Kdybych se uměla modlitmodlit,
Kdybych se uměla modlitmodlit,
jak lidé se modlí,
říkala bych oblaku bílému,
jenž nad hlavou prodlí,
než do dálky pluje,
i květinám u cesty
i větru, jenž duje
a usíná v lesích:
Otče náš, jenž jsi na nebesích
i v kráse té země,
skloň se a přibliž ke mně,
šumotu větví ať rozumím
jak svatému Tvému slovu,
zázraky všechny jasně ať zřím,
jak v tvář přítelovu
zřela bych.
A sejmi tíhu,
na křídlech motýlích
dej radosti vzlétat,
Ty, který všemu dáš růst
a vzkvétat.
16
Ale já neumím modlit se tak,
jak lidé se modlí.
Mlčením k Tobě se blížím jen,
na kráse zrak můj když prodlí
díkem a radostí orosen.
Beze slov, aniž jsem prosila,
přichází posila.
Mlčením bolest zkonejšíš
Ty, který všude jsi
a všechno víš
i to, co si sama nepřiznám,
co kdes na dně duše mám,
když sama jdu polem.
Ty rozumíš,
proč v kráse té kolem
Tě zblízka tak vidím
a modlit se nemohunemohu,
když s Tebou sama jsem v lesích –
Otče náš, jenž jsi na nebesích.
17