Jít věčně v slunci – po stínu bys volal,
Jít věčně v slunci – po stínu bys volal,
a v stínu jít – on, možná, by tě zdolal.
A proto jas i stín a žal i slast
se na život ti stele, na duši,
jak vzpruha radosti i klamu past,
a v žití zlu i dobru přísluší
díl z tebe. Kdo by v zmatky nedělil
a v tiché přemýšlení dnů svých tíž,
ten sotva věděl by, že život žilžil,
a bez poznání k hrobu spěl by blíž.
Neb život širý lán je v prostoru,
jenž svěřen ti, bys na něm sil a žal –
a jednou, oči upřev nahorunahoru,
kde modro je, svou duši odevzdal.
Hrst klasů z lánu svého poneseš
na boží soud. Tam ruka zváží jej
a pohled spravedlivý zatkne se
pak bodavě v tvé duše obličej.
A hluch-li klas tvůj, v nebe nevejdeš!
53