Rozhovory s Bohem (1930)

Marie Calma

Diplomatická verze Ediční verze
ROZHOVORY S BOHEM
[5] MARIE CALMA
ROZHOVORY
S BOHEM
VÁCLAV PETR 1930
[7] DÍL I.
[9] Duše básníkova je nástrojem o tolika strunách! Co všechno na nich vyhraje, když hledá, nachází a ztrácí... Kdo by chtěl na něho žalovat, že pláče v smíchu a směje se v pláči, že jda křížovou cestou poznávání, vzlétá i klesá, že není vždy jen pyšným heroem, vlekoucím za sebou spoutané všedno, že je též trpícím člověkem a myslitelem, jenž za ostatní vidí a vyslovuje. Kde je samým sebou – a kde je víc než samým sebou, kde se převtěluje jen proto, aby se s druhými více sblížil? Klid, vzdor, pokora, všechno se mu ozve, když mluví k Bohu ze své samoty. Jeho Bůh je viditelný v kráse, v dobru i v děsu. Jeho Bůh je v proudícím životě i v tajemnu smrti. Ani Bůh nemá ztrnulé tváře – nejméně On, prasíla a prapříčina všeho. Verš je jenom doprovodem harfy k mysteriím, jež se odehrávají za záclonou. Co odhalí slovo? Stopu – ne vtělení. Hledala jsem v temnu a jasu svých dní a nocí a ke zvuku loutny vypravuji. Záclona pochopení každému jinak skryje neb odhalí – tajemství.
11
Můj Bože věčný, jaký dlouhý půst Můj Bože věčný, jaký dlouhý půst
 mně dala zima ta! Ni paprsek, ni radost, slovo dobré z drahých úst nevniklo ke mně. Šerý den se vlek a řadu stínů viděla jsem růst, kam unavených očí pohled pad. Stesk syrový, jak zimních nocí chlad mnou pronikal – a tak až dosavad bych byla žila noci své i dny, kdybys Ty nebyl vešel v ticho mé a neřekl: Za život skutečný, jenž zklamal tě, měj náhradou své sny, ten tichý oddech, život posmrtnýposmrtný, jenž přibližuje, prozařuje tmy a jenž i činů jistou kolébkou. – Chci splnit, Bože, svatou vůli Tvou, a z rukou Tvých, jichž štědrost dobře znám, teď za život svůj sny jen přijímám. 13
Je slunný den – jas horám vévodí Je slunný den – jas horám vévodí
 a sladká vůně dříme v jeteli. Nad zlatem polí vzduch se tetelí a po mezích, kde nikdo nechodínechodí, v tom žáru úžasném, Bůh kráčí teď. A člověk – červ, jenž pod strom usedá – si myslí: jistě Bůh mne vyhledávyhledá, až mimo půjde, dá mi odpověď na všechny otázky, jež v duši mám. A sladký Bůh se blíží – jeho dech žhne vůní závratnou, prst na ústech a pohled v dálce tkví, kde klasy zrají. Člověka míjí – zlatem kráčí sám... A v duši všechna přání umlkají. 14
Je kamenný Kristus na kamenném mostě. Je kamenný Kristus na kamenném mostě.
 Ať tudy jde hříšník, nebo ten, kdo v postě se přichází kát, ať mlčí – nebo na struny tajemna jde hrát, žádný nesejme trnové koruny, do níž čelo ztrápené se noří nad tím zamyšlené, proč ti, kdož se svíjí, v prosbě vymodlené do prachu se koří, buďto kamenem do něho bijí nebo z kamene si za modlu ho tvoří. 15
Kdybych se uměla modlitmodlit, Kdybych se uměla modlitmodlit,
 jak lidé se modlí, říkala bych oblaku bílému, jenž nad hlavou prodlí, než do dálky pluje, i květinám u cesty i větru, jenž duje a usíná v lesích: Otče náš, jenž jsi na nebesích i v kráse té země, skloň se a přibliž ke mně, šumotu větví ať rozumím jak svatému Tvému slovu, zázraky všechny jasně ať zřím, jak v tvář přítelovu zřela bych. A sejmi tíhu, na křídlech motýlích dej radosti vzlétat, Ty, který všemu dáš růst a vzkvétat. 16 Ale já neumím modlit se tak, jak lidé se modlí. Mlčením k Tobě se blížím jen, na kráse zrak můj když prodlí díkem a radostí orosen. Beze slov, aniž jsem prosila, přichází posila. Mlčením bolest zkonejšíš Ty, který všude jsi a všechno víš i to, co si sama nepřiznám, co kdes na dně duše mám, když sama jdu polem. Ty rozumíš, proč v kráse té kolem Tě zblízka tak vidím a modlit se nemohunemohu, když s Tebou sama jsem v lesích – Otče náš, jenž jsi na nebesích. 17
Bože můj, děkuji Ti Bože můj, děkuji Ti
 při procházce ranní, že mám obě oči a mohu jimi obejmout celý les. Moje srdce je jediné díkůvzdání a jediný ples. Objímám krásu svýma rukama, květů se dotýkám, listí, v obzorech dovedu čístičísti, co vepsals tam důvěry v Sebe do modrého nebe, jda k výšinám. Potoky, stráně jsou pro mne písmem Tvým svatým, jdu pod sluncem zlatým a myslím na Tebe jako na velkou radost, jako na nebe, které sneslo se k zemi, požehnané mezi všemi 18 jak ženy úrodný klín – a smutek i radost beru z Tvých dlaní tak jako ona jas svůj a stín. 19
Ó, Bože můj, až budu umíratumírat, Ó, Bože můj, až budu umíratumírat,
 v Svou náruč mne zachytni, tu tatranskou pláň přede mne promítni, štítům dej v slunci vzplát. Pohlédnu s důvěrou na Tebe, odevzdám duši svou: – hory se otevrou – uvidím, krok mám jen do nebe. 20
Putuji noční dálavou, Putuji noční dálavou,
 myšlenky se mi množí; hvězdnaté nebe nad hlavou a v srdci zákon boží. Do bílých cest se ztrácejí žalů a smutků zdroje; přání se k duši vracejí, rozkvétá srdce moje. Široká dálka léčí stesk a těchou mluví ke mně; tam hledím, kde zřít nebe lesk – a ztrácí se mi země. 21
Tak vysoko jsem lásku pozvedla, Tak vysoko jsem lásku pozvedla,
 že sama k ní již nedosahuji. Tak vroucně ji miluji, že jsem celým žitím jít za ní dovedla a nikdy se nevrátit. Chceš mne snad proto, Bože můj, zatratit, Ty, kterýs pro ni dovedl snést pohanu i rány, kterýs jí zotvíral dokořán brány ráje i srdce Svého? Chtěl bys mne trestat za to, poutníka zemdleného, že mně nic tak nebylo svato jak láska čistá, že nebylo pro mne lepšího místamísta, než kde ona prodlévala, že jsem se k ní modlila, před ní poklekala, květy i slovy ji věnčila, svatozář spjala jí nad hlavou, že ve mně splynula s Tvojí představou? 22 Chtěl bys mé srdce zaklít proto do kamení, že jsem ji hledala i tam, kde jí nenínení, i v srdcích, jež ublíží, že jsem pro ni umírala na kříži smutku a odříkání, aby mně nezmalela, aby mně svítila raději v daleku jak maják bludnému člověku, velká a celá? Už ani netoužím zblízka jí hledět v tvář, stačí mi, v dálce že svítí, na cestu jiných že lije zář, jiní že mohou ji míti na blízku sebe, a pro mne že jinak nežijenežije, než sevřena v tajemství hostie, vstavené na oltář. Obětní hranici lásce zapaluji před tváří Tvou boží. 23 Raději ať na niní shoří, než aby jednoho dne malou se zdála mým touhám, raději ať v dálce plane mi, než aby zmalela na zemi, kde pro ni Tobě se rouhám. 24
Můj Bože, jaký úžasný den! Můj Bože, jaký úžasný den!
