Pruh bílých snů na nebi rozhořel se,
Pruh bílých snů na nebi rozhořel se,
noc ztichla zázračně, les zpohádkověl –
a člověk, který na zemi si hověl,
teď duši rozpřáh k bílým nebes svitům.
Na měsíc hledí, náměsíčník země,
a do bílých cest snů dá vzlétat citům:
Dej, Bože můj, ať království Tvé ke mně
se přiblíží a tajům, hvězdným kmitům
ať porozumím. Je tak ticho ve mně,
jak před zpovědí. Hostie se kloní
z kalicha zlatého, jejž máš v své dlani,
k mým ústům hladovým, vzduch sytě voní –
já přijímám – kadidlo díkůvzdání
mé srdce zapaluje. Plamen vzlétá...
Je milá Ti má oběť, jak mně léta
sytého dary. Ticho. Zázrak je tu.
Jsem částí lesa, rostu v něm a kvetu,
v očích mám rosu, lodyhy mých rukou
nesmírno čisté objímají v letu.
Ze země klíčím, v píseň mnohozvukou
zapadá tón můj. Čistší je a vyšší
než píseň země. Nebesa ho slyší.
36