NAD HORAMA
Ej, jednou tudy pojedu – kdy to bude? Celý kraj bude zasazen v slunci, jak ve zlatě, oblak-radost uchopí opratě, lesy hluboké, jak nikdo vítat neumí, na pozdrav zašumí; pošlou mi vůni svých pasek, rozdychtění všech lásek, jež v stínu jejich se počaly. Girlandy květů vyšplhají se na skály, oblaka znachoví, kroky, neslyšné v mechoví, vstříc mi poletí. A já, radostna, pojedu vysoko nad nimi, neviditelná v obručí krásy, budu objímat lokty nahými vše, co se ke mně hlásí, budu sama lesem a pasekou vrbicí posetou. Budu sama potokem, jenž letem přes balvany si neublíží, 5 mrakem, který v hlubinách se shlíží, vichrem, který všechny kouty prošlehá a na noc ulehá v strže, ke krotkému snu. Neodvislá od nocí, dnů, od let, jež míjejí, v prasílu zapadnu, kterou rody se zpíjejí. Ej, z prostoru bez hranic ke kusu té země, jenž zblízka i z dálky mluvíval ke mně, snesu se, splynu, roztaji v něm a on ve mně. 6

TATRY
Krajino výšek, obzorů, pralesů, co jen ti donesu za to, co dáváš mi v hojnosti, za pocit domova, síly a volnosti? K staletým hvozdům tvým pro pocit mladosti chodím si rok co rok. Miluji dravý tok potoků ve stržích, nalézám v hloubkách tvých na všechno odpověď, náhradu za všechno, za to, co nedal svět, za to, co umřelo. Za všechny bolesti, za radost odvátou, jsi mi ty, domove na Tatrách, odplatou. V nádržích vůní tvých tělo své vykoupám, do krásy vstávám tu, do krásy usínám, 7 na loukách spočinu, v dálkách se zatoulám. Všechno tu zprůhlední a nic už netíží, co bylo daleké, tady se přiblíží. Krajino výšek, obzorů, pralesů, kdybych se k tobě navracet přestala, sebe bych trestala. 8

V TATRÁCH
Šumění lesa, krotké báje ticha, jak dobře je ve vašem objetí; veliká touha na dně duše vzdychávzdychá, než do nebes se modra rozletí na křídlech, odleskem jež slunce planou, ve vzduchu, který hřeje polibky všech vůní, jež můj kraj má na rozdanou. Jich dechem vábí přitažlivost země, značené cesty květy, stromovím, jak nalezený domov mluví ke mně. Zde řeči trav a listí rozumím, náruče větví k ochraně jsou spiaty, v stín kolébavý vítr vyhrává dnů zlatých písně v úsvit nad poupaty, v tajemno nocí, v světla mlhavá, jež na výšinách rozsvítily chaty. Svou všudypřítomnost teď bytost zná, od svitu rána měníc příbytek s vrcholku hor k údolí dravých řek, ze žáru mýtin v šera průzračná, kdy lehká mlha klesá na pažit, ze zlata dní, v úplňku stříbrosvit. 9 Nad clonou všeho ruka váhající: zda možno očím tolik božských krás zblízka i dálky vydat na pospas, na slunci bydlit, hvězdách, na měsíci, v tmu nořit se a ze tmy v prudký jas, pro jednu krásu druhou pomíjet a vším, jak žíznivý se opíjet? Šumění lesa, v kterém není chvat, žít učí mne a život milovat. 10

MODLITBA
Ať chodím tudy krokem bez únavy, v tanečním rytmu, který zpomalí jen v tichém zahledění do dáli, v němž do krásy se zraky volně noří, plujíce po zeleném, širém moři. Ať myšlenky tou svěžestí vždy svlažím, jíž krása roste, nedotčena stářím, a poznání se sune v nepřehledno z vědomí plnosti do ticha bezvědomí, v nichž sny a skutečnost jsou pouto jedno. Jen nebýt květem, který zvolna ničen podléhá zmaru v dlouhém umírání. Spíš stromem být, jenž nad sráz hrdě vztyčen, blesk očekává, mraků požehnání, by v zem, kam svými kořeny se vinul, se nachýlil a v stínu odpočinul. 11

ZEMĚ
Šumí to větvemi, plnými nasládlé vůně, o dechu země, která se probudila s tisíci záchvěvy životů v lůně, v starosti, aby je do krásy porodila. Bojí se větru a hrozivých mračen, z nichž temně bouře se ozývá, bojí se ničivé zkázy, v tisíci bolestech svíjí se země, když blesk jí bičuje doly a srázy. Větvemi stromů ruce své rozpíná, přívaly potoků v slzách se rozplývá, hory v šik staví k záchraně údolí, před zraky blesků v mlhu je zahalí. V slzách se probouzí, rosou jich omývá zdeptaná stébla, živá i neživá; k slunci se modlí o jejich vzkříšení, k mrakům se modlí o větru ztišení. V pohodě dne, když pohlédne do dáli, v sílu se promění, která zas napřímí všechny, kdo bouři šťastně s ní přestáli. 12