 Tisícerými dojmy na tisíc dílů rozpolcen a zase zcelen, poznáním stmelen vrací se duch k usínajícímu tělu. Jaký to čarovný kruh! Křidou ho píši do vzduchu... Pojďte sem všichni, kteří ve vzruchu hledáte života příčinu, v mocném účinu žalu a radosti cítíte, jak vámi proniká krví až do kostí. Je v nás i kolem nás Bůh? Byl to dnes On, který se mnou práce se chopil a včera posměch Si stropil? 25 Byl to dnes On, který za rohem v pohledu dítěte srdce mi podal, On zas, jenž dnes mne zklamáním zbodal? – Jak mluvit o Bohu před Bohem? Včera dal sílu necítit, nevidět hrůz a běd – a dnes na dostřel je přede mnou rozprostřel a hnal mne zpět. A to všechno On, všemohoucí? A já člověk vidoucí, nemohoucí, kterého trn pouhý zraní, hračkou jsem jen v Jeho dlani? Jak bloudím, jak bídně soudím! Všechny ty klamy a zmatky a nedostatky, ten na poplach bijící zvon jsem já sám – ne On! 26
Jen věřit dej mi, Jen věřit dej mi,
 na tom světě širém,širém že někde, třeba v dáli, člověk jest, jenž rád mne má a komu moje čest tak drahá jako mně. Jenž ode mne,mne když srdce požádá, zaň nedá svého půli, a bude mým svým citem i svou vůlí, a žádná jeho lest mne neponíží. Jen věřit dej mi, v očích jeho skrytu že najdu lesk, jak ten, kdo k nebi vzhlíží a nekonečno hledá ve hvězd kmitu. 27 A úzkost sejmi, ať tíhu nepoznám, že sama jíti mám tím žitím jen. A třeba v sen, však přece věřit dej mi! 28
Až láska přijde ke mně, do zahrad Až láska přijde ke mně, do zahrad
 Svých uveď mne a nedej, aby had za námi vplížit směl se do ráje. Ať láska má je sama stromem tím, jenž dařil Adama svým poznáním, zvědavost Evy plodem lákaje. Ať láska má jak pravda krásná je a cudnou nahotu zve šatem svým, ať zdrojem je nám novým, tajemným, jímž skrápěn plod v dlaň Tvoji dozraje. Ať Adam se mnou v lásce závodí! On hlavou roď a vzmachem paží svých, až klín můj požehnán se rozrodí a moje prsa včele dětských úst až pokrm skytnou, aby mohlo růst. 29 A musí-li kdos z ráje vyhnán být tím mečem plamenným, jenž dělí svět na peklo hoře, nebe přípověď, tu ke mně obrať plamennou Svou zbraň, však lásku mou – a moje dítě chraň! 30
A vejdeš-li dnes se mnou do těch bran A vejdeš-li dnes se mnou do těch bran
 bedlivě zahledět se v lidský dav, uvidíš tolik smutku, kolik hlav, a kolik srdcí, tolik ran. Uvidíš pod úsměvem nahý stud a pohled, rovný nože bodnutí, klam uzříš v lásky mocném prolnutí a místo víry v ni, jen smyslů blud. A uzříš, že jsi marně pro ně mřel skráň krví zalitu, dlaň vbitu v kříž, že nesejme kletého smutku tíž z těch bědných lidí žádný spasitel. 31
Největší zázrak nazval’s životem, Největší zázrak nazval’s životem,
 v objetí lidském dříme jeho vznik. Má každý tvor svůj tvůrčí okamžik. Klín matky, její lokty – země prsť a světa trůn, kam zázrak uveden. Noc neděsí, zas jasný bude den. Tak každý Boha kus je původem, když jeden oře, by moh druhý sít a na chvíli tak aspoň Bohem být myšlence vládna, nebo nad rodem. V zázraky přírody se nořím něm, zrát vidím klas, mák rudý hoří v něm. Být mohu Bohem, jsem-li Člověkem! 32
Ne Ty, to jakás síla neúčelná Ne Ty, to jakás síla neúčelná
 Tvou tvůrčí práci kazí zlomyslně jak proud, jenž zabraňuje vzduté vlněvlně, by k břehu přilehla. Na místa čelná spíš prázdným mozkům proniknout dá plně než myšlence, a rázná ruka dělná na dvojí práci síly svoje dělí: ji k činu zvedá, proti nepříteli. Však tenkrát, když již unavena klesá a díla vzdává se, jež marným zdá se, Ty sluncem jsi, jež z mraků usmívá se a malomocné zvedá na nebesa. Šíj pokorní a ruce opět vláční, zas loďka rozjela se proti proudu. Ne po lidském, po božím jenom soudu o díle vytvořeném duše lační. 33
Kdo všechno v noci té Tě hledá, Bože! Kdo všechno v noci té Tě hledá, Bože!
 Všech vzpomínám a spánek oči míjí. Zřím tisíc běd, jimiž se lidstvo svíjí: jak trpitel, připoután na své lože Tě volá, prahna po svém vykoupení, jak, zmožen, vítá nové světlo denní jak příslib života. A matek hoře zřím, zlomených nad dětmi nešťastnými, jak duchem vinou je i lokty svými k svým srdcím sedmibolestným. A z moře, kde na dně ve vraku jsou uvězněna bijící lidská srdce v rakvi z kovu, zvuk ostrý přenášejí její stěny ke sluchu mému tichem noci znovu a úzkost jejich, živě procítěná, mé čelo potem smáčí. Mocný Bože, na všechny trpící v té noci shlédni, sen tichý sešli na nemocných lože a srdce bolestná těch matek zvedni a podrž v dlani Své. A všechno hoře, jež noci celé v klece srdcí bijebije, dej spánku v moc, ať všechny vykoupí je, i hrůzu těch, již hynou na dně moře. 34
A pak že je Osud zlý! A pak že je Osud zlý!
 Když nejvíc jsi mdlýmdlý, hodí ti úsměv do tmy, když nejvíc se v tobě setmí, rozžne ti světélko pro zbloudilé. Když nejvíc tě přikrčí žal, ve výši někde dá květu vykvést, aby ses narovnal touhou přivonět k němu. Z prachu tě zvedá, kamének pošlapaný, do bílých vrhá tě pěn životu vstříc, a tvojí pak vinou, budeš-li smýkán neb vyvržen, břehy a moře když splynou. 35
Pruh bílých snů na nebi rozhořel se, Pruh bílých snů na nebi rozhořel se,
 noc ztichla zázračně, les zpohádkověl – a člověk, který na zemi si hověl, teď duši rozpřáh k bílým nebes svitům. Na měsíc hledí, náměsíčník země, a do bílých cest snů dá vzlétat citům: Dej, Bože můj, ať království Tvé ke mně se přiblíží a tajům, hvězdným kmitům ať porozumím. Je tak ticho ve mně, jak před zpovědí. Hostie se kloní z kalicha zlatého, jejž máš v své dlani, k mým ústům hladovým, vzduch sytě voní – já přijímám – kadidlo díkůvzdání mé srdce zapaluje. Plamen vzlétá... Je milá Ti má oběť, jak mně léta sytého dary. Ticho. Zázrak je tu. Jsem částí lesa, rostu v něm a kvetu, v očích mám rosu, lodyhy mých rukou nesmírno čisté objímají v letu. Ze země klíčím, v píseň mnohozvukou zapadá tón můj. Čistší je a vyšší než píseň země. Nebesa ho slyší. 36
Stavěli lidé chrámy z kamene, Stavěli lidé chrámy z kamene,
 k podobě své tvář boží vtesávali a mysleli, že tvoří arcidíla. Tak projevit se měla boží síla: myšlenek rozpětí dát klenby vzmach a její přítmí pojmout hrůzy strach před soudem posledním. Kadidla dým měl v mlhu zahalovat tajemství zázraku a do mraku pochovat pochopení. Lid v prsa měl tam bít se, na modlení, pokoru ve zraku. Práh chrámů Bůh však minul. Na oltáři, kde tělo Jeho, spjaté zlata září, za zvuků varhan kněži rozdávali, se zalíbením zrakem nespočinul. 37 Šel do samoty. Nohou kráčel bosou zelenou loukou, postříbřenou rosou, kde v květech odlitky hvězd vykvétaly, a dál pak, v les, kde větve proplétaly se v klenbu mohutnou. Neustrnula v svém rozpětí. A každá větru vlna tou spletí pohnula, že vůní plna a šumu byla, který hymny pěl. A slunce monstrancí když na nebi se vzneslo, symbol oplodnění země, dotkl se Kristus vonné kory jemně a vešel v chrám, jejž sám Si vystavěl. 38
Jdu za Tebou v svatyni přírody. Jdu za Tebou v svatyni přírody.
 Šum kroků mých utichl na mechu; jdu v lesa hloub, naslouchám bez dechudechu, jak ve větvích zní ptačí závody, jdu v stopách Boha v hustý jejich stín. A zahalen v zelený baldachýn jsem neviditelný pro všední svět. Co šumí trávatráva, mohu rozumět, co říká cvrček ve svém úkrytu, kam spěje brouk, šíp ptáka v blankytu. Jsem přítomen velkému vtělení, mši zázračné, když jitřní slunce zář tajemství krásy zvedá na oltář a v pohádku les celý promění. Div divů vítám mlčky; pokorou, jež díkům podobna je, vítám den a v prsa biji se: Jsem nehoden pod střechu vejít Tvou, zřít v zázrak ten, však Tys chtěl, Pane, bych byl uzdraven, a já jen plním svatou vůli Tvou. 39
Před Tebou neklekám, Před Tebou neklekám,
 tvář k prachu neobracím. Tys sám mne učil míjet prachu tíži a letět k výši, kde se hvězda vzhlíží v propastech Vesmíru. Já k zemi jen se vracím, když v přístav skutečna se nutno snést a o pruh země, kořeny kde tkvím, svou opřít lýru. Však ani dole tam se neměním. Jak strom, když v koruně mu vítr ztich, zřím v slunce Tvé a v plamen blesků Tvých, ne na kolenou, ale hrdě vztyčen. Zda slunce růst mi dá, či bleskem budu zničen, je vůle Tvá. I já Tvou vůli plním, když na kolenou neplížím se v prachu a v nebe zřím, nepociťuje strachu. 40 Vím, v zemi tkví můj osud i můj kořen; k obrazu božímu však Tebou stvořen, nechci mít vlastnost plaza. V Tebe víru mít, znamená – výš pnout se do vesmíru! 41
Kriste mých snů, Kriste mých snů,
 vidím Tě před sebou na rovné cestě. Na rozhalených prsou rudě Ti srdce září, paprsky jeho, sluncem promíšené, stelou požehnání. Jdeš středem lidí a vlečeš k nim kříž Své veliké lásky. Není ramen, která by Ti pomohla jej nadlehčit. Každý vleče svůj kříž, každý má svou horu Olivetskou a svého Jidáše. Není radostno být mezi lidmi. Každý člověk potřeboval by víc prostoru, aby se mu do něho vešlo víc lásky. 42 Člověk člověku neukazuje srdce, nahé a rudé, jako Ty je neseš lidem v ústrety. V opičí době lehkonohé bylo by přítěží nosit s sebou i srdce. Lidé je nechávají doma pod zaprášeným sklem vzpomínek. A Ty, Kriste, přikrýváš Své srdce, nahé a rudérudé, průsvitnou dlaní, jež od jeho světla růžoví krví. Aby se lidé nemátli pohledem na ně! Jak divně ohnivé je to srdce! Divné, že ještě nedosvítilo a nedotlouklo, že už ho dávno zklamání neudusilo. Co udržuje jeho věčný plamen? 43 Kriste mých snů, chtěla bych se opájet tajemstvím věčné a nehynoucí lásky. Půda promrzá, a přece sní o jaru. Tam uvnitř je vždy trochu tepla, tam, v srdci je vždy trochu lásky. Vykupuješ lidstvo, Kriste mých snů, protože mu připomínáš, že má i srdce. Proč se však chvěje Tvá dlaň, jež je skrývá, jako by chránila křehký stvol před dotekem vichru? Bojí se Tvé srdce, jež se nebálo smrti, bojí se lidí? 44
Cíp oblohy po bouři odestřel se. Cíp oblohy po bouři odestřel se.
