MAŘÍ MAGDALENA

MAŘÍ MAGDALENA
Šla krásná hříšnice, Marie z MagdalyMagdaly, do noci, která jarně voněla pod nebem hvězdnatým. Srp měsíce na nebi tkvěl jak kusý otazník a větve stromů, přes zdi skloněné, byly jak chtivé ruce, vztažené ku vnadám, které v chůzi nesla tu jak rozkvetlý keř, z půdy vyrvaný by dal se na pochod. Šla vzpřímena jak vládkyně, vědoma pokladů, jež za stříbro a zlato vyměnit si může, kdykoli se zachce jí. Lesk očí vyšle, oblá ramena na pospas vydá chtivým pohledům a kolem vášně, jako smečka psů hladových zavyjí. Je nasytit, toť úkol její, předobře jej zná Marie z Magdaly. 127 Noc tichne mdlá jak unavena touhy splněním a v náruč její vše se propadá, co míjí světlo denní. Hltavá a nenasytná je ta jižní noc, jež v klíny zahrad vůně vložila tak opojné, že myrrhou pokropen i cesty pruh a zahrad nádrže jsou plny slastí, jak by koupaly těl nahých stvoly, spjaté objetím. A Maří z Magdaly tu jižní noc má pod brvami víček zvednutých a v bílých trsech ňader slasti ty, pod spuštěnými vlasy vášně stín a v rytmu kroků svodů záhubu. Dnes Jidášovou byla. Rezavý svůj vodil vous po vnadách rozkvetlých, až květů běl pod stiskem růžověl a těla keř byl v jednom plameni. 128 Pak opustil ji, zanechal jak věc, jež použita v kout se odložíodloží, a s krutým pohrdáním na ni zřel, když o kolena hlavu opřevši hleděla za ním. Zřela Jidáše? Čím byl jí Jidáš? Jedním z pocestných, jenž, napojen byv, dál šel cestou svou, řád vyrovnav. Před studu uštknutím tvář v dlaních nechránila, peníz ten ji nepálil, když v roucha svého lem jej vkládala, kde mince zvonily, ba ani nevzpomněla, od koho ten stříbrňák a prsten zlacený, jejž na prst vtiskl jí kdos v úchvatu. V rtech, naběhlých od jeho polibkůpolibků, se zuby zaleskly. Ne úsměvem. Na slova Jidášova myslela, když mluvil o Mistru. Chce zříti Jej! Zda jiným je, či také jedním z nich? 129 V těch uhrančivých očích vášnivých Marie z Magdaly zřít otazník, když cestou, kudy Jidáš odešelodešel, jde do noci. – A došla. – Všichni spí: Jan – miláček, i Petr, Jidáš též, ten pevněji, že znaven rozkoší, a hlasitěji, jak by ještě sten zkojení blaženého v hrdle tkvěl. Jen Kristus bdí. Ač sedí – vzpřímený se býti zdá; tvář z kovu tepaná pod řezbou vlasů matně prosvitá, pruh rtů je bez úsměvu, úzký taktak, jak nikdy neměly by promluvit. A pohled ztracen v dálku. Na co zří? Na nebi srp, jak kusý otazník. Chce porozumět Maří z Magdaly a blíží se. Než Kristus nezří ji. Chce tedy zradit ticho výkřikem a do samoty vetřelkyní být, ať vítanou, či nevítanou. Zřít chce v oči ty, jež vidí. Co jen as? 130 Jde ještě blíž. Lem roucha rosu střás, krok ženy prozradil chřest náramků. A stojí zde. Ted konečně ji zří! – Pod nebem hvězdnatým jsou samotni, Marie z Magdaly – On – záhadný. Pohybem řemeslným sahá teď po záponě, jež vnady odhalíodhalí, jimž nikdo neodolá. Očí těch však pohled zadržuje beze slov hmat ruky její. V světle měsíčním dva páry očí – světa noc a den teď hledí v sebe. Výboj podlomen tím pohledem a ruka poklesla, na tváři hříšnice nach usedá, host převzácný. A Maří stydí se a neví ani, stydí-li se víc za hříchy své či za svůj ruměnec. A Jeho oči hledí zase v dál a obraz ženy, který zrcadlil se chvíli v nich, zas noc teď zrcadlí, ne jižní noc, jež bokem přimknuta 131 je milenecky k zemi rozkvetlé, než noc, jež od země se povznesla, by splynout mohla s tajem Vesmíru. A žena, jako bílý vykřičník jež stála tu, kolena schýlila a kloní se. On slova nevyřkl, a mnoho přec té ženě pověděl, když plna toho je, co přijala, že k zemi chýlí se jak zralý klasklas, když žatvy den. Sní Jidáš hlasně sen své rozkoše. Nehybně Kristus bdí a v Jeho očích chví se lásky div ke všemu kol – i k Maří – člověku. A Maří klečí. Rosa chladí jí kolena, přitisknutá do trávytrávy, a srdce v prsou těžké, těžké tak, jak světa tajemství by přijalo. Ty lokty, přitisknuté na prsa, co touží obejmout? Co v spáncích těch i v dechu zrychleném se zachvělo, co litanií opakuje ret, 132 jenž sytým nachem v zbledlé tváři plá? Je divná ženy tichá modlitba, jíž nikdo neslyší. Zda slyší On? Jak usmání to zní, jak žalu ston, jak díkůvzdání za nejvyšší dar, jak zatikání ptáka ve větvích: „On není z nich, On není jedním z nich!“ 133