NA LESNÍCH CESTÁCH
Na lesních cestách tiše je a svatě; vzpomínky, zasazené v modř a v zlatě, jsou tady se mnou; odevšad se dívá mých kouzelných snů sytá náplň živá a všechno, co kdy tady pro mne zkvetlo, se proměnilo v požehnání světlo, by nad života temnem zvítězilo. Zde bohatě mé srdce v kráse žilo, a zemská přitáhnout když chtěla tíha, na obrys štítů zřela jsem, jak zdvihá prst k výšinám, v nichž všechno rozplývá se – a jiný obrys v prostoru a čase v těch výšinách, kde kvete sníh a protěž, nabývá zklamání a žalu přítěž. Neb člověka když velká touha schvátí po kráse, zasazené v nepřehlednu, svou bolest nechá dole na úpatí, neb se srázu ji vrhne hlubin ke dnu a netělesný, ničím nezatížen, na křídlech krásy do prostoru zdvižen s ní splývá silou, která žitím vládne. I bolest prožitá tou silou sládne. 13 O květu usmíření výšky vědí; po návratu z nich, jako po zpovědi je duši lidské. Člověk, jeho žaly, měřeny s výšek – v neurčito zmalí, neb tam, kde věčnu poznání se blíží – nic nezatíží již a neublíží. 14

STROMY
Vysoké stromy v lesnaté stráni, jak známě, rodně zní váš hlas; varuje, volá, mlčením chrání. Rozumím vám, jsem jedním z vás. S výšin svých srázů hledíte ke mně v slunci i větru, v bouři i v tmách; i já mám kořeny v půdě té země a hlavu někde ve hvězdách. I já se leskem obzorů zpíjím, když vatrou slunce zaplanou, když krásu výšin a propastí míjím, potoků spádem rozklanou. I já tak, jak vy, v nepohodě života psotě čelit znám, duši i srdce na svobodě, a pohled vzpjatý k výšinám. 15

V PŘÍRODĚ
Písnička na rtech tady ztichnout musí, kde rozehrán je les se svými taji, kde vítr hraje jako na šalmaji v napiatých stéblech a v dutinách kory, kde větve rozhoupány, bez opory na nástrojích svých snětí lesu hrají tu melodii, při níž květy zrají a hmyz a motýli dech pelu ssají a při níž míza, která silou vládne, z kořenů k vrcholkům se proudem leje a v plodech lesa opojivě sládne. Přírody věčná melodie tvůrčí, jež z podzemí k životu dobývá se, v pramenů nitkách tichým smíchem zurčí, životů požehnáním dotýká se, by klíčili a zráliklíčily a zrály v její kráse. Člověka píseň tady zmlknout musí; takové touhy nemá ve svém hlase, jež věčnu radosti by rovnala se. Chce tvořit, žít – a bázní jen se dusí, chce milovat – a trhá cit v chvil zdobu a nestačí s ním od zrození k hrobu. 16 V přírodě láska má svůj tvůrčí účel, nic pro chvíli se neděje a pro zmar, v ní žádný život marně nevypučel a zimám podlehnuv, vstal zase do jar o lásku zápase a o píď půdy vlastní. Jen lidé nedovedou být tak šťastni, za zimy věřit v příchod jara jistě, ve věčnu touhy hledat útočiště a s hymnou přírody se spojit notou lidskou děkovnou, radostnou a nesobeckou. 17

OBJETÍ
Jak se vše v přírodě k sobě vine v přilnutí jednoho objetí! Potok k svým břehům, než cestu mine, již s výše v údolí přeletí, kořenů hadi k skalnatým tesům, modříny k smrkům, vrbice k vřesům, do korun vítr, zpívaje lesům. Porosty slabé ke kmenům stromů, balvany v průrvy strží a lomů, jak jistě stoupají k nebeské modři obrysy štítů, jehlany obří, sníh, když se zachytí bělostí nevinnou, než v dol se rozplyne mohutnou lavinou. V přilnutí pokorném všechno se rodí, tlí, z příkazu přírody stopu svou zakreslí, kde růsti určeno. Pelem se rozmnoží, k slunci se vytáhne, rosou se osvěží, na křídlech motýlích v svatebním veselí za hudby větru v krásu se rozvíjí, nektarem vůně ke křtu si připíjí. 18 V jediném objetí, bouře když krásu rvou, silnější slabším na pomoc spěchají, skály jsou lesům, les porostu oporou, strž hrobem, jenž své tajemství utají až do dne vzkříšení, kdy holé vývraty, jež svými kořeny do prázdna sahaly, novými životy do krásy zahalí. 19

HORSKÝ POTOK
Potoku bystrý, letící do dáli, břehy tvé kypí šťavnatou zelení, kořeny dotyků chladu se nebály, vědouce, že se jim v úrodu promění. Dotyků vodopád zahalí v úsměvy pochmurné obrysy balvanů nad srázy; hudba vln kolébá, hudba vln provází s tajemstvím přírody rozhovor důvěrný. V příkrase paprsků voda když zprůhlední, poklady hlubiny zrakům se otevrou, nebeskou modří se hladina rozední, laviny sněhu s výšin se odervou a v touze, splynout s potokem v objetí, jak vichrem neseny s výšin se rozletí, aby svou bělí proudy vln zmnožily, aby se v teplo údolí vnořily, zdivené v kvetoucí roviny nahlédly, v chvatu, jenž nesnese výčitek, pokání, nečeká, aby se na domov ohlédly, vzpomněly na ticho nahoře na pláni. 20 Aby již nebyly v širokém řečišti tou bělí průzračnou nad štítů těžišti, neseny proudem se svahu k nížině plynuly v stesku po rodné výšině. 21