 Jsi milostivý, Bože! V soumrak přání jak blesk se jedno sneslo z nenadání a červánky svět celý rozhořel se. V svět hledím jako v milý kraj mně známý, kde drah mně každý květ i lesa kout, kde není jiných kromě lásky pout a širá krása jímá jen a mámí. Já svět té krásy novým vidím zrakem, tajemstvím novým srdce mé se chvěje a před oponou tušeného děje poklekám tiše, jako před zázrakem. 45
Hledám Tě ztělesněného na zemi, Hledám Tě ztělesněného na zemi,
 Boha v lidské podobě. Nacházím stopu Tvou v lidech, jdu za ní, zklamávám se. Vždy je to na konec muž, ne člověk, ne Bůh, vždy je to na konec chtivost, ne láska. Chtěla bych se kát jako Maří Magdalena, ale můj život byl čistý. Nemít však před čím klekat, je pro ženu zlé. Chceme mít na dosah Krista svých snů my, ženy, milující srdcem. Vlečeme bez pomoci samy svůj kříž, kříž věčné touhy. Proč jsi tak vysoko pozvedl lásku, proč jsi nás naučil toužit po nedosažitelném a milovat nesplnitelné? 46 Proč jsi nám dal těla, která se chvějí zadržovaným pláčem, odpírajíce se milovaným mužům? Proč jsi je tvořil tak bílá a hebká a žádoucí, když, stvořiv je, nevložil jsi do nich vzrůst trvalé lásky? A proč není duše sídlem mužovy lásky? Proč nám neděkuje za naši něhu jen úsměvem, proč nás chce vidět na svém loži jako kořist, a ne jako krásu? Kdyby muži dovedli milovat tou pokornou nevymáhající láskou, co všechno bychom jim dovedly dát! 47 Má píseň, kterou ti dnes zpívámzpívám, je rozčeřena jako hladinahladina, jež neví, kam plout. Odpusť mi ji! A dej mi najít v člověku alespoň stopu Boha, a v citu muže alespoň stopu lásky! Dej, ať jsou jeho ruce dětsky poddajné v mých dlaních, ať neberou, když rozdávají, a neničí, když berou. Dej mi najít v lásce alespoň stopu božství! 48
Znavený člověk – k smrti utýraný Znavený člověk – k smrti utýraný
 před Tebou stojí dnes. V Tvé moci je rozmnožit moje rány, neb z prachu pozvednout mne do nebes. V Tvé moci je, vždyť člověk jsem jen štvaný, jenž krví každou radost zaplatil, v mou ruku vtisknout nůž, či mák jen planý, neb dar, jenž chudobu by ozlatil. Jsem smutný člověk, na práh opuštěný si sedám z večera. Přede mnou prázdno je a za mnou čtyry stěny, tesknoty příšera. Jak na orloji apoštolů řada jdou žití příběhy, kde bílý sen měl plát, ční černá zrada a hořkost její padá mně do něhy. 49 Celou mne přitul blíž, Ty dovedeš to jemně, jak dítě bezmocné – a dej, ať u Tebe ten smutný člověk ve mně si odpočne. 50
Bože – Ty, kterýs poslal do mé samoty Bože – Ty, kterýs poslal do mé samoty
 a do mých muk tolik mluvících ruk a svodů šepoty, pošli mi jednou, jen jednou srdce mluvící, zázrak lásky tající. Pokorně přijmu je, s úsměvem na ústech, zatajím dech – a budu naslouchat, jak ono bije, to jedno srdce, které pro mne žije a není jen přízrakem v snech. Každý úder toho srdce doprovodím srdce svého rudou krůpějí, do bílých je vložím závějí citů svých nejsladších. 51 Prsty rukou mých k laskání vztaženy ztiší se a zvláční jako růží lupeny, budou naslouchat, co srdce mluví, budou blaženy. 52
Jít věčně v slunci – po stínu bys volal, Jít věčně v slunci – po stínu bys volal,
 a v stínu jít – on, možná, by tě zdolal. A proto jas i stín a žal i slast se na život ti stele, na duši, jak vzpruha radosti i klamu past, a v žití zlu i dobru přísluší díl z tebe. Kdo by v zmatky nedělil a v tiché přemýšlení dnů svých tíž, ten sotva věděl by, že život žilžil, a bez poznání k hrobu spěl by blíž. Neb život širý lán je v prostoru, jenž svěřen ti, bys na něm sil a žal – a jednou, oči upřev nahorunahoru, kde modro je, svou duši odevzdal. Hrst klasů z lánu svého poneseš na boží soud. Tam ruka zváží jej a pohled spravedlivý zatkne se pak bodavě v tvé duše obličej. A hluch-li klas tvůj, v nebe nevejdeš! 53
A Kristus věděl: slovo silou je, A Kristus věděl: slovo silou je,
 jež na staletí moc svou rozprostírá, a věděl, slovo tělem učiněno je, když hebkostí svou krůpěj krve stírá. Zrodí se člověk, zemře. Slovo však, byť neporozuměním křižované, i po staletích ještě z hrobu vstane jak slunce, z chmur když vyjde nad oblak. A tam, kde říkala své smutné „amen“ ubohá duše, v život zakletá, jak vody proud slov živých tryskne pramen a kletbu sejme pravda staletá! 54
Den zklamáním že pln? Den zklamáním že pln?
 To špatný výklad! Zrn dobrých prázdný není žádný výmlat a dost vždy dá i chudá úroda. Od plev se zrno tíhou oddělí; dost zbude jich i těch, kdo radostně se rozdělí o prospěch z nich. A zklamáním když vítr zafičí v tvou úrodu, tvé zrno přece někde vyklíčí, uzraje do plodu. 55
Ze sna se probouzím, den nový nastává mi. Ze sna se probouzím, den nový nastává mi.
 Tak zdravím jej, jak byl by dobrý známý, a v závoj úsměvu svůj halím obličej. A vstříc mu jdu přes prah svůj bez váhání. Je mlha nad městem a šero ranní svůj příkrov nad okny i víčky drží. Ten nový den, čím asi obdaří mě? Zda klidný dá mi sen, či bude dojmů strží, jež nastelou mi břímě a síly zbaví jen? Já s bázní nevkročím v ten den, ni v taj dní příštíchpříštích, i kdyby stokrát duch můj zradu jejich vystih, dřív než se šeré mlhy rozevrou. 56 A modlím se. Ne slovy, pokorou – a v té je síla, která ostří láme: Ať přijde cokoli, co zvedá, či co klame, já sáhnu po všem jako po soli a svůj chléb poznáním si okořením. A projdu slzavým svým údolím s důvěrou, kterou slzy v úsměv změním. 57
Což neslyšíš? Což neslyšíš?
