstu hned v mdlobách vedou,
Ženich bledne, ruce lomí,
29
A svatba se odloží.
Což je tedy kolo
Rozlámané v polo?
Nic než potok bez vody,
Beze stromu les,
Bez oučinků důvody,
Hostů prázdné hospody,
Beze smíchu ples,
Posvícení bez pranic,
A naposled: holé nic.
U netopýra.
Netopýr je divné zvíře –
Polo myš a polo pták,
Ve dne sedí v tmavé díře,
V noci bystrý jeví zrak;
A když vyjde luna bledá,
Potravu si teprv hledá;
Když pak slunce jasně svítí,
Tmavé hledá štěrbiny,
Starých hradů skuliny,
Neb se všeho světla štítí.
30
Netopýr je divný pták. –
Přidáš-li pak tomu víry?
Obrať vůkol sebe zrak –
Najdeš také v lidech netopýry.
Nezvedené poznáš syny,
Jichžto nešlechetné činy
Tmavá noc svým pláštěm halí;
Muže, kteří světlo pudí,
V bližním ke tmě lásku budí,
Čisté vody bahnem kalí,
Jichžto snaha tam jen míří,
Ať se světlo nerozšíří;
Neb čím noc je temnější,
Tím je podvod snadnější.
Ohavní to netopýři!
Druhá třída těchto tvorů,
Lidskou šálíc tvářností,
Podobá se zlému moru,
Rozesívá hořkosti;
Dvojí klamnou larvu nosí,
Jednou tebe k sobě vnadí,
O přátelství snažně prosí;
Druhou tebe lstivě zradí;
31
Důvěrníkem tvým se stane,
Svědkem tajných záměrů;
Láska tvá kdy nejvejš vzplane,
Oklame tvou důvěru.
Člověka půl – hada půl –
Mezi lidem kazí mír,
Přátelství mu v očích sůl –
Přeohavný netopýr!
U červeného srdce.
Velrybu i perlu
V mořském najdeš chladě;
Kopřiva i růže
V jednom kvete sadě.
Tak i jedno srdce
Brzy láskou hoří,
Brzy ho zas krutá
Bolest bídně moří.
V lidských srdcí hloubi
Žádný nedohlídne;
V jednom najdeš zlato,
V druhém kovy bídné.
32
Žádný nevyskoumá,
Co se v srdci skrývá,
A proč někdy bodré,
Někdy smutné bývá.
Tak i v srdci červeném
Mnohý cit se střídá:
Hojnost v prvním poschodí,
Při zemi však bída;
Spokojenost, štěstí
Ve komůrce bydlí,
V pokoji však skvostném
Pouhý smutek sídlí.
Žádný nevyskoumá,
Co kdo v srdci mívá;
Oko radost jeví,
Srdce bolest skrývá.
U všelijakých měst.
K čemu vozy? Nač ty páry?
Dostavníky, nač kočáry?
Beze všeho unavení,
Pěšky, v líbém procházení,
33
Bez outrat a hezky tiše,
Nehledíc’si pochopů –
Projdem půli zemské říše,
V půl dne – celou Evropu!
Nejdříve se vejslovně
Do Londýna podíváme,
Mladé, krásné královně
Jak se vede, pozeptáme;
Do Paříže pozajdeme,
Komory tam vyslechneme,
Jak se pravá, levá drží,
Zdaliž centrum chválu trží;
Kolik asi millionů
Afrika již pohltila?
Co nového na salonu –
Zdaž se Rachel uzdravila?
Madrid vynecháme,
Panuje tam nepokoj,
Přenešťastný krutý boj;
K severu se raděj dáme,
V Hamburce se zastavíme,
Slanečků tam okusíme,
V Moslu, Cáchách blíže Rýna,
34
Kde dobrá se daří vína,
Na sklenku se zastavíme;
A pak zrovna do Berlína!
Čím se baví nový král?
V novinách to jistě zvíme;
Na to pospíšíme dál.
V Lipsku kněh si nakoupíme,
Pak o vlastní zase noze,
V žádném tamním párovoze,
Do Drážďan si zajdeme,
Po mostě se projdeme.