LES ZPÍVÁ – – –
Jak nádherně les mi zpívá, když zeleným pohledem do mých očí se dívá, když snědá pleť borovic v západu růžoví, když lem jeho vrcholků znachoví jak milovaná líbaná tvář! Jásavá je píseň lesa, když slunce monstrancí nad ním se zvedá, tichá jak rozkoše vzdech, když do šera klesá, v něž dívá se luny tvář bledá. Je tišší a hlubší než dech, je sladší než šepot milenců, než zvuk praskajících pupenců, jež zotvíral žár. Zní rytmem tanečním, když z mlhy a par postavy uvité sunou se mýtinou, zelenou hladinou. Zní jiter nadějí, když hnízda se otvírají a větve v rytmu kolébavém snaží se nebe se zachytit a věnčí se paprsků zlatohlavem. [22] Les zpívá a zpívá, vyznává lásku rovinám širým, jež po něm teskní, zpívá a zpívá vývratům sirým, v nichž vítr běsní. Zpívá i mrakům i srdcím bez domovů i veselou píseň šťastných lovů. Zpívá rose přípitek ranní, když stéblo stéblu ji nese, zpívá mohutný chorál zrání o jitřním svatebním plese. Zpívá jezerům do modrých snů hlubin, zpívá břehům, kam slunce se sneslo, v západu ztracený, zářivý rubín. A když všechno do spánku klesá, ještě zní do ticha, do noci, do snů kouzelná píseň bdícího lesa. 23

MĚSÍČNÍ NOC
Paprsek bílý víčka protíná, jak s hůry ke mně splývá jasnou prouhou; šíp vzpomínek se v srdce zatíná, jež najednou se plní zase touhou. Zas voní země, jako voněla, když srdce samo jedním z květů bylo, zas svítí moje cesta do běla, jak měsíční ji světlo prosvětlilo, když kouzlem propadlo se do houští, kde chladná rosa teplo rozpouští, jež zbylo z dne. Zas světím půlnoc tu tak pohansky, jak žhavá poledne, a ponořena v její temnotu se chvěji. Chvěji se. Hlas vzpomínek tak zpřítomněl, že není minula. Je všechno blízké, léta zhynula, však chvíle žijí. Žijí chvíle mé, okamžik, z přadena snů utkaný, slib bílých dálek, na zem seslaný, by pohled mi a slova připomněl. Kdo tak se díval do snů očí mých? Zda pohledem mně všechno pověděl, 24 co zlíbat lze jen se rtů zavřených? – Ten bílý pel na cestách tajemných, jenž plnil moje sny a náruč mou, ta něha očí, smrtí zastřených, jež, otevřeny, hasly přede mnou, dnes opět hledí na mne jasnou tmou, paprskem bílým, nocí tajemnou. 25

ZÁNIK A VZNIK
I tady roste všelijaké býlí a k užitku je přimíšen i plevel; i příroda se při tvoření mýlí a v ptačí zpěv a v stromů tichý ševel skřek výra zazní o půlnoční chvíli. I tady bouře sesílají mraky, blesk ničivý, jenž zažíhá a kácí, i tady poražených stromů vraky, jež čněly ve výšinách nad oblakyoblaky, se hrdý obrys do propasti ztrácí. I zde je domovem děs nocí mrazných, v nichž živá vlákna v umírání hynou, i zde je hrůza neschůdných cest srázných, jež vedou do prostorů hlubin zrádných, i zde se někdy výšky neustrnou a to, co po léta chovaly v pýše, květiny vzácné, samotářské stromy, vrhají bez milosti se své výše vichřice jejich, zrádných lavin hromy do zkázy zničení a do pohromy. 26 I zde se vítr často nesmiluje, a místo svatebního polaskání, když vůní les v modlitbě oddychuje, v sepjaté jeho větve zkázou duje a jeho krásu rozmetá a zraní. I zde však přírody dlaň milosrdná, když běsných živlů vášně ztišily se, pramenům živé vody příchod zjedná, by nové životy zas zrodily se ze síly jejich bez hranic a bez dna. 27

DEŠŤ
Plynou chmury po nebes obzoru, vyhnaly s hůry, z nebes prostoru, který mu náleží, vladaře slunce. V hrady se naježí, mlhavých závojů spouštějí taje. Není již vidět obrysů hor a rozlohy kraje; všechno se rozplývá v mlhavé šedi. Jen cesty zelení do očí hledí z travin, kam splývají potoky slzí, a stromů vrcholky mohutnou tvrzí k nebi se vztyčují. Deště je bičují, vítr je cuchá, pod nimi místa však úkrytu suchá přístřeší skýtají. Až chmury roztají v slunečních paprscích, slzy s řas travnatých 28 setřese větru smích, slunce se polibky vedere v úkryty, v strže hor, v mýtiny lesů a pažity, květ pelem zazvoní z úkrytů listnatých, do ticha večera sladký dech zavoní životů vzkříšených. 29

V MÍRU PŘÍRODY
Jít – přemýšlet – vzpomínat beze slov, mech pod krokem, nad hlavou lesů krov a v duši mír hor, obzorů a luk, šum listí, ptačích písní tichý zvuk, dech vůní kouzelný, v něm mládí vzkaz, kraj – pohádku, v něm obraz na obraz. Volání jiter, když se rozední, pod žhavým sluncem výkřik polední, hru barev v soumraku, když večer ztichztich, a na konec taj nocí stříbrných, kdy země vysílá svých vůní dech, v sny proměněný, noci na křídlech, a člověk v tichu, jež se rozhostí, se stává netělesnou bytostí. 30

NÁVRAT
Celý rok čekám na zázrak příchodu sem, podzim i zima jediným jsou mi snem o zázraku krásy, jenž spoutá polibkem všechny mé smysly do štěstí nasycení, do sladké únavy, v níž tichne zem v nocech i jiter překvapení. V neklidu dní, když město doráží, na ticho myslím, krása kouzelná až znovu všechny strasti vyváží a na sny požehná. Jak dítě v svatvečer rozžíhám naději na návrat letních dnů, v nichž sny mé zrají v plod myšlenek a touhy světleji nad nimi paprsky své rozžíhají. 31