 To Bůh tě volá! Horečka tělo zdolá, a bude ti, jak z bran když v nový prostor vycházíš! Ještě tvůj pohled kolem zatěkal, jak hledal by vše nejdražší, co na cestu by vzal. Tak na životě lpět že budeš jednou, sám jsi netušilnetušil, až teď, kdy prosbu příkaz přehlušil. Je nutno jít a opustit svůj svět a servat všechna stará pouta s ním. Tvůj pohled horečný kol zatěkalzatěkal, jak říkal by, já nevím, bdím, či sním a kde je vše, co kdy jsem miloval a s čím jsem spjat byl poutem nejedním? 58 A život svůj, jejž odhodit jsi chtěl častokrát jako cetku na smetiště, teď vyhrabáváš, jak bys přiznat měl, že ztrácíš nejdražší své útočiště. A vše, co bylo, jiskrou vykřesává v mozku tvém tvoje pamět tonoucí: tu pohled, tam zas slovo živě vstává a chvíle, kdys byl slep neb vidoucí, jak krutý soudce přísně odhaduješ a jasně zříš, tou cestou bylo jít, tam zastavit se, tady spočinoutspočinout, a lítost máš, jak za vše bys, cos bloud kdys neprožil, chtěl život odprosit. Však neslyšíš? Bůh opět zavolal! On nepřišel, by nadarmo tě zval v svůj příbytek! Proč Boha jsi se lek? Zrak vytřeštil jsi v kout... Co vidíš tam? 59 Ve smrti každý z nás je sám a sám s tím tajemnem, jež posléz zbaví pout a jehož nadarmo se tážeš – kam? Tvé tělo ztichlo, ruce v pokoji skřížené na prsou, říkají modlitbou: je po boji. Úzkostný rys tvé tváře nekřiví, pohled už ničemu se nediví, a úsměv na rtech utkvěl jako kdys v den zářivý. Tak maska zbyla tam, vtištěna v podušku. Kde však jsi ty, ty sám, kde myšlenky, jež bděné na lůžku tě děsily a které nestačil jsi odbývat, kde odhodlání tvých jsou přesily, jimiž jsi vítěziti chtěl a dobývat? 60 Což neslyšíš? – Bůh na tě zavolal! A ty jdeš za ním, masku odhodiv. Ta zůstala tam lidem na podiv; jim pro útěchu jsi ji zanechal, by měli nad čím sklánět se a lkát a svoje komedie vyhrávat. Však ty – ty sám – teď mimo masku dlíš. Ještě se na ni chvíli ohlížíš, pak kouty míjíš, uzavřenou klec příbytku svého, na okenní rám se šplháš neslyšně – ty, duše, dech, a letíš ke hvězdám, kdes býval v snech. S Vesmírem splýváš, nic už necítíš, jen to, že šťasten jsi, co odhodil jsi tíž a na světě už nelpíš, na lidech, žes Bohu podoben v svých vlastnostech a, neviditelný, máš k němu blíž. 61
Ty nelogický živote, Ty nelogický živote,
 zabijáku lidskosti, která se zrodila v bolestech, lačna krásy, chutnám tvá sousta, zhořklá poznáním a smutkem. Ty vědoucí oči, jež viděly slzami řadu dějů počatých v radosti a opuštěných v beznaději, klopí se před tebou a zírají k studnám vnitřního nezachytitelného dění, kam nemohou zmatky tvých zákeřných příhod. Ranami nožů zbodané tělo jde vztyčené cestou, skropenou krví, za cílem, který je ranou i lékemlékem, pro bolest, která se úporně hlásí, počata z života, v beznaděj stínů vlečena běsnícím neklidem nocí. 62 Hledám a nenajdu, v čem je tvé kouzlo, hmatám tvůj tvar a do prázdna sahám, voláním vrací se jenom tříšť zvuků v temnotu mého čekání. Nevím odpověď na tvé hádanky skryté, neznám tvých tajů, jimiž mne vábíš, nevím, co nabízíš za rohem v davu, ty, který povždy mně samotu dáváš. Bloudím a hledám nadarmo radost, pod víčka zavřená tlačí se stíny, v ruce, jež po květech sáhnouti chtěly, trny se zabodly. Trny má láska, trny jsou na keřích práce, kol plodů vysoko zrajících trny, jen trny. Bojuji s tebou slovem, ne dýkou, v úsměvech snažím se ostří tvé ztupit, vstříc ti jdu bez hany za vše, co dáváš, bez výtek, klnutí,klnutí za vše, co bereš. 63 A přes vše dosud s tebou jsem spjataspjata, jak kořen stromu je se zemí srostlý blažen, že kvést a vyrůstat může pro zápas větrů a rozmary blesků, v běsnění živlů i v pohodě jiterjiter, než klesne, aby i smrtí svou přines tak jako životem – užitek lidem. 64
Proč právě mně z žalu tak velký díl? – Proč právě mně z žalu tak velký díl? –
 tak táži se – proč jiným radost kyne, proč krok můj sákne v rozblácený jíl, když stezka travnatá smí blažit jiné? A únava má, kde smí spočinout, kde cíl je můj, bych Boha po vzoru bez stesku v krásu širých obzorů tak jako On se mohla rozhlédnout a červem nesvíjet se v bludech svých a nepátrat po nových tajemstvích? Proč stokrát k zalknutí se svíjet mám žalem a klamem, proč má bojovat ta dlaň, jež něhu chce jen rozdávat? A proč se s mírem smrti nesbratřil ten pohled, který v hloubky popatřil tak závratné všech lidských slz a vin, že nechce hledět dál již do hlubin – a chce být sám na konci toho děje, jenž diváku se vetkl v sluch i zrak uprostřed davu, jenž se tupě směje, jak v ránu trn. Proč duše má se chvěje, 65 dnes sílu má – a zítra jako vrak se potácí v tmu strašnou bez naděje? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je život rozdělen jak podsvětí v očistec žalů, bludů pekelných, a k poznání se může dospěti jen plamenem všech ohňů očistných. Zahřeje oheň, než i spaluje; – chtěls život znát, nač tedy žaluje teď smutek tvůj? Ten smutek nelze zhojit. Živ každý básník musí peklem projít! 66
Ta strašná úzkost bědná před člověkem, Ta strašná úzkost bědná před člověkem,
 co sejme ji? Jak naučit se odpovídat vděkem na zklamání, jak křísit naději? Kde najít člověka v tom lese lidí, v propasti rozloze, a nezklamat se v tom, co oči vidí tak uboze? – – – – – – – – – – – – – Nic nechtít od lidí než to, co sami dajídají, jak déšť a slunce jas dá obloha, když květy vyrůstají. A pro ně zas být zemí úrodnou, jež zralý klas a požehnání, které v něm se tají, všem nese na pospas. 67
Sen na víčka jsi vtlačil, předobrý Ty! Sen na víčka jsi vtlačil, předobrý Ty!
 Jsou sladkým kouzlem představy mé zpity, na prahu ráje dlím – ne – v jeho středu, dech květů vdechuji, je plný medu a sytí rozkoší. Zvšad přibližují se ke mně šumy hájů tajemných, mé kroky bujnou trávu nestlačují a lehkost průsvitná je v údech mých. Sním, mrtva jsem? – Vždyť dýchám, myslím, žiji, a někdo se mnou kráčí velký, tich. S ním v hloubku tajemnou se pohřižuji a zase – jak by ke hvězdám mne zdvih, kde lidské zmatky již se nekřižují. A já s ním jdu – jak s nikým nešla bych. 68
Dnes tiše říkám si – Dnes tiše říkám si –
 Tvá vůle ať se stane! Mám srdce odhodlané, a jestli stýskám si a slza z očí kane, Ty víš – to rosa je na květné nivě ranné, jež v slunci roztaje. Bílému pruhu dne své hoře zasvěcuji. Až přijde poledne a slunce výše stane, ať zříš Ty, jenž zříš vše, že na nic nežaluji. A noc až přijde pak, v klín země ulehne si, když vlhký ještě zrak po nebi zasteskne si, ať z nekonečna tam 69 do větví šepotušepotu, kde den se ještě chví, v mou klesne samotu Tvých dálek tajemství. 70
Včera se zdálo mi – Včera se zdálo mi –
 má život horký dech a na mé vůli je, zda stoupne jeho cena. A dnes mi připadá jak krokem splihlý mech, z laciných barev cetka vypůjčená. Včera se zdálo mi, den s ránem vstávaje měl radost v záhybech bílého svého pláště. A dnes mi připadá, že jedna rána je, a pohledem mne stihá, plným záště. Včera se zdálo mi, že Bůh je na dosah a všude, kam jen jdu, Jej potkat mohu. A dnes mi připadá tak lehké na dně vah to srdce, které dát jsem chtěla Bohu. 71
Víc pokory v ten zrak Víc pokory v ten zrak
 i tělu svěřenému, by nesliboval tak, co rozdat nechce se mu. Míň zbraně rozvaze, když o rozum se opře, co srdce slíbilo, bez slitování popře. Víc odříkání v sen, když na víčka se vtlačí, ať jsou v něm přání jen, jež k vyplnění stačí. A v šíj, jež pne se výš, kam zrak už nedohlíží, tu křivku skromnosti, jež snese všedna tíži. 72 A míň, ó stokrát míň té touhy plamenné, jež volá hluchým vstříc, proč jiným, proč mně ne! Ať ruka do pěsti ve vzdoru nesevře se a v dávající dlaň vstříc lidem rozevře se, by pohlazení vždy i květy byly na ní pro ty, kdo vezmou z ní a v zápětí ji zraní. 73
Svět byl jak zahrada, Svět byl jak zahrada,
 kvet, voněl, lákal, zrál, naděje byly v něm jak brány zotvírané do širých obzorů, v poklady nerozdané a nástroj duše, kouzel záhadazáhada, na všech svých strunách písně vyhrával. Hrál o lásce – a v zvuk jak by se smál mu osud uštěpačný a jeho pohled lačný mu v strunách utkvíval, když dolcem svým se chvěly a hrály nejpěkněji. Však struna praskla pak – a nástroj, ochuzený o sladký její šepot cenný, na chvíli jako vrak se snesl do vln prstů, v citu pěny. Pak do slz deště se struny zachvěly: zkus na nás hráti ještě! 74 Tón měly hluboký, v nich jásot nezněl již, však písně do sloky se něco vloudilo, co k lidem mělo blížblíž, a přece bloudilo jak ten, kdo volá marně v lesa tiš. A struna praskla zas – nejhlubší v nástroji. Osud svým úsměvem řek: teď je po boji, vždyť jedné struny hlas nemůž být průvodem i nápěvem. Ten nástroj, který v rukou mých se třás, Ty sám jsi naladil dotekem, který jemně pohladil jak matka čelo dítěte, když stůně. A řekls: hrej – a já jsem hrála zas – neb Tys mne naučil – i na té jedné struně. 75
Všechno musíš přetrpět, Všechno musíš přetrpět,
 vším se probít, velkých bolestí neželet, malými radostmi ožít, spoutaný, duchem dát se v let, zbodaný, srdce do ran svých vložit. Důvěrou čelit pohledům jedovatým, úsměvem na ně odpovídat, v ticho a krásu se vtělit, ze smutků svých se nezpovídat, o radost s každým se bratrsky dělit. Každému požehnat, kdo práh tvůj minul, aby se nevrátil, každému dobré slovo dát, i tomu, kdo řád svůj neplatil. Den dnem ti nebuď, nocí noc, když dobrý skutek požehnáním by nestlal se v ně jasem v tmu a povzbuzením v svitu ranním. 76 Myšlenku dobrou na úsvitě všem pošli jako světlo denní – a těm, kdo hořem zranili tě – dej pochopením odpuštění. 77
Otče náš! Otče náš!
