Proč i ten les,
Proč i ten les,
otisk božství na povrchu země,
jenž mluvil ke mně
neviditelnými ústy Boha,
musel zmizet s jejího povrchu?
Tudy šla cesta do vrchu
v stínu jeho –
a teď noha
poutníka umdleného
boří se do jeho vývratu.
Proč i on?
Za co svou bere odplatu?
To za hrdost země,
že příliš vysoko pjala se v jeho korunách,
za pohanské zpěvy, jež nesly se ke mně,
když vítr hrál větví na strunách?
Za to, že v stínu,
jenž všechno ničí,
rozrůst se nemohly porosty trpasličí
cizích příživníků?
96
Kdo zbadá zákony zániku, vzniku,
účelu zničení,
které je kolébkou nového klíčení?
V nehybných kořenů obličeje
zeleně úsměv si sedá; –
to život jde, kosí a seje a zvedá,
na prostor země nové vpisuje děje.
A pokorně v slunci klene se rozrytá země,
z květin si upletla záplatu.
I z toho lesního vývratu
zmučenou krásou tou Bůh mluví ke mně.
97