ŠTÍTY
Jsou blízké v slunci dnes a bez tajemství dějů, jak rysy známých, drahých obličejů. Skal lysiny a jízvy splynuly v úsměv výzvy, jak říkaly by – nic ti nehrozí, jsou schůdné našich strží ochozy. A hledí úsměvně a bez pohnutí, krystalům podobny, jež tady ční jen proto, aby slunce odrážely – a v ranním vzduchu, který průzrační, nad krásou bděly. Stín, jezdec hbitý, dostih úpatí a letí výš; – ten úsměv uchvátí. Již mraky skryly jasných štítů lem, zpřísněly rysy jejich dotykem a v černi tíživé teď hledí štíty jako neživé v hru mraků, jež je odkrývá i cloní. 32 Teď slzy deště nebe na ně roní a štíty, podobny teď mohylám, hrozivě zvětšené a cizí za mlžnou clonou mizí. Již nejsou, zmizely, v síť temna zachyceny, jak nikdy nebyly by tady stály. Však slunce vyšlo zas, stín, jež je halíhalí, se rozpouští, je zlomen. Je vidět obrys pod paprsků lomem, jak probouzel by se. Sen – jaká tíž! Jsou spoutány – a náhle – zase blíž. Proud mraků odplývá jim nad hlavou, van bílých perutí – a v slunce dotknutí jak mocí čarovnou se mění děj. Jsou zase zde – na pokyn čaroděje – úsměvné, známé, drahé obličeje. 33

TRAVNATÁ CESTA
Travnatá lesní cesta, k výšinám jež spěje, tak vede mne jak dlaň, když příslibem se chvěje. Pod stiskem kroků mých, jak opírám se o ni, bohaté slzy s řas svých trav a metlic roní, jež střádá si, by slunce mělo čím se opít, až svoje paprsky v klín její přijde ztopit. V modř hořce rozkvetla a fialový oblak prostřely vrbice, vřes, jetelina, bodlák do ramen, vztažených k výšinám, jako v touze. Jde vzhůru bez dechu a odpočine pouzepouze, když potok přerve ji, jenž s hůry vzkaz jí nese od sester, zbloudilých na skalním svahu v lese. Skřek sojky zapad sem a srnka přesmykla se; veverka – rudý blesk – na větvi zamihla se a zamlaskla; jí holub odpověděl ze skal a datel ozval se, jak zobákem by tleskal. A cesta úží se v prst ze sevřené dlaně, vybíhá k mýtinám v houšť trav, usedá na ně a nechce dál. V té kráse prodlet chce a zůstatzůstat, v ní rozplynout se, zmizet, s tajem srůstat! 34 I já teď usedám u cesty prameniště v pohledu k výšinám i v lidské mraveniště, jež zvuky z daleka tajemno ticha ruší. Jej míjím, do krásy se vpíjím celou duší – a duše křídla svá v lehkosti vzduchu zvedá v pocitu bezpečí, jejž žádný člověk nedá. 35

DARY LESA
Těch darů lesa nelze spočítati, co naseto jich k hodům v mechu tkáni: kalíšky jahod, malin, které v dlani dřív uvíznou, než utrhnout je stačí, když dozrály, kropeny sluncem, stínem, a medem chutnají, neb starým vínem. Tam pod břehem hřib z mechového hradu se dívá pokradmu. Vše na zahradu se proměnilo, v lesní houšti skrytou, a ústům, dlaním, nozdrám kořist sytou les dává štědře, pestrý obraz zraku. Tam muchomůrka v kapradinách mraku se červená v svém tečkovaném šatě, tam ryzce, lišky, vykoupány v zlatě, hub sterých barev duha rozpestřená jak světélka a světla rozsvícená, jež osvětlit by chtěla herbář zkvetlý mateřídoušky, brusin, přeslic metly. Do síly země, kterou pažit zrosen, dech pryskyřice tryská z kory sosen, z vývratů kořenů, na slunci tlících, 36 z výhonků borovic, rozžatých v svících. A lesní pramen, když skončeny hody, prostoupen solemi a mízou země, podává chladný doušek čerstvé vody. 37

HORY MOJE!
Hory moje, kdo se na vás zblízka zadívá, na smutek zapomene; srdce se rozzpívá, srdce se rozpomene na nádherných jiter horké pocely, na tiché večery provoněné, na měsíční noci, stříbrem orosené. Hory moje, kdo po vašich obrysech stoupá k oblakům podoben ptáku, jenž větrem vesluje, do bran ráje vepluje, když se vnoří do volného prostoru nad pohoří. Hory moje, vás stvořil Bůh, když litoval, že stvořil člověka; když se smiloval nad jeho bídou a malostí, stvořil vás ke své velkosti, abyste na nebesa člověku značily cestu, když klesá. 38

STROM
Do lesa chodím, v hloubi skal, úzká je mi ta lidská klec; tam každý strom je můj milenec, náruče větví rozepjal, šumem mi řekl tisíc vět, umím je všechny nazpamět. Ten, který nejvýš postojí, bouří se žádných nebojí, a neskosí ho větru vír, strom nejvyšší, můj bohatýr, jenž nad skalní se vznesl sluj, ač vzdálen mi, je nejvíc můj. Do tmy i v žáru poledne, kam oko jenom dohlédne, kam touha jenom doletí, do jara, do zim, v podletí, nad propastí, nad strž a lom můj milenec ční krásný – strom. On nad strží se tyčí sám, já zdola se naň usmívám, na jeho obrys, kořeny, 39 jež do vzduchu jsou vrženy. On stojí přec – a vzdoruje a dálku, nebe miluje, kam jeho píseň doletí, jež šumí v děje staletí. 40