 Zda slyšíš nářek dětí Svých, jejž k Tobě vysílají ze srdcí umdlenýchumdlených, a útěchu jim dáš? Otče náš! Co v šepotu se tají slz tiše kanoucích, co všechno vzdechem lkají, než usínají, a Ty jim spánkem požehnáš... Otče náš! Z jakých to žalů prohlubní ten ston se vznes! Až nový den se rozední, ať nadějí se prosvětlí, že přijde radost dnes, že zahynout je nenecháš, Otče náš! 78 Je radost životuživotu, čím poutníkovi hůl a chlebu sůl. Ať pronikne k nim v temnotu a v úsvit stele zář – Otče náš! Bez víry není modlení a bez radosti spasení a bez naděje života. Je v srdcích jejich víra ta, že všechnu radost, co jí máš, svým dětem dáš. Otče náš! 79
Je tichý přísvit na nebi – a v hvozdě Je tichý přísvit na nebi – a v hvozdě
 se ramenaté stíny rozložily. I cestu mou dnes smutkem zatížily: je nutno spočinout – je příliš pozdě. Chapadla stromů cestu objímají... Milenci věční, stín jen mají pro ni a v den i v noc si rozmarně s ní hrají. Co pro ni stromy, pro mne byli oni, ti z mužů, při cestě již vyrostli mi a stínem žádostí, jež zná jen sebe, mně zastírali výhled v lásky nebe. Dnes bez bázně jdu mezi stíny po ní tam, kde pruh jasu přede mnou se zažeh, kde nic mně výhled k nebi nezacloní. Tam vyjdu z temna, samoty své na břeh. 80
Ten svatý mír mít ticha, klidu jen, Ten svatý mír mít ticha, klidu jen,
 ježjejž vločka má na čistém štítu hor, když majestát jich, sněhem poprášenpoprášen, bez závrati zří v dál a bez opor. Ten světlý mír mít, slunce v paprscích ježjejž z rána rozesílá s výšin svých jak směry cest, kreslené do šipky – ten čistý mír, jímž potoků zní smích a jenž je v šumu větví rozpjatých. Ten teplý mír, kdy země vyhřátá v náruči své svět teplem oblije jak ohně zář pro obět rozžatá, jak skrytá svátost v taji hostie. Ten věčný mír, kdy zítřků prchavých již není, malomocných nadějí, kdy pochybností není váhavých a marných snů. – Být v květu krůpějí, atomem ve vesmíru – plynout – snít – mír věčný sklenout nad vším, v srdci svém jak nerozdané tajemství jej mít! 81
Prosila jsem: Prosila jsem:
 dej mi uzrát do radosti, dej mi ruce – ratolesti k světa zobjímání. Prosila jsem, prosím bez ustání, o jediné srdce, které mým by bylo, zradou nehřešilo. Prosila jsem... ruce bolí od sepětí, víčka těžká klesají mi: břemenem ať nejsem s žaly svými, v paprsk proměním se, jasem chvím se nad živými, nad mrtvými. 82
Mé nové jaro, jak tě uvítat? Mé nové jaro, jak tě uvítat?
 Svět kolem rozrůstá už do poupat, strom váže svoje větve v kytice a všechno láskou spjato v dvojice se snuje přírodou. A se mnou je jen vzdech, vždyť jásat nemůže, kdo chodí po hrobech, kde úsměv zhas a srdce trouchniví, a vzpomínka, pták smutný, bloudivý, jen usedá a volá kvílivě. Jde vonné jaro – slunce na nivě paprsky rozprašuje; povodní zmlazených vod kraj celý úrodníúrodní, jak řeka s břehem v těsném objetí hladinu stříbrem vln svých pečetí. Na roli hrudka – skřivan ožívá, je radost klíčení, kam zrak se zadívá; jen váza – srdce, úkryt naprasklý, a pohled marnou touhou vyhaslý. Stesk strašný slaví svoje vzkříšení; byl marně přibit pro své spasení na kříži odříkání, marně prah’ 83 po doušku sílícím. Jed po kapkách se snášel k rtům a v úkryt srdce jen, až život zhořk’ a zpust’, tak napojen. Je nové jaro. Kde? Tam venku je, jsou někde vonné bílé aleje, měsíčním světlem cesty skropeny a ústa, ruce, hebké lupeny; jsou někde srdce, ráje na kraji, z nichž k nebi jiskry touhy šlehají, jež rozhořena tichým tajemstvím se chvějí velké lásky vlastnictvím. A já zde? Čím v tom jaře, Bože, jsem? Keř, nalomený bouře zápasem, jenž kdysi kvet’ a větve rozpínal a hrdě k hvězdám, k slunci hledíval a věděl, bílým květem naděje,naděje že za rok zas se znovu oděje. A teď, co boží blesk mu větve sžeh’ – je keřem zas, však v stínu, na hrobechhrobech. 84
Protože tělo jsem krájet si nedala Protože tělo jsem krájet si nedala
 jak bochník chleba pro potřebu denní, duši mou vydali na mučení. Pošklebkem smáli se cudnosti čisté, na kříži viselo utrpení: s kříže když sestoupíš, ráj s námi nalezneš jistě! Skráň skláním zmučenou, na kříži duši mám rozpjatu: než ten ráj falešný, v kterém se zázraky nedějí, tisíckrát raději té svojí samoty golgatu! 85
Jak Tys mne bázni odnaučil! Jak Tys mne bázni odnaučil!
 Když člověk přišel, aby mučil, hrou pravdu zastíral a lež svou halil v slova lásky vroucí, vždy mimo v pravý čas ses ubíral, Ty neviditelný a vševědoucí! V proměně vteřinové promítnuta do přírody, jak nebe odraz čistý, varovná věštba byla nadechnuta: v té chvíli vedl jsi mne právě místy, kde močál proradný se rozprostíral pod baldachýnem zeleně a květu – a já tam čtla – neb močál pravdu svíral jak obraz rámec: někde zrada je tu, ty pozor dej! – A dál když šla jsem v letu pro květy, které něha rozdat chtěla, Tys zřít mně dal, jak utržen květ zvadá – a já Ti jako před tím rozuměla: cit, který vyrůst chce, tak nevypadá! 86 Přítomnost hada luštím ze znamení, jež uhádnout mně Tvoje moudrost dává; je moudrost v tom, již duše moje cení, však srdce – buřič, spokojeno není a novou stopou štvát mne nepřestává. Jdu za ní zas. Snad radost při tom minu, vždyť moudrost k hrobu spíš než k žití vede ty, které v pokušení neuvede. Jsou trny zmatků mé, však neznám vinu – a prosta bázně čekám na znamení, jež místu dáš, kde jednou odpočinu. 87
Tam člověk v stínu zdřím; Tam člověk v stínu zdřím;
 má na víčkách snů tíhu a kol rtů úsměvu trpkého rýhu, v nějž vtesánu příběhu řadu zřím. Tak každý obličej, ať bdící nebo spícíspící, je pro mne knihou, čtenou jasnozřením za svitu měsíce i při úsvitu denním, je prosbou, mlčky los svůj žalující. A mně je, Bože můj,můj (kdos z hlubin za mne dí to), těch lidí ustaraných, uchvátaných za denním soustem, ctižádostí štvaných, všech lidí je mně, Bože, strašně líto! Ač život není víc než chvilek řada, jež přeletí nad světem větru dutím, a smrt z běd jedním dlouhým vydechnutím, představu věčnosti přec člověk vkládá v to svoje lidské, vratké putování a nad životem s důvěrou se sklání a smrti bojí se, ač zřejmě zrada v tom skryta pro něho. Klam bezděčný to, 88 či hradba pro zoufalost? Člověk vidí, vše obsáhnuv, že k štěstí nestačí to. A proto je mně strmých cest těch lidí a promarněných životů těch líto. Vždyť chvátají a bloudí za věčností, co zatím ona, v stínu přikrčenapřikrčena, kdes nedaleko dlí. Dlaň natažena by mohla chopit ji. Zřít můžeš snadně, chvat opustíš-li, do dálky jenž štve tě, že štěstí víc je malých příhod na dně a blízkých, nežli v dálných cílů světě. Je v práci tvé, když hloubkou jsi ji měřil svých myšlenek, než lidem podal jsi ji, spíš v děcka úsměvu, jež Bůh ti svěřil, než v požitku, jenž rychle prah tvůj míjí, jej potřísniv. A větší je ho míra v jediném slově dobrém, cit jež svírá, když vyslovit je umíš v pravou chvíli. 89 Jsi štěstím sám, jen duše tvoje ví-li, ta pravá věčnost, čin že předobrý to. Však lidé marným hledáním se mýlí, jdou za prázdnem, ač duše jejich ví toto, od klamu neuhnou, a když se večer schýlí nad životem, je života jim líto. 90
Sedím na výši – Sedím na výši –
 hory se rýsují na obzoru. Šumí to ve květech luk a ve větvích boru; kdo umí naslouchat – uslyší, co je to radost, do krásy probuzení, co je to vykoupení z muk. Bůh – to je les a hory a obzor a širý lán pole, všecka ta krásy vidina – a člověk je všechno to hemžení dole, žalu a zmatku nížina. V nížině rodí se zmatky a stesky z marného hledání, nahoře, kam mohou slunce a blesky, je do krásy uzrání. V nížině člověk slzy jen roní, bolest ho ohlodá, nahoře, tam kde mraky se honí, Bohu se podobá. 91 Les učí přemýšlet, strach lidský mizímizí, sotva ses zahleděl ve prostor. Strom nikdy není ti jak člověk cizí. Ve výši, tam kde mrak všedna mizí, sílu dá s Bohem rozhovor. 92
