ŽALOBA
Je-li Ti třeba, Tobě, jenž vše vidí,
aby umíraly hekatomby lidí
potupnou smrtí bezdůvodnou,
ne pro zem rodnou,
pro ženu a děti,
vykoupení z běd,
ne proto, co vštípil děd
do srdcí vnuků svých
v dnech památných,
jen tak, pro nic a za nic,
protože třeba je hasit plameny hranic
cizí nenávisti.
Dítě mi zabili,
žena mi úpěla.
Zem rodnou rozryli,
jak živá trpěla.
Na místě úrody
samé jsou mohyly,
ze stromů kvetoucích
113
holé jen pahýly.
Základy domu jsou do všech stran rozváté,
bolest jen zbyla mi a pěsti zaťaté.
Vyšel si k večeru
shlédnout, jak všechno tlí.
U nohou uviděl, jak louže zrcadlí
červánků ruměnec.
Dešťové krůpěje
zem přišly ovlažit, do útrob rozrytou.
Zatrnul, zaplakal, objal pak ženu svou
a v srdce pokorné vstoupila naděje.
114