PRAVOSLAVNÉ VELIKONOCE
(Vzpomínka z Kijeva)
Zlato slunce na kopulích zlatých
jako by roztálo a kropilo jiskrami
zpochmurnělé tváře svatých
a ikon klenotnice.
Divné vůně pronikaly nozdrami,
kouzlem spjata, jako nevolnice
byla vůle. V nás i nad námi
mluvily hlasy o hříchu a o pokání,
v sloup ustrnul živý člověk v tobě.
Kolem, po zemi, plazily se lidské stíny
a v prsa se bily.
A srdce bylo sevřeno v sobě
jak bezkrůpějná věc.
Steré trýznivé pocity v tobě se slily,
jak zhypnotisován zlatými skvrnami,
jež v oči bily –
stál jsi tam neživý. Jen oči žily.
124
A vnímaly všecko:
I hru herců – kněží
i zlata uhrančivou moc
na bezmocné davy,
výrazné hlavy,
věnčené tiarami,
v nichž mezi drahokamy
svítily krvavé rubíny
a černých očí noc
rozdávala bázeň.
Viděl jsi krutou kázeň,
jež vládla tu,
beznaděj rozžatu
v pokorném zraku
a v posunech těl,
k zemi přišlápnutýchpřišlápnutých,
jak se chvěje
všecka hrůza beznaděje.
A pak zněly hlasy...
Mocné rozhlaholené basy
vousatých kněží
125
v tiárách zlatých.
A chvěly se pod klenbou věží
zvonům podobny,
zvoucím na boží soud.
A tváře svatých
a každý kout
i postavy, přibité k zemizemi,
vnímaly zvuky ty pádné,
jak Bůh by jimi děl,
že viny není žádné
a všechno odpuštěno.
A nad koberci těl
jak díkuvzdání
zaznělo úlevné a tiché štkání.
126