Jen jeden úsměv dej do nocí těch Jen jeden úsměv dej do nocí těch
 a pohled, který světlem ve tmě je, a slova, v kterých, i když skoupá jsou, se něha zachvěje. Tak člověk žadonil – a Bůh ho vyslyšel: dal na lásku mu zřít a na krásu, dar slov mu uštědřil, by oděl v ně vše, na co z dáli hleděl v úžasu. A naučil ho hledět na nebe a v lidských duší hloub se ponořit, vše pro jiné chtít, nic už pro sebe, a ze samoty láskou hovořit. 93
Ležím na mechu – Ležím na mechu –
 země mne nese, zvedá větru šuměním. V jejím oddechu je síla, kterou duši naplním. Mé tělo tíže je prosté, splývá s vším, co kolem kvete a roste dechem tajemným. K zemi mám blízko, do nebe daleko je: ukaž mi, země, nebe své, jež bylo by moje! Nestačí s tebou být, denně brát z tvých darů propastna, jinak bych chtěla krásy tvé být účastna. Kvést, zrát a plody dát! 94 Aby mne někdo přišel očesat a větve mé při tom nezmrzačil, jak strom bych mohla zaplesat, malý pruh země by k štěstí mi stačil, odkud bych širé nebe uviděla a svůj pruh země jeho krásou přioděla. 95
Proč i ten les, Proč i ten les,
 otisk božství na povrchu země, jenž mluvil ke mně neviditelnými ústy Boha, musel zmizet s jejího povrchu? Tudy šla cesta do vrchu v stínu jeho – a teď noha poutníka umdleného boří se do jeho vývratu. Proč i on? Za co svou bere odplatu? To za hrdost země, že příliš vysoko pjala se v jeho korunách, za pohanské zpěvy, jež nesly se ke mně, když vítr hrál větví na strunách? Za to, že v stínu, jenž všechno ničí, rozrůst se nemohly porosty trpasličí cizích příživníků? 96 Kdo zbadá zákony zániku, vzniku, účelu zničení, které je kolébkou nového klíčení? V nehybných kořenů obličeje zeleně úsměv si sedá; – to život jde, kosí a seje a zvedá, na prostor země nové vpisuje děje. A pokorně v slunci klene se rozrytá země, z květin si upletla záplatu. I z toho lesního vývratu zmučenou krásou tou Bůh mluví ke mně. 97
Dnes ještě s Tebou, Dnes ještě s Tebou,
 teprv zítra s nimi! Dnes dej mi jít cestami tajemnýmitajemnými, kde zázrak hlídá krok a z hnízda myšlenek, kam mír je přitulen, se zvedá sen a k poctě Tvojí pěje. Dnes ještě vše, co v korunách se chvěje, je plno ranní rosy, poupat vláhy, a slunce sobě musí přivstat záhy, by stačilo ji vypít dopoledne. Dnes ještě, až se nad úhorem zvedne jak pohár síly, vůní prosycený, dech země žehem slunce roztavený, v té svaté chvíli skrytých odhalení ať před tou krásou dlít smím na modlení. Dej touze svítit, lesu přání šumět, s kořistí míru k lidem navracet se a všemu v nich i v sobě porozumět. 98
Co ty víš o lásce, člověče bědný, Co ty víš o lásce, člověče bědný,
 pozemský plaze! Jediný požitek, polibek letmý zaplatils draze. Až se ti setmí, v samotu příhod mrak těžký lehne, bude to polibek, bude to slovo, myslí jež šlehne? Počátek slovem byl, jež bylo u Boha, Bůh slovo bylo. Lásku bys vyslovilvyslovil, vol slovo takové, jež ráj by vytvořilo! 99
Ráno jako úsměv boží Ráno jako úsměv boží
 lehlo do údolí. Kraj se vzbudil, věděl: slunce vloží na mé rány náplast zlatou, les se písní rozhlaholí, vůně číši vrchovatou v dlaně země vnoří. A v tu chvíli tichou, svatou, den když vzkříšení své světí, pustí-li se člověk v lesy bez otázek, bez obětí, k Bohu jistě nadejde si. 100
Dnes ďábel stanul za mnou, Dnes ďábel stanul za mnou,
 zdroje vůní když země rodila, vzduch dýchal opojením a stín se snesl po úpalu denním do korun stromů: „Totoť vše je tvoje!“ A rudým pásem vášně spjal mé boky: ze země žhavých písní tryskly sloky, rty byly nablízku, jichž dech mne omamovalomamoval, a měsíc, dřív než za mraky se schoval, rozpjatou náruč svitem postříbřil mi. A žal, jenž na dně srdce ještě zbyl mi, šel krotce spat. – Krev ke spánkům v té chvíli mně vyšlehla: Tam jdi, pruh cesty bílý kde kyne ti! Tam konec bude muce, rty žhavé najdeš tam a oči, ruce, ráj úsměvů, polibků opojení. Jen oči, ruce, srdce při tom není? Tak málo, ďáble, tvoje peklo skytne? Chci celý ráj mít v jednom políbení! A Bůh mé touze žehnal nenasytné. 101
Strom se zemí spjat je úžeji Strom se zemí spjat je úžeji
 než člověk proměnlivý. Hluboko, široko vrůstají jeho kořeny silou její ztuženy, spjat je s ní klíčení divy. A člověk, prach nad zemí zvířený, těká jen po ní rozkoše chtivý. Ze stromové kory míza se roní, jež v zemi pramení, vůní se roznáší v prostor. Člověk, jenž zrakem svým objímá obzor, když se mu otvírá, prázdno jen podpírá, nenese země sladkou tíhu na svém rameni. Živel neb člověk, strom zemi když bere, i její vlastní tělo dere, tak těsně strom se zemí je spjat. 102 A člověk nikde nestaví kroky, ve změně prožívá dny své a roky, ponořen v chvat. Celý svět zdá se mu vlastnictvím, všude stře chtivosti síť. A zatím nenazve ani tu píď, kde zdřimne, majetkem svým. 103
Večery, vystlané stínem, Večery, vystlané stínem,
 nevidím na cestu v lese bez průhledu. Jdu jako někdo, kdo přešel tisíc hor, kamenných, holých, bez rozhledu, plných studeného ledu a propastí. Tam někde – věděly moje večery – jsou jiné oblasti, tam někde zahynou jistě příšery smutků všech, nebude po nich sledu, na bledých rtech vítězný úsměv fanfárou zazvoní. Věděly moje večery, do tmy přikrčené, o nejkrásnějších snech. Bály se oči otevřít, aby je prázdno nestrašilo, bály se náruč rozevřít, aby srdce netruchlilo pro to velké, sněné, 104 cenné, nezachycené, jediné tajemství. Modlily se moje večery vším, co si nastřádaly z tepla dne, modlily se mé půlnoci o jedno žhavé poledne. Moje tělo i duše má staly se nástrojem o tisíci strunách na úder čekajících, napjatých na tmě i paprscích, na mých lících i v očích mých byla stupnice výkřiků umlčených. Má síla vláčněla, jako tráva, rosou zatížená, má ústa mlčela, jako víčka v spánek pohřížená. Byla jsem někde nad skutečnem jak malý bod sobě prchající, v letu za poznáním se stravující. 105 Večery tělo mé rozpustily jak paprsek chlad, duše má, rozložená do atomů, splývala s šumem vod a stromů. Jako šat spadla se mne všechna přítěž. Byla jsem lehká jak prášek a neviditelně malá – a jako dítě usnout jsem se bála, abych nezaspala božíhodovou neděli, až se nebes širý prostor na tisíc zázraků rozdělí. 106
To věčné v životě – je láska. To věčné v životě – je láska.
 Stokrát zahrabána, stokrát z mrtvých vstane, stokrát přečerpána, proudem vyřine se. Jako plamen vzplane z troudů událostí, očesána znovu zraje do radosti, do bolesti. Zklamání když v tůni potopí ji, z mraků vstane, červánkem jenžjež vzhoří, povede tě nad horami, nad vlnami, zázračnými hlubinami moří. Povede tě lidským davem bez doteku všedna, budeš proudem, budeš splavem bez konce a bez dna. 107 Svítit budeš nad pohoří zmatků všech, budeš majákem, jenž hoří zlatou stopou na proudech. Do vln klesneš, neutoneš v jejich poutě; do krásy a do úbělu vykoupou tě. Budeš na nich pěnou krotkou, která plyne do příboje, aby na břeh perlorodkou položila srdce tvoje. To věčné v životě – je láska. 108
Co teď? Čím ještě píseň zahlaholí? Co teď? Čím ještě píseň zahlaholí?
 Což nebylo ještě všechno vyzpíváno, i to, co jásalo, i to, co bolí? Jaké ještě noci touhy nadoblačné rozepnou se k nebi, jaké ráno nakloní se nad mé srdce lačné? Budu hledat, budu zvedat nalezené, zmrtvýchvstání slavit, nebo se ho zříkat pro to věčně mrtvé, cenné? Budu smíchem zalykat se, nebo vzlykat, křísit pravdy živou vodou, okovy si spletu, nebo skončím v letu za svobodou? Nebo píseň moje, která jako pramen ještě ve mně chví se, nezvlažena novým proudem, odmlčí se? 109 Co pak – až svět neskutečný krásných snů mých propadne se? – – – – – – – – – – – Potom přijde spánek věčný. [110]
DÍL II.