Navštívíme Petrohrad –
Neminem též Carohrad;
Mladý sultán, moudrý pán,
Od lidu je milován,
Na Turky nic nedopustí:
Sotva venku něco šustí,
Již vysílá četné pluky,
Nepokojné ztišit hluky.
Snad též zvíme, zdaž ten Ali
S Egyptem si prsty spálí?
Z Carohradu pospíšíme,
V Benátkách jsme bez prodlení –
35
Krátké mine okamžení,
V Praze se zas ocítíme,
Kde po dlouhém cestování
V pokoji se zastavíme,
A v přátelském radování
U žbánku si pohovíme.
U Římského císaře.
Mnoho zašlo, mnoho času
Od císařů panování;
Z dějepisných známe hlasů
Velké jejich počínání;
Víme, jak udatní byli:
V boji, v míru, v bitev hluku
Nepustili s meče ruku,
Až celý svět podmanili. –
Jaký ale zní to hluk
U císaře zde římského?
Povyk lidu zbouřeného,
Čili zbraně strašný zvuk? –
Mejlíte se, vzácní páni!
Římské časy nejsou více!
36
Uzenář to při sekání –
Chutné chystá jitrnice!
U zlatého zvonečku.
Zvon hlasné zvuky vydává,
Vše do kostela svolává,
Sám však kostel zanedbává.
Tak i tajní svatouškové,
Kárající mudrcové
Jiným cestu ukazují,
Nebo přísně rozkazují,
Jak se máme k cnosti bráti,
Sami zůstanou však státi.
Ať si hlásá sňatek světu,
Neb že zvadla panna v květu,
Ať si smutné hrany zvučí:
Veždy stejným tónem hučí.
Rovněž jak zvon bezetělný,
Jest i člověk necitelný;
Podivné to stvoření,
Jehož tvář se nezmění,
37
Ať si druhý v plesu skáče,
Ať i jiný v smutku pláče.
Tento krásný domeček,
Nazván: Zlatý zvoneček,
Zvuky žádné nevydává,
Aniž hlasitě svolává;
Předce, jakby volal hlučný zvon,
Hemží se tu lidu shon,
Všední den i neděle
Nachází tam přátele,
Jenž po denním namáhání
U vzájemném stěžování
Ledacos si poví,
U žbánku si hoví.
U lípy kvetoucí.
O jak šťastnýs, krásný dome!
Ve tvém stínu lípa kvetoucí!
Vítej mi, posvátný strome!
Tebe slaví usta horoucí;
Praotcové v stínu svatém
38
Bohům žertvy pálili,
Dávní pěvci v čase zlatém
Bohy písní chválili;
Pravnuk v líbém zpomínání
Lípu co posvátnou vzývá,
Lyru svou jí k chvále sklání,
Vřelým srdcem písně zpívá.
Jako slunce šírý svět
Jasným bleskem blažívá,
Takž i vonný lípy květ
Vůni vůkol rozsívá;
Jako lípy vonné kvítí,
Budiž naše živobytí;
V dobrých skutcích prospívejme,
Bližnímu vše blaho přejme.
U raka.
V řece rak i na potoce
Leze vždy nazpátek,
Černě chodí, jednou v roce
Slíkává kabátek.
Jestliže pan Pátek,
39
Šetrnosti nepřítel,
Marnotratným stále krokem
Poleze nazpátek:
Dřív než rok se sejde s rokem,
Vyslíkne mu věřitel
Kamenný kabátek.
U zlatého vola.
Dokud pan Chytroušek žil
V outlém stáří dítěte,
Poručník mu dům pokřtil:
„U zlatého telete.“
Když dosáhl dvacet let,
V jiném světle spatřil svět,
Hned si plnoletství koupil,
Dům i dědictví nastoupil;
By však v jasném století
S duchem času pokračoval:
Život zkrátil teleti,
Na dům vola namaloval;
Nyní slove zhola:
„U zlatého vola.“
40
U malého pejska.
Proč as panna Meluzinka,
Kopuletá křehotinka,
Bolestně si naříká?
Snad jí smrt již brány odmyká?
Nářek ten má větší příčinu –
Poslyšte jen hroznou novinu:
Mopslíček jí postonává!