V STÍNU LESA
Do stínu lehám v kapradí – žádnému z nás to nevadí, že jsme na chvíli spolu. Hledíme na sebe, staří známí, jsme všichni děti jedné mámy, veliké, úrodné země. Sílu jí bereme, šlapeme po ní; ona pro nás rodí, slzy roní, pro nás se do krásy prostírá, kvete i umírá. Země, mátuško, nevěsto, stařenko, dítě, jak voníš sytě, když ve tvé sítě barev a spleti ptáci se sletí, tvorové hraví, písní tě slaví. Jaké to podivné, 41 špatné i hodné, marné i plodné máš děti! To jsem ti všechno všeptala v kapradí. Jako když pohladí laskavé dlaně, stéblo se naklání na moje skráně. Mátuško, stařenko, nevěsto, dítě, dej mi tak kvést a vonět tak sytě, jako tvé meze pod metlic rouškou jetelem voní a mateřídouškou. 42

BŘÍZKA
Lidé tě přišlápli, a přece jsi vyrostla do pěkné koruny, do větví rozložitých, věnčených tisíci lístky a sluncem zpitých. Od hlavy do paty oděná do běla, od rána do šera, co jsi se nachvěla! Prostorem k slunci touha tvá letěla, od prachu do výše co rok tě vypjala, tělo tvé do krásy, do síly srovnala. Lidé tě přišlápli – a ty – jim na vzdory, bíle se tyčíš teď v modravé obzory. 43

SAMOTA
Samota. Ticho. Teprve se dní. Vrcholky stromů v jitru průzrační, z hnízd prchá sen. Kdo tichou samotu mou zalidní, až vstane den? Kdo půjde se mnou rosou do rána, vzpomínkou ztělesněn, čí slova budou duši seslána těch dálek do ozvěn? Či půjdu sama, slunce nad hlavou jak zlatou korouhev, jak proudem nesena té krásy záplavou? Zda zazní zpěv slov, která pronikla kdys bytost mou jak první pocely, zda vrátí se div chvil, jež rány otevrou a zase zacelí? 44 Samota – ticho – krásy velebnost – v nich jedna z chvil, v níž sen se skutečnosti přiblížil a zraje pro věčnost. 45

VEČER
Tu barvu pohoří, když slunce zapadá, tu štětcem nezachytíš, slovem neoděješ. Je vesmír blízký tak, kraj jedna zahrada, a ty před krásou tou, jež usíná, se chvěješ. Tyrkysy pohoří jsou v zeleň zasazené a růžová je spiala nebesa; trávníky, lehkou mlhou potažené ve fialových lánech u lesa, se roztančily. Hoří nebes lem a zapaluje obří výšky hor. Do ticha noci propadá se zem a tajemno se klene přes prostor. A nakonec, až v dálkách sametových hvězd světy zalesknou se stříbřitě, snít bude země o tajemstvích nových při probuzení v ranním úsvitě. 46

HVĚZDNATÁ NOC
Již není země, je jen obloha a na ní velké hvězdy náměsíčné; již není bolesti, jak mátoha se propadla do tiché noci sličné. Tajemno, rozklenuté nad světem, tak blízké je a zem tak daleká a malá tak, jak rosa nad květem a nic, co zmítá jí, již neleká. Po hvězdné dráze vede cesta k snům tak blízká v bezoblačném tichu míru, kdy lidská duše vzbouzí novou víru a putuje s ní vzhůru k nebesům. 47

JARNÍ
Božitělové vločky květů po zemi jsou rozestlané. Ustel si na nich, srdce štvané, srdce z jiných světů. Na bílých vločkách měkce se leží, vítr když zavane, se stromů sněží. Ustel si měkce nadějí do bílých závějí. Všechno je možné, když jaro dýchá; srdce mé bláhové, zticha buď, zticha. Dojato, zaváto, krása když přiláká, nezůstaň, vzpomeň si, žes srdce tuláka. 48 Jednou tě přitulí červánků pohoří – a jindy spočineš na tvrdém trnoži. Jaro se promění, květ i sníh roztají, v kráse dál, srdce mé, sny tvé se toulají. 49

LESNÍ CESTA
Svou krásnou cestu, kdo by neměl ji, kam vzpomínka tě celou duší táhne, jak tenkrát, když jsi láskou oděl ji jak nebe sluncem svým. Tvým tajemstvím je plna cesta ta, jež v strž se váhne. Je mechem vystlána pro kroky tvé; jdeš bez únavy, kam tě vede spád, jdeš s někým zas, kdo s tebou dlíval rád na cestě té. Zas cítíš přítomnost, i bohatství i krásu lásky své, jež na té cestě kvetla před lety. Tam vývrat známý – proudem vymlety jsou kořeny. Les stárne jako ty, jen pomaleji. Roky přeletí, tvůj život bude skončen – jeho však dál poplyne do šíře staletí. 50

V POLEDNE
Jdi lesem v poledne, když listí kropí svým stínem břehy cest, jichž ptačí stopy se dotkly jen, a země, zatížená polibkem slunce, sladká, udivená a čarující jako mladá žena se vzdává pocelům. Tu krásu vnímej, modř nebe nad hlavou a zeleň pod krokem. Najednou ztratíš všechnu lidskou tíži a bezstarostným jsi jen potokem, jenž krásu zrcadlí, jak v ní se shlíží. Proud krásy lehkostí svou unáší tě přes balvany, jež cestu tarasí; máš radost – takovou – jak mívá dítě, jež s životem jen ve hře zápasí. Rozumíš zpěvu ptáků, řeči listí, jsi jedním z nich – a letíš, jásáš – zpit tajemstvím krásy, jež ti připomněla o nové zítřky život poprosit. 51

