Svět byl jak zahrada,
Svět byl jak zahrada,
kvet, voněl, lákal, zrál,
naděje byly v něm jak brány zotvírané
do širých obzorů, v poklady nerozdané
a nástroj duše, kouzel záhadazáhada,
na všech svých strunách písně vyhrával.
Hrál o lásce – a v zvuk jak by se smál
mu osud uštěpačný
a jeho pohled lačný
mu v strunách utkvíval,
když dolcem svým se chvěly
a hrály nejpěkněji.
Však struna praskla pak –
a nástroj, ochuzený
o sladký její šepot cenný,
na chvíli jako vrak
se snesl do vln prstů, v citu pěny.
Pak do slz deště
se struny zachvěly:
zkus na nás hráti ještě!
74
Tón měly hluboký,
v nich jásot nezněl již,
však písně do sloky
se něco vloudilo,
co k lidem mělo blížblíž,
a přece bloudilo
jak ten, kdo volá marně v lesa tiš.
A struna praskla zas –
nejhlubší v nástroji.
Osud svým úsměvem
řek: teď je po boji,
vždyť jedné struny hlas
nemůž být průvodem i nápěvem.
Ten nástroj, který v rukou mých se třás,
Ty sám jsi naladil
dotekem, který jemně pohladil
jak matka čelo dítěte, když stůně.
A řekls: hrej – a já jsem hrála zas –
neb Tys mne naučil – i na té jedné struně.
75