Ač mu čaj a kapky dává,
Předc sotva hlavinkou kroutí –
To ubohou pannu rmoutí.
U pudlíka.
Jaké to lidu hemžení,
U divadla obležení!
Co se provozuje dnes?
Vlastenecká činohra?
Neb klassická truchlohra?
Chyba lávky – vzácný host – dnes hraje pes!
41
U zlatého kočáru.
Kdo mamá kočár, ten má koně,
Ten má také ekvipáž;
Ty, že pěšky klusat musíš,
Darmo sobě naříkáš.
Není každý v skutku šťasten,
Kdo se bohat zrodí;
V kočáru se tělo vozí,
Srdce pěšky chodí.
Také každý nenaříká,
Kdo si pěšky kráčí,
Srdce často v štěstí plyne,
Nohy bláto máčí.
A pakpak, bratřebratře, pomni na to,
Všem že slunce svítí,
A že všechno není zlato,
Co se jasně třpytí.
42
Koho osud z vznešeného
Vozu jednou shodí,
Nohy chůzi neuvyklé
Špatně pěšky chodí.
Kdo však stále pěšky chodil,
Pak kočár si koupí:
Jakby koně jakživ míval,
Do kočáru vstoupí.
PročežPročež, bratřebratře, nenaříkej,
Že kočár ti chybí;
Jen když se ti ostatní svět
A ten život líbí.
Liška.
Pověst z času Rybrcoula.
Liška velmi chytré zvíře –
Ač prý není všechno k víře,
Co se o ní roztrousilo,
43
Jak se snažila všemožně
Dosáhnouti zralé hrozně;
A jak se jí poštěstilo
Ošiditi dravce vejra;
Jindy jak zas půl dne ztrávila,
Hlásek vrány chválila,
Aby dobyla kus sejra;
Nebo jak prý králi v nemoci
Všecko pospíchalo k pomoci,
Jenom liška venku stála,
Dovnitř vstoupiti se bála;
Protož také Chytrouškem vždy sloula.
Uplynul již ale dlouhý čas,
Co ztratila liška hlas –
Bylo to za času Rybrcoula.
Nyní dokonce již oněměla,
Chytré kousky zapomněla,
V tiché samotnosti žije,
Místo vína vodu pije;
Jen kdy strava nestačí,
Z nouze teprv pytlačí,
Mladé honí zajíce,
Koroptve a slepice.
44
Ptám se ale, proč pak asi
Mlčí již tak dlouhé časy?
Ztrpení jen, hned to zvíte,
Pravdu čistou uslyšíte!
V oné znamenité době,
Kdežto ještě mluvila,
Pozvala si kunu k sobě,
Mnohou věc jí svěřila;
Takto k paní kmotře pravila:
„Buď mi svědkemsvědkem, bledá luno,
Že ti, milá kmotro kuno!
Jasnou pravdu svěřuji,
S právem že si stěžuji;
Včera již jsem uzavřela
Řemesla se odříkati,
Neb jsem dávno nahlížela,
Že se chytrost nevyplatí.
Lidé, tito nevděčníci,
Též mé kousky již provádí,
Jeden druhého podvádí;
Po mně však co vražednici
V poli, v lese stále slídí,
Myslíc, že mne z světa zklídí.
45
Kůží mou se odívají,
Zkřehlé oudy ohřívají;
Odemne se naučili,
Jakby dobře živi byli,
Jakby pouhou chytrostí,
Bez práce a těžkosti,
Chléb vezdejší vydobyli.
Nyní však ti pranevděční žáci
Takovou mně mírou zplácí!
Uzavřeno, dokonáno!
Až pak zítra časně ráno
Slunce zjasní krajiny,
V divé zajdu pustiny.“
Pak se ještě obejmuly,
Jedna druhou políbily,
Bolestně se rozloučily.
Chytrost liščí od těch časů
V lesích není k nalezení;
Jak nám svědčí mnoho hlasů,
V lidské přešla pokolení;
O tom důkaz dává hlasitý
Mnohý člověk „liškou podšitý.“podšitý“.
46
U srdce.