UČÍM SE
Na hvězdách učím se, jak daleko má k světu svět – a přece zazáří svým vlastním světlem v prostor Vesmíru. Na lidech učím se, jak daleko má člověk k člověku, jak zhasíná srdečnost jako jiskra v popelu. Na zemi učím se, jak možno kvést a svítit, zrát a plody rozdávat i tam, kde krásu někdo pošlapal. 52

LÉTO
Kvetou zlatě velké lány, rozpuštěné vlasy klasů ovíjejí nespoutány mladá těla, jásot hlasů. Padly. Šlapou po nich s klidem, nikdo pro ně nezapláče, těžko, hořko sloužit lidem, hrají si jen na sekáče, každou krásu metlou raní, ničeho jim není líto, bez úsměvu hledí na nini, nedá-li dost plné síto. Domluvit se s nimi nelze – leda – když jim cestu v chatu bludištěm své vůně – zmatu. Tu pak, jako do vln moře žatva těl v mé klesne lože. 53 * * * Šla jsem travou a vřesem, byla jsem šťastna, byla jsem opilá lesem. Mýtina svítila bíle, byla jsem vzdálena bolesti na celé míle. Do korun nebe se dívalo, bylo jak moře. Srdce si zpívalo. 54

PŘÁNÍ
Tak odpoutána být od tíhy hmoty, všedna, ssát slunce paprsky a mízu země ze dna jak řada bílých bříz, jež v louku rozrostly se. Být světlým paprskem, jenž nad pohořím chví se, neb loukou rozkvetlou do dálek tichých břehů, znát radost klíčení i jeho něhu, úsměvy časných ran i mocných bouřek příval. Být větví rozpiatou, na níž kos z jara zpíval, být částí zázraku, jejž jaro zemi nese – paprskem do stínu, jenž houstne v lidském lese! 55

ZELENÉ ŠERO
Les chce být samoten; když stín jej pronikáproniká, vyhání chodce ven s pospěchem klíčníka, jenž prostál celý den a je již unaven a usnul by tak rád, do ticha ponořen. Úsměv mu z rysů prch, vzpomněl si na běsy, spleť větví proměnil v zelené závěsy, spustil je hluboko do cest a do strží, celý les zelených stínů je nádrží. Kdo se v ní vykoupe, moc jeho okusí, zelené šero se tíhou mu zavěsí na šíj a na paty, spoutá ho únavou, zelených závějí soumračnou záplavou. Kdo před ním neprchne, do snů si ponese to šero zelené, rozvláté po lese, strašidlo vývratů u kmenů na stráži, v nichž děs se zbabělou úzkostí odráží. Kdo před ním neprchne,mátohouneprchne, mátohou stane se, utone v bezbřehém smutečním pralese, v tom šeru zeleném, v náručí proradném, hořkém jak lásky smrt, jak smutek bezedném. 56 * * * Zelené šero, kam stíny tvé napadly, je plno zlých duchů se smutku chapadly, jsou pitvorné obrysy postav plíživých, je zmrtvýchvstání vzpomínek tíživých. Je to černá hodinka lesa, jenž šera se bojí, v nějž klesá, a zoufale čeká, až na nebesa vypluje měsíc s hvězdnými roji, až slunce noci bledým svým přísvitem zakreslí pohádky v jeho prostory, prosvítí větve, projde se pažitem kročeji ticha, plného pokory. Zelené šero, v němž krok tichne na mechu, lupiči světla a volného výdechu, otvíráš výhledy v tajemné oblasti, v splývání se smrtí, v zoufalství propasti. 57

DUŠE LESA
Musila jsem jít za šera neznámou cestou, temným lesem. Pěšina se mi ztrácela zarostlá hustě travou a vřesem. Něco mne z houští volalo, lákalo, mámilo, hrozilo děsem. Vrátit se? Vyhnout se tišině? Zaměřit k lukám, jež jasna jsou, dřímají bez tajů nevinně v úsměvu jetele pod rosou? První krok sunu do vřesu a vnímám duši lesa teď, bez bázně kráčím, bez děsu, známě zní houštin přípověď, doprovod hlasů tajemných, jimiž se duše lesa chví, stesk podivný, rusalčin smích, zapadlý šelest do větví. Děs necítím, samoty tíž mně nadlehčuje bezcestí. 58 Jdu k duši lesa blíž a blíž v houšť stromů, vzpiatých nad klestí, do tišiny a do štěstí. 59

POUČENÍ
Jedle nad srázem, s korunou k výši vypjatou, větry česanou a sněhem zavátou, učila’s mne s výše se dívat bez závrati! Potoku bystrý, jehož stopa v kapradí se tratí, učil’s mne, nebýt vodou stojatou! Všechny květy, jež na lukách zkvetly a na souvrati, krásu mne učily milovat, do krásy zráti. Úsměvu učil mne pruh nebe rozklenutý, příbojem všedna nedotknutý. Nesl mně paprsek naděje v soumraku, do přítmí všednosti byl poslem zázraku. Milovat život učily nových životů zrody; hory, jak vytrvat v mraku a nebát se nepohody. Domovem, školou a vlastí mojí byla mi krása po Tatrách rozsetá, naděje zdrojem, lékem, jenž hojí, jaro, jež sytě tam rozkvétá. 60 Modlit mne učila zrosená rána – slunci se kořící zrající plody. Příroda, do rájů pozemských brána, vedla mne radostně v života hody. Do síly rostla jsem v samotě její, domovem v širé oblasti krásy, bytost, jež k všemu kol rodně se hlásí, a hymnu polední lesy když pějí, zpívá si děkovné písně své prosté o krásách, kterými sílí a roste. 61

