V TATRÁCH
Šumění lesa, krotké báje ticha,
jak dobře je ve vašem objetí;
veliká touha na dně duše vzdychávzdychá,
než do nebes se modra rozletí
na křídlech, odleskem jež slunce planou,
ve vzduchu, který hřeje polibky
všech vůní, jež můj kraj má na rozdanou.
Jich dechem vábí přitažlivost země,
značené cesty květy, stromovím,
jak nalezený domov mluví ke mně.
Zde řeči trav a listí rozumím,
náruče větví k ochraně jsou spiaty,
v stín kolébavý vítr vyhrává
dnů zlatých písně v úsvit nad poupaty,
v tajemno nocí, v světla mlhavá,
jež na výšinách rozsvítily chaty.
Svou všudypřítomnost teď bytost zná,
od svitu rána měníc příbytek
s vrcholku hor k údolí dravých řek,
ze žáru mýtin v šera průzračná,
kdy lehká mlha klesá na pažit,
ze zlata dní, v úplňku stříbrosvit.
9
Nad clonou všeho ruka váhající:
zda možno očím tolik božských krás
zblízka i dálky vydat na pospas,
na slunci bydlit, hvězdách, na měsíci,
v tmu nořit se a ze tmy v prudký jas,
pro jednu krásu druhou pomíjet
a vším, jak žíznivý se opíjet?
Šumění lesa, v kterém není chvat,
žít učí mne a život milovat.
10