[111]
ŽALOBA
Je-li Ti třeba, Tobě, jenž vše vidí, aby umíraly hekatomby lidí potupnou smrtí bezdůvodnou, ne pro zem rodnou, pro ženu a děti, vykoupení z běd, ne proto, co vštípil děd do srdcí vnuků svých v dnech památných, jen tak, pro nic a za nic, protože třeba je hasit plameny hranic cizí nenávisti. Dítě mi zabili, žena mi úpěla. Zem rodnou rozryli, jak živá trpěla. Na místě úrody samé jsou mohyly, ze stromů kvetoucích 113 holé jen pahýly. Základy domu jsou do všech stran rozváté, bolest jen zbyla mi a pěsti zaťaté. Vyšel si k večeru shlédnout, jak všechno tlí. U nohou uviděl, jak louže zrcadlí červánků ruměnec. Dešťové krůpěje zem přišly ovlažit, do útrob rozrytou. Zatrnul, zaplakal, objal pak ženu svou a v srdce pokorné vstoupila naděje. 114
VESNICKÉ PROCESÍ
Z dáli zní zpěv – to procesí se blíží – korouhve vlají, ženy v loktech tíži svých dětí, hrubé rance na zádech v loktuších, které na prsou se kříží, ke kostelu stoupají po schodech. Na oltářích voskové planou svíce a zvony zvoní, hosty vítajíce a vyzvánějí v radost, do žalu. Co přišly hledat sem v tom úpalu poutnice unavené z úvalu? Zpěv roztavil žár větru poledního. I ty leť za ním, duší jejich tího! Až dolů sejdou zas v své údolí, ať nenesou, co duši zabolí; ať nedlí tady marně na modlení a přinesou si domů vykoupení z běd veškerých. 115 A jejich dětí smích na prsou spících matek zemdlenýchzemdlených, jež bolesti a starost těžká hroutí, ať volně tryskne, až se vrátí z pouti! 116
NA HŘBITOVĚ
Život se propadne do hrobu a hrob se propadne v zem. – Jen láska bude dál nad hřbitovem i nad světem jak věčný ideál. Někteří půjdou za ní životem a druzí k smrti; některé zdrtí a jiným bude jenom věčným snem. Na hřbitově tom, kde se země drtí, jak těla chtěl by vydat hrobů lem, jdu divným, teskným pod dojmem. Jsem poutník, který viděl lásku zhasínat a novou plát, a zpívat o ní uměl lidem všem, i sám když bez ní bloudil životem i k smrti. 117
VESNICKÝ KOSTELÍK
Dřevěný kostelík, nikdo v něm na modlení, bílými okénky jas sem padá, na oltáři voní do umdlení kytice bílých lilií, jež zvadá. A moje duše naivní prostotu vnímá jeho sošek a řezeb hlavic a je mi, že někdo pokorný tíhu mou snímá, a klade ji na opěry lavic, aby sobě odpočala, než se znovu na bedra mi vloží. S hůry paprsk padá jako úsměv boží, svíce stojí v řadě bez pohnutí, rty mé, otevřené na šeptnutí něco nutí prosbu vyslovit. 118 Slova hledám – modlit neumím se, slova nejdou s myšlenkami svorně; cítím, jak poklekám nemotorně a jak rdím se. Prosba moje, v duši zaklíněná, složitá je na tolik, nerozuměl by jí tichý kostelík. Klečím jako pěna, nemodlím se. Hledím do dáli, kde za větví clonou svět se odhalí, a mé ruce bezděčně se sepjaly jako nad ikonou. 119
AVE MARIA
Ave Maria... Vesnická zvonice klekání vyzpěvuje – jedny rozteskní – a jiné rozraduje. Do šera z večera jinak zní v milenců zákoutí než těm, kteří se usmívat nedovedou tváří bledou, když se chystají usnouti. Ave Maria... Koho zdravíš, komu zpíváš, zvonku rozhoupaný? Den uzavíráš, den je dokonaný – Či večeru připomínáš, když se kýváš, aby se střežil, noci neuvěřil? 120 Ave Maria... Teď tiše sis zalkal – a teď zas na radost bije tvá jednotvárná melodie. A teď – jako když v modlitbě šepotu dítě poslední slabiku nedořeklo z bázně, že nastala tma – zní tvoje – Ave Maria – Ma – – 121
MŠE ZA ZESNULÉ
Někdy se vracím k lidským zvykům; je třeba dát daň i kostelníkům. V podstatě mše není tělo jen s krví, je v ní i chléb, který pátery živí. Svíčky ti odměří, modlitbu skoupě, klečíš tam, vypadáš před Bohem hloupě. Na stěnách svatí neteční, kněz místo v roucho smuteční, jak při mši za mrtvé se sluší, oděl se v červeň, jež tě ruší. A z krovek mohutných těch zad i z hlasu bez ozvěny citu,citu na tebe přímo čiší chlad. Jdeš za paprskem, jenž se chví tu na holých stěnách, lavic koutech, a duše tvoje úpí v poutech, jak vlekly by ji na mučení. 122 Vše je v tom spíš než k mrtvým úcta, než tiché k Bohu přiblížení. Cos šeptají tvá schladlá ústa v odpověď na to, co zde není, a cítíš, tam, kde slunce září, že před Bohem je místo tvoje, a pod tou klenbou, na oltáři, že k němu hrozně daleko je. 123
PRAVOSLAVNÉ VELIKONOCE (Vzpomínka z Kijeva)
Zlato slunce na kopulích zlatých jako by roztálo a kropilo jiskrami zpochmurnělé tváře svatých a ikon klenotnice. Divné vůně pronikaly nozdrami, kouzlem spjata, jako nevolnice byla vůle. V nás i nad námi mluvily hlasy o hříchu a o pokání, v sloup ustrnul živý člověk v tobě. Kolem, po zemi, plazily se lidské stíny a v prsa se bily. A srdce bylo sevřeno v sobě jak bezkrůpějná věc. Steré trýznivé pocity v tobě se slily, jak zhypnotisován zlatými skvrnami, jež v oči bily – stál jsi tam neživý. Jen oči žily. 124 A vnímaly všecko: I hru herců – kněží i zlata uhrančivou moc na bezmocné davy, výrazné hlavy, věnčené tiarami, v nichž mezi drahokamy svítily krvavé rubíny a černých očí noc rozdávala bázeň. Viděl jsi krutou kázeň, jež vládla tu, beznaděj rozžatu v pokorném zraku a v posunech těl, k zemi přišlápnutýchpřišlápnutých, jak se chvěje všecka hrůza beznaděje. A pak zněly hlasy... Mocné rozhlaholené basy vousatých kněží 125 v tiárách zlatých. A chvěly se pod klenbou věží zvonům podobny, zvoucím na boží soud. A tváře svatých a každý kout i postavy, přibité k zemizemi, vnímaly zvuky ty pádné, jak Bůh by jimi děl, že viny není žádné a všechno odpuštěno. A nad koberci těl jak díkuvzdání zaznělo úlevné a tiché štkání. 126
MAŘÍ MAGDALENA
Šla krásná hříšnice, Marie z MagdalyMagdaly, do noci, která jarně voněla pod nebem hvězdnatým. Srp měsíce na nebi tkvěl jak kusý otazník a větve stromů, přes zdi skloněné, byly jak chtivé ruce, vztažené ku vnadám, které v chůzi nesla tu jak rozkvetlý keř, z půdy vyrvaný by dal se na pochod. Šla vzpřímena jak vládkyně, vědoma pokladů, jež za stříbro a zlato vyměnit si může, kdykoli se zachce jí. Lesk očí vyšle, oblá ramena na pospas vydá chtivým pohledům a kolem vášně, jako smečka psů hladových zavyjí. Je nasytit, toť úkol její, předobře jej zná Marie z Magdaly. 127 Noc tichne mdlá jak unavena touhy splněním a v náruč její vše se propadá, co míjí světlo denní. Hltavá a nenasytná je ta jižní noc, jež v klíny zahrad vůně vložila tak opojné, že myrrhou pokropen i cesty pruh a zahrad nádrže jsou plny slastí, jak by koupaly těl nahých stvoly, spjaté objetím. A Maří z Magdaly tu jižní noc má pod brvami víček zvednutých a v bílých trsech ňader slasti ty, pod spuštěnými vlasy vášně stín a v rytmu kroků svodů záhubu. Dnes Jidášovou byla. Rezavý svůj vodil vous po vnadách rozkvetlých, až květů běl pod stiskem růžověl a těla keř byl v jednom plameni. 128 Pak opustil ji, zanechal jak věc, jež použita v kout se odložíodloží, a s krutým pohrdáním na ni zřel, když o kolena hlavu opřevši hleděla za ním. Zřela Jidáše? Čím byl jí Jidáš? Jedním z pocestných, jenž, napojen byv, dál šel cestou svou, řád vyrovnav. Před studu uštknutím tvář v dlaních nechránila, peníz ten ji nepálil, když v roucha svého lem jej vkládala, kde mince zvonily, ba ani nevzpomněla, od koho ten stříbrňák a prsten zlacený, jejž na prst vtiskl jí kdos v úchvatu. V rtech, naběhlých od jeho polibkůpolibků, se zuby zaleskly. Ne úsměvem. Na slova Jidášova myslela, když mluvil o Mistru. Chce zříti Jej! Zda jiným je, či také jedním z nich? 129 V těch uhrančivých očích vášnivých Marie z Magdaly zřít otazník, když cestou, kudy Jidáš odešelodešel, jde do noci. – A došla. – Všichni spí: Jan – miláček, i Petr, Jidáš též, ten pevněji, že znaven rozkoší, a hlasitěji, jak by ještě sten zkojení blaženého v hrdle tkvěl. Jen Kristus bdí. Ač sedí – vzpřímený se býti zdá; tvář z kovu tepaná pod řezbou vlasů matně prosvitá, pruh rtů je bez úsměvu, úzký taktak, jak nikdy neměly by promluvit. A pohled ztracen v dálku. Na co zří? Na nebi srp, jak kusý otazník. Chce porozumět Maří z Magdaly a blíží se. Než Kristus nezří ji. Chce tedy zradit ticho výkřikem a do samoty vetřelkyní být, ať vítanou, či nevítanou. Zřít chce v oči ty, jež vidí. Co jen as? 130 Jde ještě blíž. Lem roucha rosu střás, krok ženy prozradil chřest náramků. A stojí zde. Ted konečně ji zří! – Pod nebem hvězdnatým jsou samotni, Marie z Magdaly – On – záhadný. Pohybem řemeslným sahá teď po záponě, jež vnady odhalíodhalí, jimž nikdo neodolá. Očí těch však pohled zadržuje beze slov hmat ruky její. V světle měsíčním dva páry očí – světa noc a den teď hledí v sebe. Výboj podlomen tím pohledem a ruka poklesla, na tváři hříšnice nach usedá, host převzácný. A Maří stydí se a neví ani, stydí-li se víc za hříchy své či za svůj ruměnec. A Jeho oči hledí zase v dál a obraz ženy, který zrcadlil se chvíli v nich, zas noc teď zrcadlí, ne jižní noc, jež bokem přimknuta 131 je milenecky k zemi rozkvetlé, než noc, jež od země se povznesla, by splynout mohla s tajem Vesmíru. A žena, jako bílý vykřičník jež stála tu, kolena schýlila a kloní se. On slova nevyřkl, a mnoho přec té ženě pověděl, když plna toho je, co přijala, že k zemi chýlí se jak zralý klasklas, když žatvy den. Sní Jidáš hlasně sen své rozkoše. Nehybně Kristus bdí a v Jeho očích chví se lásky div ke všemu kol – i k Maří – člověku. A Maří klečí. Rosa chladí jí kolena, přitisknutá do trávytrávy, a srdce v prsou těžké, těžké tak, jak světa tajemství by přijalo. Ty lokty, přitisknuté na prsa, co touží obejmout? Co v spáncích těch i v dechu zrychleném se zachvělo, co litanií opakuje ret, 132 jenž sytým nachem v zbledlé tváři plá? Je divná ženy tichá modlitba, jíž nikdo neslyší. Zda slyší On? Jak usmání to zní, jak žalu ston, jak díkůvzdání za nejvyšší dar, jak zatikání ptáka ve větvích: „On není z nich, On není jedním z nich!“ 133