OZVĚNA
Ozvěna písní všech, jež jsem ti zpívala, krajino kouzelná, se ke mně navrací. Ty hledíš na mne tak, jak já se dívala v poklady krásy tvé, již věky nezmenší, i když z nich po věky tvá štědrost utrácí. Když v ticho lesů tvých se nořím zasněné, po noci únavné, po noci probděné nad vším, čím kalit zná si život lidský duch, tu se mnou rozmlouváš, srdečný dobrý druh, jenž radost vymýšlí a nutí k úsměvu. Mně, k tobě ztulené, vždy bylo do zpěvu, mou radost probouzel ztajený šepot hnizd, jak květ si s broukem hrál a s kapkou rosy list, jak paprsk do stínu se snažil proniknout, neb mrakům na větru chtěl v dálku uniknout. A všechny květy kol v své pestré směsici, uvité krásou tvou v barevnou kytici, pocely vůní všech, jež v tobě roztály, mým snům dech opojné své síly rozdaly. 62

ZMAR
Má příroda co rok svou dobu vadnutí, když podzim stele hrob do vlhka luk a strání; má příroda co rok svou dobu umírání, však jaro poslední, stesk písně labutí, v odchodu do mlhy vzdech touhy nesplněné, to hoře bez vzkříšení nových jar, boj o chvíle a konec všeho – zmar – neznají proudy krásy rozvlněné. Neznají smutku posledního snu, poslední naděje pozvolné zhasínání; jdou jenom spočinout na břehy vod a strání, pro sílu kořeny sahají k bezednu. V ten proces zániku, jenž všeho zmocňuje se, jsou jenom proměnou vřaděny bezděky; však člověk, vadne-li, je stínem v lidském lese, a v podzim usne-li, spí potom na věky. 63

MLHA
Jsou mlhy na horách a obrys hyne v nich. Stesk tančí v mýtinách v dnech šerých podzimních. Do mlhy z mlhy jdem, a ze sna do snění; spíš smutek unesem, než štěstí splnění. A jednou – ostrý blesk tu mlhu prochvěje; po něze ještě stesk, po troše naděje. A mlha zatančí svůj tanec pohřební. Je konec života dřív – než se rozední. 64

PODZIMNÍ
Takový šedý den, smutný a neslunečný, kraj celý zahalen je v rubáš nekonečný, květ nevypučí již, serváno na podušku je chmýří vrbice do mechového lůžku. Vzduch tlením prosycen se v těžkou mlhu mění a mrak, v něm zachycen, umírá v zkapalnění. Stín do snů uspává a na vývratů kostech vichřice vyhrává o zmaru, zkáze, postech. A šero zelené, jak ukrývá se v houští, do větví napjatých své pavučiny spouští, a tam, kde zpívali nedávno ještě ptáci – 65 je slyšet sekyru, jak suchý porost kácí. 66

SPÍCÍ ZEMĚ
Pod spadalým listím horká země dýchá; je jenom zdánlivě krotká a tichá jak člověk zklamaný, bez víry. V hlubinách jejichjejích šumivé geysíry sílu si střádají na jarní touhu, na sny, jež vytrysknou, v slunci se zalesknou rosou a pelem, až země odpočatá, nevěsta slunce se probudí, pod jeho polibky stane se tělem a tisícerými životy se rozrodí. Teď šumot spadlého listí do snů ji uspává, nad lůžkem jejím vítr když sviští a mračen dálava ženichův slunečný pohled ukrývá, a ona, půvaby pochované, tiše a krotce střádá sil proudy, 67 aby se mohla dělit a vtělit v stromy a květy a v úrodné hroudy. 68

PODZIMNÍ ZLATO
Co úžasných pokladů pro nás chystá podzim – alchymista. Strom i keř jsou mu po vůli. V jeho křivuli tolik zlata se urodilo, že celý kraj zaplavilo. Pohanské plameny hoří na všech stráních, na cestách, na mezích, kamkoli pohlédneš, zlato je na nich. Zlatá jsou nebesa, západem rozžata, na vodě u břehu zlatová záplata. V klín země napadlo, vítr je zabavil, vysoko vynesl, na slunci roztavil. Leží tu na haldách, hrstěmi můžeš brát, než zima – lakomec, přijde je zakopat. 69

ZIMNÍ LES
V sněhové kožichy les zahalil své stromy, porosty pod nimi a vlny skalních srázů; vzduch v dálce modrá, uztrnulý v mrazu, a do stříbrných paprsků se lomí. Když hasne den, běl sněhu rozsetou v pohádky krásu mění, zakletou do ticha tajemného. Nic již nepohne se, usnuly příkré cesty v bílém lese. Jen měsíc bdí – a v jeho světlém bdění šat sněhový se v zlatý závoj mění, hvězdami protkaný, do mohutných vln vzdutý, jak dechem spící země nadechnutý. I potok usnul pod ledovou tříští, zadržen rukou mrazu ve svém běhu, z vln proudících, v nehybné vlny sněhu pochován pod balvanů tratolišti. Jen obrys hor, ve svitu pohyblivý vyrůstá v noc, jak štíty oživly by a se zraky hvězd, tajem zmámenými hovořit začly kouzel znameními. 70

