JIDÁŠ

JIDÁŠ
Na nebi zsinalém ční symbol utrpení. Člověka přibili tam ke kříži za to, že jiný hřích ho netíží než láska, kterou dát chtěl vykoupení ubohým lidem: Věřte, milujte se, člověku člověk nebuď dravou škodnou, tvé slovo chlebem buď, ne ranou bodnou. Soucitem, lidé, k sobě přitulte se a dobrý čin, jak paprsk vaše rána ať ozlatí, než pouť je dokonána. Ta svatá slova, na věky jež platí, svou krví musel Člověk podepsati, svým hořem zpečetit, ne davu díkem, a ukončit je smrti vykřičníkem. Je mrtvo kolem. Rudě od západu šleh krví kotouč slunce v zhasínání. V tu chvíli jakýs tvor z příkopu povstal: 134 topornou hlavu má, mohutnou bradu, orličí nos a ruce – kmenu tíhy; na čele hluboké se táhnou rýhy, jak znamení. Ke stínu přikrčený, jež křoví rozhodilo k bokům cest, podoben balvanu teď spíše jest než tvoru živému. – Však balvan vykročil, kleč uhýbá pod krokem štítivě a tráva, kterou balvan otročilotročil, jak sunul se, teď leží neživě drcena pískem. Nocí bezhvězdnou, jež cestu mění v propast bezednou, stín putuje – ba spíš jak had se plazí, jenž bojí se, že pata v prach jej srazí. Teď v ticho zadul vítr v palem kryt, že zachřestily listím vějířovým; za černý mrak se schoval sinný svit a ten, jenž šel, pruh cesty zrakem sovím obzíral. Kříže v temnu propadly se, však posel nebes bleskem střední značil; jak pod křídla dva druhé ukryly se. 135 Kmit blesku pro hled sovích očí stačilstačil, by hrůzou zakřikly a pod víčka se skryly: Kříž prázdný je, či pohled jen se mýlí? Teď nový blesk a nový obraz v něm. Podivný průvod cestou ubírá se a míří právě k pustým místům těm, kde stín se skrčil. Luna prodírá se z kadeří mraků, bíle svítí šatšat, jenž nesen je v tom divném průvoduprůvodu, kam tichý nářek šalmají se vkrad. Stín krčí se, dva kroky od hrobu, okovy hrůzy k zemi připoután. Teď slyšet hlas, jak rozkaz byl by dán: „Chci sama bdít, vy zatím jděte spat. Až slunce vstane, přijdu vzbudit vás, pak můžete mne v stráži vystřídat!“ Hlas známý to. Však hrdým výsměchem dnes nezní v sluch; je zlomen pokorou a smočen slzami, jež závoj strou nad každým ztlumeným tím výdechem. 136 Dvě moci v Jidášovi teď se prou – však silnější než hrůza, dravý proud té krve je, jež v tepnách plamenem se rozlila. A stín, jenž prve hnout se nemoh z místa, balvan podobou, teď silou obra mocným ramenem se k ženě chýlí: „Maří, budeš mou! Mám za co koupit tělo tvé i dík; je tvým ten rubínový nášijník, jejž kdysi chtělas mít; jak korunou tě věnčím jím.“ – Však Maří ticha je, bez hlesu, pohybu, a tam se nedívá, kde rubínů tříšť leskem utkvívá. Dnes jiné rubíny již sbírala, když svými vlasy krev Mu stírala. A přece sahá pro Jidášův skvost a v dlani váží jej teď zdvižené při světle měsíce: jsou rudé dost ty rubíny, tak draze placené? 137 A slova její v křečovitý smích se mění: „Rubíny mně daruješ, jež za třicet jsi koupil stříbrných? Tys levně prodal, draho kupuješ. Svým tělem, které vinno hříchem tím, pocestné zadarmo teď nasytím. Ať cár se zdere, hříchu nádoba. Než ty jdi pryč, sám nic zde nezískáš, tvá zrada marna je, a ozdoba ať toho je, kdo zaplatil ji dráž!“ Na bílé plátno klade skvostu tíž. Had rudý tiše u nohou se svil toho, jejž Jidáš zradou zahubil. – – – – – – – – – – – – Blesk za bleskem se z mraků prodírá, jak hrozila by trestem obloha. Je volna Maří. Jidáš nesvírá již jejích paží. Myslí na Boha, a myšlenka jak trn se zadírá do pusté duše, v které přemíra teď žalu je a hrůzy záloha. 138 Odchází v temno. S Ním se smiřovat je těžko mu. – Líp v smrti stín se ztratit s prokletím pekel lidstva na bedrách, jež lásku bude věčně křižovat a za požitek každou cenou platit! 139