JIDÁŠ
Na nebi zsinalém ční symbol utrpení. Člověka přibili tam ke kříži za to, že jiný hřích ho netíží než láska, kterou dát chtěl vykoupení ubohým lidem: Věřte, milujte se, člověku člověk nebuď dravou škodnou, tvé slovo chlebem buď, ne ranou bodnou. Soucitem, lidé, k sobě přitulte se a dobrý čin, jak paprsk vaše rána ať ozlatí, než pouť je dokonána. Ta svatá slova, na věky jež platí, svou krví musel Člověk podepsati, svým hořem zpečetit, ne davu díkem, a ukončit je smrti vykřičníkem. Je mrtvo kolem. Rudě od západu šleh krví kotouč slunce v zhasínání. V tu chvíli jakýs tvor z příkopu povstal: 134 topornou hlavu má, mohutnou bradu, orličí nos a ruce – kmenu tíhy; na čele hluboké se táhnou rýhy, jak znamení. Ke stínu přikrčený, jež křoví rozhodilo k bokům cest, podoben balvanu teď spíše jest než tvoru živému. – Však balvan vykročil, kleč uhýbá pod krokem štítivě a tráva, kterou balvan otročilotročil, jak sunul se, teď leží neživě drcena pískem. Nocí bezhvězdnou, jež cestu mění v propast bezednou, stín putuje – ba spíš jak had se plazí, jenž bojí se, že pata v prach jej srazí. Teď v ticho zadul vítr v palem kryt, že zachřestily listím vějířovým; za černý mrak se schoval sinný svit a ten, jenž šel, pruh cesty zrakem sovím obzíral. Kříže v temnu propadly se, však posel nebes bleskem střední značil; jak pod křídla dva druhé ukryly se. 135 Kmit blesku pro hled sovích očí stačilstačil, by hrůzou zakřikly a pod víčka se skryly: Kříž prázdný je, či pohled jen se mýlí? Teď nový blesk a nový obraz v něm. Podivný průvod cestou ubírá se a míří právě k pustým místům těm, kde stín se skrčil. Luna prodírá se z kadeří mraků, bíle svítí šatšat, jenž nesen je v tom divném průvoduprůvodu, kam tichý nářek šalmají se vkrad. Stín krčí se, dva kroky od hrobu, okovy hrůzy k zemi připoután. Teď slyšet hlas, jak rozkaz byl by dán: „Chci sama bdít, vy zatím jděte spat. Až slunce vstane, přijdu vzbudit vás, pak můžete mne v stráži vystřídat!“ Hlas známý to. Však hrdým výsměchem dnes nezní v sluch; je zlomen pokorou a smočen slzami, jež závoj strou nad každým ztlumeným tím výdechem. 136 Dvě moci v Jidášovi teď se prou – však silnější než hrůza, dravý proud té krve je, jež v tepnách plamenem se rozlila. A stín, jenž prve hnout se nemoh z místa, balvan podobou, teď silou obra mocným ramenem se k ženě chýlí: „Maří, budeš mou! Mám za co koupit tělo tvé i dík; je tvým ten rubínový nášijník, jejž kdysi chtělas mít; jak korunou tě věnčím jím.“ – Však Maří ticha je, bez hlesu, pohybu, a tam se nedívá, kde rubínů tříšť leskem utkvívá. Dnes jiné rubíny již sbírala, když svými vlasy krev Mu stírala. A přece sahá pro Jidášův skvost a v dlani váží jej teď zdvižené při světle měsíce: jsou rudé dost ty rubíny, tak draze placené? 137 A slova její v křečovitý smích se mění: „Rubíny mně daruješ, jež za třicet jsi koupil stříbrných? Tys levně prodal, draho kupuješ. Svým tělem, které vinno hříchem tím, pocestné zadarmo teď nasytím. Ať cár se zdere, hříchu nádoba. Než ty jdi pryč, sám nic zde nezískáš, tvá zrada marna je, a ozdoba ať toho je, kdo zaplatil ji dráž!“ Na bílé plátno klade skvostu tíž. Had rudý tiše u nohou se svil toho, jejž Jidáš zradou zahubil. – – – – – – – – – – – – Blesk za bleskem se z mraků prodírá, jak hrozila by trestem obloha. Je volna Maří. Jidáš nesvírá již jejích paží. Myslí na Boha, a myšlenka jak trn se zadírá do pusté duše, v které přemíra teď žalu je a hrůzy záloha. 138 Odchází v temno. S Ním se smiřovat je těžko mu. – Líp v smrti stín se ztratit s prokletím pekel lidstva na bedrách, jež lásku bude věčně křižovat a za požitek každou cenou platit! 139
ZVONY V ASSISI
Nad krajem, zvlněným do dálek zamodralých, jde hudba zvonů – s výškou bas se střídá: Santa Maria zdola ozývá se a shora San Francesco odpovídá. A nad krajem, jenž tklivou písní zdá se, oblaků lehkých plyne bílá pára... Tak po staletích, zakletých v svět jiný, milenců divných bloudí tady stíny: San Francesco a jeho Santa Klára. Zde místo je, kde zřek se „poverello“ svých statků pozemských – a zde jsou růže, jež trnů prosty jsou, co jeho kůže se dotkly kdys, že krev je pokropila. V té drobné zahrádce, tam svatá Klára žila a květy pěstila; když z ní se vychýlila, skrýš jeho zřela, kde dlel na modlení, kam přízrakem se neslo světlo denní, kde postil se, přemýšlel o spasení, jsa k utrpení těla bez milosti. 140 Pak sen se snesl velké ctižádosti na víčka toho, jenž se zřekl všeho, a k trůnu Boha duše umdleného dost síly měla vzlétat bez závrati: tam jednou budou on i Klára státi, svatosti věčným sluncem ozářeni. Tak žili zde, po sobě roztouženi milenci divní, konajíce divy zázrakem odříkání. Dotek živý je nerušil, ni vzňatých smyslů váda. Jak světce měla San Francesca ráda pobledlá Klára, jako na světici myslíval na ni on. – V ten kraj se tmící a divně tklivý vede mne dnes stezka: chrám vypráví a začernalá freska i tichý klášter, stíny kobek stmělých, chiostry, plné květů vypučelých. Však stokrát víc než vše – ty zvony dneska – a nejvíc hluboký hlas San Francesca. 141
LOUČENÍ S FLORENCIÍ
V tom městě Dantově verš jeden nezazní mi? Je smutna duše má, jak předtuchami zlými by byla svázána, a kročeji jen mdlými jdu po ulicích jeho naposled. Kraj s piazzi v soumraku lehkém zbled... Zde živý člověk stín je nad mrtvými. Víc živi oni jsou, již štětci svými i dláty, pery znali vyprávět. Zde začarovaný je, jiný svět; chceš uniknout mu, víčky přivřenými však stiháš dál opojný jeho let. Dnes pochoval ses v hrobce Medicejských a bílou vidíš noc a jitro unavené, jak násilím by bylo probuzené a v život nechtělo již pohledět – a zítra pokorně se duše klaní před Madonnami, které Angeliko, mnich sladký, vídal ve svém odříkání. 142 A na chiostrech mrtví v snů svých sítě jak mouchu v pavučinu zachytí tě. Jdeš nad hroby, rozesněn dojmy svýmisvými, a cítíš, duše proudy tajemnými jak plní se; – vír větru unáší ji a ti, již leží tu, jak dosud žijí, a dílo vlastní srovnáno k té kráse jak v popel pochybností propadá se. 143
SVATÝ PETR (V Římě r. 1929)
Kopule zázračná, k nebi rozehnána mohutným gestem, jsi symbolem panování pro ty, jimž moc je dána. Hrozíš trestem, kážeš odříkání, mluvíš k lidem prostým, důvěřivým o pomstě a o pokání. Slovem živým soucitu se nerozzvučíš, deptáš nádherou svou, mučíš. Nepřitulíš, pod tvou klenbou zebe, člověk umlk’, vladař mluví z tebe. Nelze v tobě myslet na modlení. Jen tam v koutě, osamocen v stínu kde je Kristus na matčině klínu vtesán v mramor, člověk ve shroucení, 144 poutník pochopí, co vše ho dělí od falešných Krista vyznavačů, kteří myšlenku by zazdít chtěli, jež je životem a vírou svata, v umělý hrob z mramoru a zlata, víře však a lásce, s níž je spjata, srdcem přiblížit se neuměli. [145] EDICE ATOM Svazek XXXVIII. – MARIE CALMA ROZHOVORY S BOHEM – Dřevoryt, obálku a úpravu navrhl Petr Dillinger Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně typy Empiriana-Bodoni v počtu 500 číslovaných výtiskůvýtisků, z nichž 30 na hadrovém ručním papíru pro nakladatele Václava Petra v Praze II – Lützowova 27 1930 Tento výtisk má číslo 405
E: av; 2007 [147]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Atom; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand; Petr, Václav
(Edice Atom Svazek XXXVIII. – Marie Calma Rozhovory s Bohem – Dřevoryt, obálku a úpravu navrhl Petr Dillinger – Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně typy Empiriana-Bodoni v počtu 500 číslovaných výtisků, z nichž 30 na hadrovém ručním papíru pro nakladatele Václava Petra v Praze II – Lützowova 27 – 1930 – Tento výtisk má číslo 405)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 148