ODCHOD
Každý odchod z života je utrpením. Opustit krásu lesů a polí, to přece bolí. Nemít již nad hlavou slunce a mraky, do tmy jen upřít své zraky, jako když za noci ulehneš v neznámé světnici s prachem a potem a únavou na líci, u okna, kam měsíc nesvítí, s bázní, co pohled tvůj zachytí, až víčka zatouží po novém poznání. Jaké tam bude tvé poslání? Kdyby tam byly tatranské štíty a stráně, daleké obzory pod širým nebem – ostatní pozemské rád bys dal za ně, protože nebe bylo by nebem. 71

LOUČENÍ
Chodím se loučit s domovem štítů, lesů a potoků, s příšernou krásou strží, svých lásek, s bohatstvím luk a s vůní pasek. Uzřím je opět do dne a do roku? Uvidím štíty, ametysty, zasazené v nebes platině, roklí svatyně, kam jenom zrak vniknout se odváží, kde staleté smrky ční na stráži na hradbách skal? Prožiji zas chvíle svaté, uvidím štíty růžovět v západu a z rána jak krystaly zlaté tyčit se na obzoru a před nimi, celý kraj, jedinou zahradu, nezavřenou na závoru? Uslyším šumění lesa, tajemnou škebli, jež proroctví věků tajítají, a najdu zas květy, jež poklady otvírají? Zdali k mým spánkům ticho důvěrné 72 zase tak přilne žhavé a silné? Čím si zasloužím krásu tu uzřít znovu, až po ní zatoužím, milenka po objetí milencovu? * Jen týden již – a zase dlouhá zima a města shon a třes – a tady les i s pohádkama svýma zapadne v tiš. Když odcházím, a duše má se leká té proměny, vím, přítel – les zde věrně na mne čeká a bez změny. * 73 A ještě číši vzduchu, vůní napěněnou, a ještě závan větru na krev rozprouděnou! A ještě polibek paprsků do klína, kde hořec ustlal si a usíná. Směr náruč rozpjatá si razí za zrakem, jenž mlhou zaclání se v závrati. Již světla na trati jsou rozžata, vlak v dálku uhání. 74

VĚZEŇ.
Mně, vězni města, po horách se stýská, po čistém jasu hvězd, k nimž cesta blízká je s výšek těch, kde v moře ticha zní vysokým zvukem škeble podzemní a balvan, s tváří světce v nachýlení, do mraků hledí jako na zjevení. Mně, souzenému běhat ulicí, mně, uštvanému hluku liticí, je určeno žít v neustálém stesku po jiter početí, smrtícím blesku, po vichru sdělení a po propastech krytu, po nebi, v jehož šíru pravdu vrytu lze odhalovat, po tajemství věčna, kam cesta vede krásou nekonečna. Mně, psanci města, v chvatu bez výsledku, mně, marných nocí bezděčnému svědku, po zemské hroudě stýská se, z níž zrozen svět krásy roste v opojivý hrozen. Duch její v městech je jen na zapřenou; ze spousty zvedám duši rozjitřenou a marně hledám v činu rozčeření jedinou svatost, hodnou uvěření. 75

NÁVRAT Z TATER.
Tak bych tě ráda objala, nádherný kraji, jak dítě objímáme, tak bych tě ráda zulíbalazulíbala, jak děťátko líbáme, cesty tvé – prstíčky, jeden po druhém, větve tvých stromů – všechny vlásky, mýtiny – oči tvých lesů, rty tvoje – prameny živé vody. Tak bych se přissála do důlků mechových celou svou vyprahlou duší. Jaké bych musila ruce mít, aby se do nich mi vešla tvá krása! Jakou bych musila bytostí být, aby rty moje tě stačily vyssát! Mílovým krokem bych musila jít, o jakém pohádka mluví, s vrcholu k úpatí, z úpatí k vrcholu, aby mne únava nevlekla uboze, abych se stačila na všechno zadívat, co je v tvé kolébce, v které ty usínáš, v které se probouzíš k výkřikům jásavým, z které v svět posíláš paprsky úsměvů. 76 Ty však mi, kraji můj, den ze dne vyrůstáš, jako bys duši mou lákat chtěl k rozpětí, jako bys zbožnění, které ti přináším, jak hračku nehodnou rozbít chtěl na padrť, jako bys sám mne chtěl jak dítě zkonejšit, obejmout, zulíbat, do důlků očí mých zasadit důvěru, která se neleká, jako bys, kraji můj, kolébkou pro mne byl vůněmi vystlanou, v které mi usteleš do snu a do spánku, abych se vzbudila zrozena k životu, pokřtěna prameny, abych se nebála, protože ty se mnou jsi, s výšiny v nížinu, kde lidé živoří, s touhou svou rozpiatou pokorně vejít. 77 OBSAH:
Nad horama5 Tatry7 V Tatrách9 Modlitba11 Země12 Na lesních cestách13 Stromy15 V přírodě16 Objetí1718 Horský potok20 Les zpívá22 Měsíční noc24 Zánik a vznik26 Dešť28 V míru přírody30 Návrat31 Štíty32 Travnatá cesta34 Dary lesa36 Hory moje!38 Strom39 V stínu lesa41
[78] Břízka43 Samota44 Večer4546 Hvězdnatá noc47 Jarní48 Lesní cesta50 V poledne51 Učím se52 Léto53 Přání55 Zelené šero56 Duše lesa58 Poučení60 Ozvěna62 Zmar63 Mlha64 Podzimní65 Spící země67 Podzimní zlato69 Zimní les70 Odchod71 Loučení72 Vězeň75 Návrat z Tater76
[79] Marie Calma TATRY Verše
Grafická úprava, obálka a vazba J. Švába Vytiskla Dyrynkova tiskárna K. Reyl v Praze pro nakladatele Václava Petra Praha II, Ječná 32 v 500 výtiscích
1935
E: av; 2006 [80]