Jak Tys mne bázni odnaučil!
Jak Tys mne bázni odnaučil!
Když člověk přišel, aby mučil,
hrou pravdu zastíral
a lež svou halil v slova lásky vroucí,
vždy mimo v pravý čas ses ubíral,
Ty neviditelný a vševědoucí!
V proměně vteřinové promítnuta
do přírody, jak nebe odraz čistý,
varovná věštba byla nadechnuta:
v té chvíli vedl jsi mne právě místy,
kde močál proradný se rozprostíral
pod baldachýnem zeleně a květu –
a já tam čtla – neb močál pravdu svíral
jak obraz rámec: někde zrada je tu,
ty pozor dej! – A dál když šla jsem v letu
pro květy, které něha rozdat chtěla,
Tys zřít mně dal, jak utržen květ zvadá –
a já Ti jako před tím rozuměla:
cit, který vyrůst chce, tak nevypadá!
86
Přítomnost hada luštím ze znamení,
jež uhádnout mně Tvoje moudrost dává;
je moudrost v tom, již duše moje cení,
však srdce – buřič, spokojeno není
a novou stopou štvát mne nepřestává.
Jdu za ní zas. Snad radost při tom minu,
vždyť moudrost k hrobu spíš než k žití vede
ty, které v pokušení neuvede.
Jsou trny zmatků mé, však neznám vinu –
a prosta bázně čekám na znamení,
jež místu dáš, kde jednou odpočinu.
87