„Svěř, dceruško, svěř mi se,
Co tvé srdce trápí,
Proč ty bledé líce tvé
Často slza zkrápí?“
„Zle matičko, zle mi je,
Nevěra co zhoubný jed
Mně za květu mladých let
Kořen žití podryje.
Co mně drahé bylo,
To mne opustilo;
Proto se mně hoře
V srdci uhostilo,
Proto tělo chřadne,
Růže v lících vadne,
Srdce bolest trápí,
Slza tváře zkrápí;
Srdečko mám jediné,
Upřímné a věrné;
Pakli hořem zvadne,
Nebudu mít žádné.“
47
Nešťastný Vít.
Neštěstí je hořký host!
Koho jednou sklíčí,
Kamenný s ním spadne most,
Všechno se mu zpříčí.
V takovéto nehodě
Najdeš pana Víta;
Osud ním co na vodě
Bouře lodí zmítá.
Vloni koupil hospodu,
Scházely tam sklepy;
Syn mu zemřel v porodu,
Druhý zůstal slepý;
V městě ho vždy potkalo
Pouhý klam a zmatek,
Odtud jej to lákalo,
Venku koupil statek;
Zde však jako náhodou
Stejně se mu vedlo:
Louky stály pod vodou,
Osení mu zbledlo;
48
Obilí když sklidil,
Shořela mu stodola;
Pacholek jej šidil,
Okradli jej do hola.
Koráby si koupil,
Po moři se plavil:
Loupežník jej zloupil,
Nic mu nezůstavil;
Zemřela mu paní,
Slepý syn mu zemřel;
Nechal bědování,
Světu pak odemřel.
Do pustiny zašel,
Chtěl být poustevníkem,
Kajícím hříšníkem:
Jeskyni nenašel.
Lesem, pouští bloudil,
Ku skále zabloudil;
Hle! tu jedle vysoká,
Pod ní propast hluboká;
Z větví houžev spletl Vít,
Na níž se chtěl oběsit;
Když pak noc již zatmělá
49
Zraky jeho obstřela,
Dech se mu již krátil:
Praskla větev zpukřelá,
Vítr jej zas zklátil.
Neštěstí je hořký host;
Koho jednou sklíčí,
Kamenný s ním spadne most,
Všecko se mu zpříčí.
Podobenství.
Mnohý básník v potu tváří
Básničky a verše kuje,
Tajný oheň z očí září,
Souměří a přizvukuje;
Brzo v moře hlubiny
Směle se pohrouží;
Když pak se roztouží,
Tmavé hledá skaliny,
Těm svou bolest žaluje,
Naříká a běduje:
Ouvej! běda! Bože! ach!
Až v čtenáři vzniká strach;
50
Když vychází luna bledá,
Utěchy zas v háji hledá,
Kde objímá stromy
A svolává hromy;
Ouvaly a skály,
Jeskyně a svály
Silným veršem drtí,
Divé šelmy škrtí;
Ať si cestu krví kropí,
Předc jej žádný nepochopí.
Tamto žáček,
Malý uboháček
Před kantorem stojí,
Hlásky slabé pojí,
Přebojácně slabikuje,
Slovíčka a sady kuje;
Tu zas chuďas maličký
Pod bradou má housličky,
Smyčec v slabé pravici –
V umělecké posici;
Notnou trží chválu,
Odehrává skálu;
51
Pauzy a přestávky,
Přechody a lávky
Slabým hlasem počítá,
Ucho jemně uvítá;
A předc všechny kmotřičky,
Strejčkové a tetičky
Dokazují dočista,
Že z něj bude houslista,
Který v krátkém čase
Beze všeho odporu
Jistě vyrovná se
Panu kantoru.
Má láska.
Kam dosáhne země páska,
Žádná bytost není věčná;
Jen ta vroucí k vlasti láska
V srdci mém je nekonečná;
Láska vroucí k drahé vlasti
Nejvyšší mou slove slastí,
52
Dokud srdce v prsou žije,
Vřele pro vše dobré bije;
Ať i v zemi chladné
Tělo v popel shnije,
Láska má nezvadne,
Duch můj věčně žije.
E: lk + lp; 2002
53